Novinky Mediální výstupy

17. listopadu 1989 nebyla změna režimu ještě jasná, komunisté byli ochotni zasáhnout

(www.ods.cz) Učebnicová informace by mohla být velmi jednoduchá: 17. listopadu 1989 po manifestaci studentů, která byla brutálně potlačena, došlo ke konci komunistického režimu v Československu. A někdy se i může zdát, že to přece bylo tak jednoduché. Opravdu? Na události roku 1989 vzpomíná poslanec a předseda bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny PČR Pavel Žáček.

Archivy a badatelské úsilí nás totiž přesvědčují o opaku. Komunistická moc se vskutku jen tak lehce vzdát nechtěla, v plné práci byly jednotlivé složky Sboru národní bezpečnosti – včetně tak obávané Státní bezpečnosti, připravena k zásahu byla armáda a také Lidové milice.

A přitom to vypadalo, že v souvislosti s danou demonstrací, dokonce oficiálně povolenou a pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže, žádné problémy nebudou. To dokládá i jistá bohorovnost představitelů státu, jak popisuje host pořadu, historik Pavel Žáček: „Byli v klidu. Někteří byli na Orlíku, generál Lorenc odletěl do Bratislavy, ministr vnitra Kincl odejel k rodině do Ostravy a i ostatní představitelé se odebrali v klidu do svých domovů.“

Propagandistické letáky

Víkend po onom pátku 17. listopadu započal děj, který měl rychlý spád. Zaktivizovali se studenti, kteří postupně obsadili fakulty a vyhlásili stávku. Jako první přestalo hrát brněnské divadlo Husa na provázku, které hostovalo v oněch dnech v Praze se scénickým čtením Rozrazil. Jaká ironie, tématem byla demokracie…

V pondělí 20. listopadu už byly demonstrace ve všech větších městech tehdejší Československé republiky. Ale ani ‚protistrana‘ nezůstávala v klidu. Například v tiskárnách Pohraniční stráže se rozjely rotačky, které tiskly velké množství letáků. Ty měly napomoci otočit veřejné mínění a zastavit tak rozjetý proces postupného pádu komunistů. Demonstrace byly stále silnější a došlo také k vyhlášení generální stávky. A tehdy se objevily letáky s následujícími texty: „Každá stávka znamená hlad… Stačí začít a dopadneme jako v Polsku… Lidé mějte rozum!“ anebo „Všem pracujícím – je to demokratizace, když představitelé Občanského fóra vnucují svůj názor?! – Proč nedali v Praze na Letné slovo pražským komunistům?! – Když budeme stávkovat, jaké budou mít naše děti Vánoce?! – V Polsku začali také stávkami… chraňme svoje fabriky a závody před těmi, kteří nám je chtějí vzít?! – Jsme pro poctivý dialog se všemi, kteří to se socialismem myslí dobře – jsme pro odstranění chyb a nedostatků, jsme za pokračování přestavby. Dělníci-komunisté.“

Kdo byli oni dělníci-komunisté? Kde se ony letáky tiskly? „Netiskli je žádní dělníci, komunisté. Šlo o produkt politického propagandistického aparátu. Byly tištěny v tiskárnách Rudého práva nebo ministerstva obrany a politického aparátu Pohraniční stráže. Distribuovala je politická kontrarozvědka se svými spolupracovníky a tím se dostaly do všech krajů,“ vysvětluje Žáček.

Ničení materiálů StB

Do informačního boje postupně zasahovaly také tehdejší sdělovací prostředky, které postupně přecházely na stranu vznikajících Občanských fór a dlužno dodat, že ani tištěné propagandistické materiály velkou odezvu neměly, jak se můžeme dočíst v materiálu Archivu bezpečnostních složek. Zde je uložen text, svodka pro náčelníka II. správy SNB Karla Vykypěla z 27. listopadu 1989: „Tisková kontrapropaganda proti akcím a stanoviskům OF není mezi stávkujícími kladně hodnocena. Zejména pro její velmi nízkou intelektuální a tiskovou úroveň.“

Vážným rizikem mohla být armáda, vystoupení ministra obrany komunisty Václavíka bylo tím, které naznačovalo, že to tak jednoduché a přímočaré v cestě za demokracií a svobodou být nemusí: „Prohlásil, že československá lidová armáda bude bránit socialismus až do konce a tlačil se svým aparátem na generálního tajemníka ÚV KSČ Jakeše, aby podpořil akci Zásah. Mělo jít o akci armády, která by obsadila vysoké školy a zasáhla tak proti studentům,“ vysvětluje historik.

Připomíná, že „Státní bezpečnost nadále dokumentovala vše, co se začínalo dít v Občanských fórech. A objevují se snahy, posléze pokyn z 1. prosince 1989, ke skartaci materiálů StB. Ale sledování tzv. zájmových osob pokračovalo i v roce 1990.“ Řada otázek, tedy kam všude se estébáci dostali, jaké klíčové materiály byly zničeny a koho se týkaly, zůstává tak nadále nezodpovězená.

Jednoznačné ale je, že 17. listopadu to tzv. jasné nebylo, jak říká Pavel Žáček: „Rozhodně ne, vše se rozhodlo v následujících dnech. A komunistické orgány byly ochotny a schopny zasáhnout ještě například týden poté. A protože si neumíme představit, že moc, která měla za sebou takovou sílu armády, bezpečnostních sil by se jen tak vzdala.“