Nechci, aby se historie opakovala
19. září 2020

Eduard Stehlík: Nechci, aby se historie opakovala

(INFO.cz ) Jedním z nejvýraznějších kandidátů v nadcházejících senátních volbách je ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. Proč se vydává do politiky a proč je podle něj důležité, aby Česká republika více zbrojila, nezapomínala na své hrdiny a vážila si učitelů, vědců i starých a hendikepovaných lidí? „Netvrdím, že bych chtěl být českým Churchillem, ale domnívám se, že by bylo v Senátu možné otevírat otázky, na které třeba momentálně v zahlcené Poslanecké sněmovně nezbývá čas,“ říká v rozhovoru historik a dřívější ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany s hodností plukovníka. Kandiduje jako nezávislý s podporou ODS a KDU-ČSL.

Proč se jako úspěšný historik, který na konci roku opustil armádu, a nynější ředitel Památníku Lidice, vydáváte do politiky a kandidujete v nadcházejících volbách do Senátu?

Do výběrového řízení na ředitele Památníku Lidice jsem se přihlásil až několik týdnů poté, co jsem se rozhodl kandidovat do Senátu. Když jsem v závěru loňského roku končil v armádě, ozval se mi Miloš Vystrčil (dnešní předseda Senátu za ODS – pozn. redakce) a nedlouho po něm Jaroslav Kubera (bývalý předseda horní komory za téže stranu – pozn. redakce). Pozvali si mě k sobě a padla nabídka, zda bych nezvážil v nadcházejících podzimních volbách kandidovat. Do té doby jsem o ničem podobném neuvažoval. Nicméně přesně ve stejné době jsem poskytoval rozhovor Čestmírovi Strakatému na webu Reflexu, který tuto otázku rovněž otevřel. Po natáčení jsme si ještě krátce povídali a on najednou použil větu, že kdybych byl v Senátu, byl by můj hlas více slyšet. A mně se to najednou všechno propojilo. Uvědomil jsem si, že bych jako senátor mohl otevírat některé otázky, o což jsem se na ministerstvu obrany pokoušel, ale narážel jsem na nepochopení či neochotu věci řešit s tím, že „to by se musel měnit zákon“, nebo „to byste musel mít politickou podporu“.

V neposlední řadě okolnosti, za jakých jsem končil v armádě, i to, co se v současnosti děje v České republice, ve mně vyvolalo nepříjemné reminiscence. Jako bychom se pozvolna vraceli někam, kam bych opravdu nechtěl, aby tato země směřovala – před listopad 1989. Kdy se začínají přepisovat dějiny, kdy zaznamenávám narůstající autocenzuru u kolegů, u nichž bych to nikdy nečekal, kdy lidé, kteří jsou nepohodlní tím, co říkají, skončí v práci, přestože tu práci dělají dobře. A právě proto jsem s kandidaturou souhlasil. Byl bych opravdu nerad, aby se u nás historie, kterou jsme si prošli, znovu opakovala.

Jinak musím říci, že jsem si letošní rok opravdu představoval úplně jinak, a to nejen vzhledem ke koronaviru. Chtěl jsem řešit svou habilitaci, dodělat dvě knížky, které jsou těsně před dokončením, a věnovat se volební kampani. Nicméně v lednu rezignovala ředitelka Památníku Lidice a mně najednou nezbylo, než se přihlásit do výběrového řízení na místo, které jsem v minulosti již dvakrát odmítl. Poprosili mě o to lidičtí a já jsem si uvědomil, že nemohu odmítnout přání obce, která mi před 14 lety udělila čestné občanství.

Do volební kampaně jdete právě s mottem „Aby se historie neopakovala“ a pěti prioritami, které postupně rozebereme. Jak ale chcete jako případný senátor dosáhnout v obecnější rovině jejich splnění?

Samozřejmě si uvědomuji, že hlas jednoho člověka nemůže věci změnit, i když jsem jako historik poznal příběhy mužů a žen, kteří vývoj někam posunuli, a to i když byli vlastně sami. Jedním z nich je Winston Churchill. Tím pochopitelně netvrdím, že bych chtěl být českým Churchillem, ale domnívám se, že by bylo v Senátu možné otevírat otázky, na které třeba momentálně v zahlcené Poslanecké sněmovně nezbývá čas. Mnoho senátorů osobně znám, a vždy jsem si vážil toho, že jsou ochotni, bez ohledu na to, z jaké části politického spektra jsou, hledat řešení problémů ve prospěch České republiky. A oceňuji rovněž atmosféru práce v Senátu, který dle mého názoru napomáhá ke zkulturnění politické atmosféry u nás. Vždyť to, že má někdo na věc jiný názor, přece neznamená, že je můj nepřítel.

V Senátu teď navíc není žádný historik (pokud se nemýlím) a v době, kdy se jako poměrně výbušná politická témata nejen na naší, ale i na mezinárodní politické scéně otevírají momenty z našich nedávných národních dějin (například Pražské povstání v květnu 1945) není myslím špatné, když bude mít Senát někoho, kdo je na ně připraven zareagovat. Díky mé profesi také vím, jak některé situace řešili naši předkové. A i z toho se je myslím možné poučit. Nechci hned uvádět něco dramatického, nicméně například po anšlusu Rakouska byla československá armáda schopna kompletně přepracovat výzbrojní program za pouhé čtyři dny. Když jsem to zmínil před naší současnou generalitou, dívali se na mě, jestli jsem se nezbláznil. Dnes bychom to řešili týdny.

„Česká republika jako bezpečná a spolehlivá země,“ tak zní vaše první priorita. Můžete to rozvést?

Léta jsem se věnoval bezpečnostní problematice, a když se podívám na vývoj v Československu před druhou světovou válkou, uvědomuji si, jak se může osudově vymstít omezování výdajů na zbrojení. Pokud se politická reprezentace rozhodne projídat budoucnost a ořezává výdaje na armádu, tak ta není schopna odpovídajícím způsobem fungovat, až to bude zapotřebí. A to ani za situace, kdy do ní v okamžiku krize nalijeme neuvěřitelné finanční prostředky. Dříve se říkalo: Chceš-li mír, připravuj válku. Naši generálové za první republiky například konstatovali, že pohraniční opevnění sice stojí miliardy, ale tyto finance šetří krev národa za války a případně od nás mohou válku úplně odvrátit, protože pro agresora nebudeme tak snadnou kořistí.

I proto pro mě byla nepříjemná jednání s americkými kolegy, když se otevřela otázka výdajů České republiky na zbrojení. K něčemu jsme se v rámci NATO zavázali a neplníme to. Opravdu je trapné být považován za černého pasažéra. Nikdo bohužel navždy nezajistí světový mír a stále existují země, které neváhají použít vojenskou sílu k naplnění svých zájmů. Lidstvo je v tomto ohledu bohužel nepoučitelné.

Česká republika by tedy měla více investovat do zbrojení?

Za mě jednoznačně. Podstatné však je, aby byly vynakládány účelně. Podívejme se na to, kolik peněz do své armády vkládá Polsko, které má svou velice negativní historickou zkušenost s východním sousedem. Měli bychom si z nich vzít příklad. Mezi námi a Poláky se navíc nabízí možnosti kooperace v celé řadě oblastí. Nechci nikoho strašit, ale doopravdy žijeme v nebezpečném světě. A nemusí jít jen o válku konvenčními zbraněmi. Již řadu let zde probíhá nepřátelství v kyberprostoru. A nemusí opět jít jen o cílené hackerské útoky na naše nemocnice v době pandemie, ale i o snahu ovlivňovat naši veřejnost pomocí polopravd, falešných informací i vyložených lží. Jsem mimochodem například přesvědčený, že útoky na české vojáky v internetových diskuzích jsou z velké části cílenými aktivitami některých zemí s úmyslem oslabovat postavení armády u české veřejnosti a vzájemně lidi a vojáky rozeštvávat.

Pokud jde o bezpečí České republiky, nesmíme zapomínat ani na hrozbu terorismu. Osobně se domnívám, že pokud jde o pravděpodobnost teroristického útoku na našem území, nehovoříme o tom, zda k němu vůbec dojde, ale kdy. Obávám se, že jednou se cílem staneme, ať již pro islámské či pravicové extremisty, anebo pro někoho jiného. A opět, abychom byli připraveni, a pokud je to možné snížili pravděpodobnost, či intenzitu tohoto útoku na minimum, musíme do této oblasti investovat.

S bezpečností jsou nerozlučně spojeny korektní mezinárodní vztahy. Nejen s našimi spojenci, ale i dalšími zeměmi. Při jednáních v Rusku, například o obnově válečných hrobů našich legionářů, jsem si všiml jedné věci. Opravdu se nevyplácí hrbit. Nejlepší je jednat jako rovný s rovným, podle starého pravidla – já pán, ty pán. Pokoušet se najít konsenzus. Ne vždy se to podaří, ale ohýbání se a poklonkování ničemu nepomáhá. To si vás protistrana obratem přestane vážit a ničeho nedosáhnete. A platí to nejen pro Rusko, ale třeba i pro Čínu.

Tím jsme se dostali k vaší druhé prioritě: „Budujme hrdost na své předky a dějiny.“

Každá země si váží svých hrdinů, minimálně proto, že se říkává, že stát, který si jich neváží, nebude žádné mít, až je bude znovu potřebovat. A tady se v nás léta někdo snaží vytvořit dojem, že jsme zemí, která žádné hrdiny nemá. Že jsme zemí Švejků, zbabělců, kolaborantů… Zdůrazňují se ojedinělé případy zbabělosti, kolaboranství či „vychcánkovství“ a z nich se dělá údajná norma naší národní povahy. My ale máme v našich dějinách, a to i těch nejnovějších, tisíce hrdinů. Jen nás odnaučili znát jejich jména, vymazali je z dějin. A to zcela záměrně. I v dávné minulosti to tak bylo. Pokud chtěl někdo ovládnout nějakou zemi, jedna z prvních věcí, kterou udělal, bylo, že zbořil pomníky jejích hrdinů a začal vymazávat paměť národa. Už kdysi dávno věděli, že kdo je pánem minulosti, ovládá budoucnost. To už nesmíme dopustit.

Je to pochopitelně spojené i s kvalitním vzděláváním mladé generace. Je zapotřebí vrátit prestiž učitelům. Vím, že se prestiž nezískává výší platu, ale jde o to, aby tuto mimořádně důležitou profesi nemuseli ti nejschopnější opouštět jednoduše proto, že neuživí svou rodinu. A takové případy osobně znám.

To je vaše třetí priorita „Vzdělaná a sebevědomá občanská společnost.“ Úzce souvisí rovněž s tou čtvrtou: „Podpora pro vědu, inovace a domácí průmysl.“

Částečně jsem odpověděl již v předchozí otázce. Pokud jde o čtvrtou prioritu, myslím si, že je každému jasné, že Česká republika nikdy nebude moci žít z nerostného bohatství, protože tu například nemáme bezedná ložiska ropy. Nicméně máme obrovský potenciál v lidech, v jejich vysoké přirozené inteligenci, v jejich schopnosti improvizovat, učit se. Když se podíváme, čeho všeho dosáhli Češi v nanotechnologiích a informatice, a to ve světovém měřítku, zůstává skutečně rozum stát a nezbývá než smeknout. Domnívám se, že v některých oblastech bychom měli být soběstační, i když to pochopitelně nejde všude.

A vaše pátá priorita „Kvalitní péče o seniory a hendikepované“?

Posledních šest let svého působení v armádě jsem se intenzivně věnoval péči o válečné veterány, ať již o ty v seniorském věku, anebo mnohem mladší, kteří utrpěli těžká zranění v rámci výcviku nebo při nasazení v zahraničních operacích. Zkušenosti, které jsem v této oblasti nabyl, bych velice rád uplatňoval i nadále.

Když se dostaneme k dalším tématům – jak podle vás zvládáme koronavirovou pandemii?

Česká veřejnost zafungovala fantasticky, například v úplném „rouškovém hnutí“. Vláda byla naopak zmatená, jakoby najednou nevěděla, co si počít. Ano, byla to velice složitá situace, která tu dosud nebyla, ale není možné, aby ještě na konci ledna tvrdil ministr zdravotnictví, že máme všeho dost a následně se ukázalo, že nemáme prakticky nic. Pro mě bylo důležité, že v určitý okamžik začal za vedení státu v této oblasti komunikovat profesor Roman Prymula, který alespoň mluvil jasně a srozumitelně.

To byla situace na jaře, co ale teď v září?

Zmatek a chaos. Ve chvíli, kdy se objevila rostoucí čísla, měli jsme ihned přistoupit k témuž. Ne k lockdownu, ten by byl podle mého názoru pro hospodářství České republiky smrtící a řadu podnikatelů by definitivně zlikvidoval, ale k nošení roušek jsme se mohli vrátit okamžitě. Přijmout jasné a odůvodněné opatření, které vám navrhují odborníci, a ne z nich vzápětí couvnout, protože se to údajně „lidem nelíbí“.

Letošní rok je rovněž ve znamení hnutí Black lives matter a svým způsobem odstraňování historie, o kterém jste již mluvil. Co říkáte na nedávné boření pomníků?

Velký problém mám v této souvislosti s útokem na pražský pomník Winstona Churchilla. Ten pomník tu má, protože se o Československo skutečně zasloužil, a to nejen tím, že aktivně protestoval proti appeasementu. Stál sám v čele země, která v roce 1940 zůstala sama proti nacistickému Německu. Odmítl se vzdát a ustoupit, šel do toho jako buldok a zvítězil. A zvítězil i pro nás. Ten pomník si zaslouží!

Pokud někdo v USA začíná v rámci tohoto hnutí zvažovat, že přejmenuje základnu pojmenovanou po generálu Leem, protože byl generálem Konfederace, která bojovala proti Unii požadující zrušení otroctví, sahá tím na samé základy americké státnosti. Američané se dávno shodli na tom, že na obou stranách občanské války bojovali skvělí generálové a hrdinové. Boje sice skončily porážkou Jihu, ale země se vždy hlásila k tradici obou částí.

Neboli: základna se tak nejmenuje na podporu otroctví, ale v připomínce schopného vojevůdce?

Přesně tak. Vždyť za druhé světové války vyjížděly z amerických továren dva jen mírně odlišné typy tanků – jeden se jmenoval Lee a druhý Grant. U návrhů takovýchto změn už nemůžeme mluvit o zdravém rozumu.

Co říkáte na současné dění v Bělorusku?

Záběry, které jsem viděl, mi připomněly rok 1989 u nás. A Bělorusům bych přál, aby to i u nich skončilo jako u nás v roce 1989 a ne jako u nás v roce 1968. Alexandr Lukašenko vládne Bělorusku se svojí suitou autoritativní a neomezenou rukou. Z nezávislých průzkumů vycházelo, že lidé už toho mají dost, ale přesto byly oznámeny výsledky, dle nichž „vyhrál“ výraznou většinou právě on. Lidé se ale přestali bát, ozývají se.

Řešením současné situace by mohly být nové volby za přítomnosti mezinárodních pozorovatelů, avšak obávám se, že to je věc, na kterou Lukašenko a jeho věrní nikdy nepřistoupí. Rozhodující bude postoj Ruska – pokud to dospěje k názoru, že je pro něj stále nejužitečnější Lukašenko, tak u moci i nadále zůstane.

Znovu k vaší kandidatuře – co říkáte na legislativní proces v České republice a množství zákonů a jejich častých novel, které jsou každý rok přijímány?

Z vlastní zkušenosti dobře vím, jak složité je přijmout nový zákon, či byť jen drobnou novelu již existujícího zákona. Stejně tak si uvědomuji, jak opakované přijímání těchto novel komplikuje mnoha lidem život. Domnívám se, že právě zde může Senát sehrát, a jak vím, již úspěšně sehrává, roli onoho „druhého zamyšlení“ se nad věcí a případného poupravení zákona navrženého Poslaneckou sněmovnou tak, aby byl výsledek co nejlepší. Jak vím od přátel právníků, často přitom jde jen o doplnění jednoho, dvou slov a výsledek je jiný, kvalitnější.

Máte vy sám určité záměry na přijetí konkrétní legislativy?

V posledních osmi letech jsem se věnoval praktickému naplňování několika zákonů, jak pokud jde o péči o válečné veterány, tak sociální zabezpečení bývalých politických vězňů a příslušníků PTP, tak i pokud jde o vydávání osvědčení o účastnících odboje a odporu proti komunismu. V této oblasti bych rád s některými konkrétními návrhy přišel, ale v tuto chvíli je prozatím nechci blíže specifikovat.

Pokud uspějte ve volbách, už jste avizoval, že rovněž zůstane ředitelem Památníku Lidice. Jak to ovlivní vaši práci? A zvládnete i dál psát?

Mám shromážděné podklady k více než čtyřem desítkám knih. Ale již dnes je mi jasné, že některé z nich nestihnu napsat. A je jedno, zda budu „jenom“ ředitelem Památníku Lidice, nebo budu působit i v Senátu. Je to však moje volba. Nicméně pět knih dokončit musím. Nikdo jiný by je nenapsal, protože jsem jako jediný hovořil s důležitými svědky oněch událostí, lidmi, kteří už nejsou naživu. Pokud jde o Senát, jsem přesvědčen, že se výkon obou funkcí sesouladit dá. Navíc Památník Lidice je institucí s velkým mezinárodním renomé a přesahem, což může být úspěšně využito i pro potřeby Senátu. Před několika lety jsem například v Lidicích osobně provázel německého prezidenta Joachima Gaucka a vím, že by bylo možné tyto věci vhodně propojit. V neposlední řadě je zapotřebí zdůraznit, že Senát nezasedá každý den.

Láká vás politika i dál, nebo je senátor ta výsledná a poslední meta?

Dostávám v tomto ohledu různé otázky. V tuto chvíli ale beru Senát jako maximum toho, čeho bych chtěl dosáhnout. Pokud uspěji, uvidím, jestli se moje očekávání, tedy že budu moci otevírat důležité otázky a podílet se na jejich řešení, naplní. Třeba po šesti letech zjistím, že přeceňuji sílu jednotlivce a vrátím se k pedagogické a spisovatelské činnosti.

Rozhovor vyšel na serveru Info.cz.

Eduard Stehlík

Eduard Stehlík

kandidát do Senátu

Více o autorovi