Svobodné rozhodnutí
13. července 2020

Miloš Vystrčil: Z naší zahraniční politiky se začal vytrácet lidskoprávní rozměr

(Euro ) Během chvíle o něm média začala psát jako o lídrovi opozice. To když se postavil nátlaku Číny a Pražského hradu a rozhodl se uskutečnit cestu na Tchaj-wan. Plánoval ji už jeho předchůdce Jaroslav Kubera, jako jeho nástupce a spolustraník se ji už jen rozhodl zrealizovat. V srpnu šedesátiletý předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) považuje za důležité nenechat si rozkazovat a trvat svobodně na svém, a to nejen ve vztahu k Číně, která agresivně prosazuje svou politiku jedné Číny i v suverénních zemích Evropské unie. I proto se rozhodl vydat se na Tchaj-wan sám. „Udělal jsem všechno pro to, aby bylo jasné, že tento můj krok je promyšlený a že ho nedělám z trucu,“ vysvětluje v rozhovoru pro týdeník Euro. Překvapil ho postoj prezidenta Miloše Zemana, kterého zná velmi dlouho a jenž mu cestu nedoporučil. „Nikdy se mi nezdálo, že by to byl někdo, kdo si nechá diktovat, kdo se zbaví hodnot a svobody a začne se starat o groše. Vždy byl spíše na pozici někoho, kdo říká, ať nás to stojí, co to stojí, budeme bojovat.“

Evropská unie má poměrně striktní postoj k politickým cestám na Tchaj-wan. Vysoce postavení politici tam téměř nejezdí. Bral jste na to při svém rozhodování o senátní cestě na Tchaj-wan ohled?

Ano, ale nakonec mi přišlo, že není od věci, vzhledem k tomu, jak dneska Tchaj-wan funguje a jak se vyvíjelo dohadování cesty, abych jel.

Unijní pozice vůči Tchaj-wanu a Číně vás tedy nezajímá?

Ta mě zajímá velmi, dost jsem ji zkoumal. Politici EU jezdí na Tchaj-wan vůbec nejvíc a pak tam jezdí nižší zástupci členských států, od nás tam byli místopředsedové Senátu Petr Pithart, Přemysl Sobotka nebo dvakrát Miluše Horská, takže to zase není nic tak výjimečného.

Proč se tedy celá ta věc tak vyhrocuje? Může za to agresivní Čína, nebo že si nerozumějí politici v evropských zemích?

Pokud jsem to mohl sledovat, pochopil jsem, že asertivita Čínské lidové republiky tak se tomu dnes říká –, respektive asertivita ambasád v jednotlivých zemích, se zvyšuje. Čína se více snaží dosáhnout toho, aby bylo po jejím, a to ve svobodných demokratických zemích vzbuzuje nějaký typ reakce. A potom je to tím, jak se Tchaj-wan stává konkurencí. Například v Česku je v porovnání s Čínou skutečným obchodním partnerem, zatímco ČLR v České republice realizovala jen nákup akvizic, Ždárské strojírny nebo hotely, nepřinesla žádná pracovní místa ani know-how. Tchaj-wan k nám navíc přistupuje jako k rovnocennému partnerovi, což se o ČLR říci nedá.

Přesto EU odmítá Tchaj-wan uznat, je v této věci na straně ČLR. Číňané pak logicky chápou návštěvu Tchaj-wanu vysoce postaveným politikem jako akt symbolického uznání.

My jsme to probírali na půdě zahraničního výboru Senátu, probíral jsem to i s lidmi, kteří mají se zahraniční politikou větší zkušenosti než já, a byl jsem ubezpečen, že i parlament může mít svou zahraniční politiku, která někdy s tichým souhlasem té oficiální – a teď neříkám, že tady tomu tak je – rozšiřuje diplomatické možnosti té které země. Není to jen u nás, na Tchaj-wanu byl i předseda belgického senátu. Celkový pohled na zahraniční politiku země je pak pestřejší než ten oficiální. Mám pocit, že z naší zahraniční politiky se začal vytrácet lidskoprávní rozměr, úcta k lidským právům a zásada rovnosti, právní stát, to vše ale je v naší zahraničněpolitické koncepci, jen to v poslední době moc nenaplňujeme. Senátní cesta na Tchaj-wan se to snaží trochu napravit.

Proč to nedělají jiné země EU? Drží se politiky jedné Číny a dávají před demokratickým Tchaj-wanem přednost ČLR. Jsou za tím jen peníze?

To jsou otázky, které byste měl dávat představitelům těchto zemí, ne mně. Jako šéf Senátu nicméně přijímám také velvyslance ze zemí EU a vedeme různé debaty, i o Číně a Tchaj-wanu, a musím říct, že obecně cítím podporu, i když výsledkem není tisková konference, kde tato podpora mé cesty bude vyslovena veřejně. Za sebe mohu říct, že naše senátní návštěva na Tchaj-wanu není porušením politiky jedné Číny. Není. Nakonec se takto vyjádřil i ministr zahraničí Tomáš Petříček. Že se to Číně nelíbí, je také pravda, ale není to nic, čím bychom porušili naše závazky vůči ní.

Proti vaší cestě ostře vystoupili členové vedení ČSSD. Jak si to vysvětlujete, když ministr zahraničí za ČSSD tvrdí, že tím nic neporušujete?

V každé straně jsou různé proudy. Já jsem například bral zcela vážně slova Milana Štěcha, bývalého šéfa Senátu z ČSSD, který mi říkal, abych vše znovu zvážil, protože je to citlivé. Udělal jsem to, chtěl jsem znovu otevřít dialog, začít z bodu nula. Ale když místo vstřícnosti k jednání slyšíte, že jsem neměl děkovat před tchajwanskou vlajkou za roušky z Tchaj-wanu, že šéf mé kanceláře neměl mluvit do médií o Jaroslavu Kuberovi a postupu lidí Hradu, že bych neměl gratulovat tchajwanské prezidentce ke zvolení, aniž by někdo věděl, zda se k tomu chystám, že se zkrátka čeká, že budete jen poslouchat a skloníte se, nemůžu to přijmout. Jediným výsledkem mé snahy o dialog bylo: my vás chceme vidět na kolenou, chceme vás poslušné. Je moje povinnost to nedělat, kdybych to dělal, totálně bych selhal.

Díky svému postoji jste se během chvíle stal figurou, která by mohla být silným opozičním lídrem, mluvilo se o tom na sociálních sítích i v mnoha novinových komentářích. Jak se cítíte jako zachránce opozice proti mocenskému dvojbloku Zeman–Babiš?

Ano, také jsem to četl, „Zjevení Vystrčila“... (smích) Co na to mám říct? Byl jsem zastupitel Telče, pak radním, starostou, zástupcem hejtmana, potom hejtmanem, místopředsedou ODS, senátorem, šéfem senátorského klubu ODS, teď předsedou Senátu. Píšu jen do regionálních deníků, pořád ty stejné věci, těch článků je tři sta, dříve to média nezajímalo, teď najednou ano, protože jsem se více méně náhodou dostal k věci, která je politicky zajímavá, principiální, tak si mě najednou lidé více všimli. Snažím se dělat věci tak, abych je dělal dobře, ne primárně tak, aby si jich lidé všímali nebo se o nich psalo.

Ptal jsem se na něco jiného: vzbuzujete najednou jisté politické naděje, váš postoj ve společnosti silně rezonoval, to asi nemůžete nechat jen tak.

Pozice předsedy Senátu to sama nějak vyžaduje, ale kdybych teď chtěl být všude vidět a ke všemu se vyjadřoval a vše komentoval, přestal bych být sám sebou. Jestli jsem se něco v politice naučil, pak to, že nesmíte přestat být sám sebou. Potom vám lidé přestanou věřit. Teď jsem měl to štěstí, nebo smůlu, záleží, jak to budete brát, že lidé měli možnost zjistit, co jsem zač, ale to neznamená, že teď budu mluvit ke všemu.

Byl byste ochoten přijmout roli neformálního politického lídra, když teď tolik lidí naznačuje, že byste jako lídr nebyl „marný“?

To člověka potěší, slyšet, že „není marný“, když je to myšleno pozitivně, ale sám sebe kvůli tomu měnit nebudu. Je pravdou, že jsem příznivcem toho, aby se strany od středu doprava spojovaly. Kdo chtěl, mohl si toho všimnout už v minulých senátních volbách, kde kandidovali politici z několika stran dohromady. To nebylo samo od sebe, to bylo dílem vyjednávání. A v tom já pokračuji.

V podzimních senátních volbách bude moci Senát posílit svou opoziční sílu. Je dnes tím politickým tělesem, které může vyvážit mohutnou sílu prezidenta a premiéra?

Posílit chce i ANO, uvidíme, jak to dopadne. Ale je pravdou, že Senát dnes často stojí proti vládě a názorům pana prezidenta. V případě běžných zákonů ničemu moc zabránit nemůžeme, v případě ústavních či volebních zákonů je tomu jinak. Ty se, zaplaťpánbůh, bez našeho souhlasu měnit nemůžou. Dá se politickým ping-pongem dosáhnout i toho, aby v Ústavním soudu nebyli samí příznivci pana prezidenta. Opravdu dnes fungujeme jako ústavní pojistka. A pak je tu ještě jedna důležitá věc: když vracíme zákony do sněmovny, vysvětlujeme, proč nám připadají špatné, a lidé si této oponentní argumentace více všímají. Nové schvalování ve sněmovně pak není tak jednoduché. Všichni poslanci nejsou naprogramovaní na to, že když Babiš řekne ano, hlasuje se ano. I poslanci ANO mají svou hlavu, někde žijí, diskutují s lidmi. Náš názor má tedy i tady svůj smysl.

Co tuto společnost nejvíce trápí, když už jste ten neformální lídr opozice? Váš spor o cestu na Tchaj-wan naznačuje, že hlavní společenský konflikt je dnes hodnotový.

Ano, nakonec nešlo o to, zda jet, či nejet na Tchaj-wan, ale o to, zda si zachováme rovnou páteř a nejvyšší hodnoty jako svoboda, demokracie, vláda práva, suverenita, anebo jestli se budeme soustředit na počítání grošů, na vzájemné dohazování, kdy se za nějakou službu a loajalitu třeba stanu šéfem nějakého odboru, rodina se bude mít líp, ale za cenu toho, že jsem prodal kus své svobody. Odtud vzniká nesvobodná společnost, kterou někdo ovládá, tahá za provázky, a vy zase v nějakém okamžiku přijmete nějaký grošík, aby to fungovalo dál. To se teď podle mě děje v masivním měřítku. Už nemusíte nikoho korumpovat, protože tato korupce je zabudována do systému, i zákony jsou schvalovány tímto způsobem. I úřady samy od sebe zaklekávají na lidi, kteří tento systém nerespektují. Je to jako rakovina. Ale spousta lidí má pocit, že se nic neděje, mají přece větší platy a všechno nějak funguje. Naštěstí v Senátu jsou lidé, a to napříč politickými stranami, patří sem i řada sociálních demokratů, kteří ještě cítí důležitost hodnot z roku 1989. A i ti dnes říkají, ne, tohle není dobrý svět. To my nechceme. Nechceme, aby systém obsazovali zmanipulovaní lidé, my tam chceme svobodné lidi. A to je spor, který tu dneska máme. Svobody ubývá, jen to není vidět.

Zdá se, že tento systém nesvobody má velmi otevřené dveře na Hradě a ve Strakově akademii.

Přiznám se, že pozici pana prezidenta nerozumím. Jsem z toho poměrně nešťastný. S panem prezidentem se totiž znám dlouho, ještě z doby, kdy jsem byl hejtmanem na Vysočině. Jezdil jsem za ním, když si ho nikdo nevšímal, a diskutoval o rozvoji Vysočiny, o politice. A nikdy se mi nezdálo, že by to byl někdo, kdo si nechá diktovat, kdo se zbaví hodnot a svobody a začne se starat o ty groše. Vždy byl spíše na pozici někoho, kdo říká, ať nás to stojí, co to stojí, budeme bojovat. Nerozumím tomu, když mi najednou říká: „Miloši, oni jsou velcí…“ Co na tom, že vyhrožovali druhému nejvyššímu ústavnímu činiteli. Řekl jsem mu: "Víš přece lépe než já, že když ustoupíme, že to příště bude ještě dvakrát horší, že nás úplně sežerou a budeš poslouchat a chodit pořadovým krokem."

Panu premiérovi je to jedno? Podřídí se silnější vůli, nebo je to jinak?

Postoj pana premiéra je pragmatický. Dívá se na to jako člověk, který aby byl populární, klidně na Boží hod velikonoční vyběhne s pomlázkou a honí svou manželku po trávníku. Akorát všichni víme, že by to měl dělat až v pondělí. Jenže mu řekli, že pro sledovanost je to lepší v neděli, kdy je největší křesťanský svátek. To je celé. Co k tomu mám říct? Buď něco o hodnotách a zemi víte, nebo vyběhnete s pomlázkou, kdykoli vám řeknou. Kde je pan premiér zakotvený? V čem? Nezpochybňuji jeho pracovitost, ale on dělá politiku tak, že nejprve zjistí, co se bude líbit lidu, a pak to udělá. Nanejvýš lid předběhne a naznačí, co se mu má líbit, a tak pořád dokola. Taková politika dnes vítězí a stačí na těch 35 procent, možná na víc. Je to ale politika odpracovaná, dělaná profesionálně, a protože my ostatní nejsme schopni vysvětlit, o co se jedná a jaké obrovské nebezpečí se tu skrývá, tak vyhrává.

Jako volič ANO bych se zeptal: Co je špatného na tom, že se plní přání lidí?

Když budete žít tak, že budete dělat jen to, co je vám příjemné a prospěšné, velmi rychle skončíte. Skončil byste v morální i věcné bídě. Spousta věcí v životě, které musíte udělat, je nepříjemných, nechce se vám do nich, ale protože máme inteligenci a další schopnosti, uvědomíme si, že jsou nutné, a uděláme je. Je to, jako když vychováváte děti, nutíte je do věcí, které samy nechtějí, ale jen proto, aby v životě obstály. Musíme jako politici najít sílu a říkat, přestože se vám tahle politika líbí a dělá vám dobře, dlouhodobě na to všichni doplatíme. Odvaha postavit se populistickým opatřením bohužel klesá, protože kdo si to dovolí, bývá smeten. Jestli tomu někdo z podstaty věci může odolávat, pak je to Senát, protože sem jste volen přímo a na šest let. Jste tu opravdu svobodný a nezávislý a můžete schvalovat i zákony, které jsou potřebné a nejsou populární.

(Autor: Petr Fischer)

Miloš Vystrčil

Miloš Vystrčil

předseda Senátu PČR
místopředseda strany
zastupitel Kraje Vysočina

Více o autorovi