Politika se posunula od souboje idejí a programů k souboji marketingových firem, prvoplánových řešení a populistických slibů
18. ledna 2019

Jana Černochová: Politika se posunula od souboje idejí a programů k souboji marketingových firem, prvoplánových řešení a populistických slibů

(www.parlamentnilisty.cz) Současnou kombinaci obsazení funkcí prezidenta a premiéra České republiky považuje poslankyně ODS a starostka Prahy 2 Jana Černochová za nejhorší. Politiku Miloše Zemana a Andreje Babiše označuje dokonce za „slizkou“. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz se vyjádřila také k výzvě režiséra Jana Hřebejka, který žádá národ, aby vyšel do ulic, a nekompromisně zúčtovala i s Miroslavem Kalouskem, podle jehož vyjádření se Čechoslováci nechali po okupaci v roce 1968 rychle zastrašit.

Letos budeme slavit 30 let od revoluce. Co z těch 30 let bychom si měli připomínat jako to dobré a co jako to horší?
 
Začnu obecně – celá tato éra je jednoznačně nejlepším obdobím, jakým kdy naše země prošla. Je to éra svobody, míru, bezpečí, nezpochybnitelné suverenity a blahobytu. Pozitiva této doby výrazně převyšují nad negativy. I přes veškeré politické či ekonomické turbulence. Pozitivních věcí, které bych mohla jmenovat, je tedy celá řada. Od celé palety svobod, jež jsme nabyli, přes pevné zakotvení v západních demokratických strukturách až po obrovský posun v kvalitě života, rozvoj krajiny, našich obcí a měst a tak dále. Za vyloženě negativní trend považuji to, jak snadno se své svobody často vzdáváme, jak snadno podléháme hlasům, které chtějí neustále regulovat vše, co se hýbe, dokud to neumře, které neustále straší. Nemohu nevzpomenout ani to, že se naše politika posunula od souboje idejí a politických programů k souboji marketingových firem, prvoplánových řešení a populistických slibů. To jsou jevy, které to všechno pozitivní, co nám tato doba přinesla, ohrožují. Je jen na nás a naší odpovědnosti, zda tomu dovedeme čelit.
 
Když se ohlédneme zpět, který z prezidentů a premiérů nám prospěl a který uškodil?
 
Nepochybně za nejhorší kombinaci obsazení těchto vysokých ústavních rolí považuji kombinaci současnou, tedy prezidenta Zemana a premiéra Babiše, kteří opíjejí své voliče populistickým rohlíkem, slibují, co nemohou splnit, či vytvářejí dojem všespásných vůdců. Prezident Zeman zneužívá své pozice k nesmyslným osobním mstám, podrývá autoritu státních institucí a bohužel i naši národní suverenitu. Politika obou pánů je politika tekutá, či spíše slizká. V porovnání s tím lze všechny jejich předchůdce považovat za lepší variantu.
 
Prezident Miloš Zeman proslavil termín „lepšolidé“. Vysvětluje ho tak, že jsou to lidé, „kteří se považují za něco lepšího než my ostatní, kteří nám neustále radí, co máme dělat, kteří své názory považují za nadřazené názorům ostatních“. Jak to vlastně prezident myslel? Kdo je „lepšočlověk“ podle vás? Znáte nějaké?
 
Jak to prezident myslel, to je zjevné a vysvětlení nabízí uvedená citace. Byť se domnívám, že mezi námi jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni o své nadřazenosti či intelektuální výlučnosti, problém tohoto vyjádření prezidenta Zemana tkví především v tom, že on tuto nálepku chce přidělit všem svým názorovým oponentům. A také v tom, že tak degraduje tu část národa, která ho nevolila a která není zanedbatelná. On sám tímto opovržením tedy naopak nadřazuje nad tuto část společnosti sebe, což je pokrytecké. Prezident demokratické země nemá co kategorizovat občany na horší, nebo lepší, ale pan Zeman dobře ví, že pokud část národa zavrhne, druhá a významná část mu bude tleskat. Na tom stojí jeho úspěch – rozdělí a panuje.
 
Režisér Jan Hřebejk vyzývá, abychom šli do ulic. Jeho slova se objevila i v kalendáři Revue Forum na rok 2019. Také další umělci upozorňují na strach ve společnosti. Je načase, aby odpůrci vlády hlasitěji promluvili? Jak se díváte na tyto výzvy a k čemu byste vyzvala vy?
 
Protesty proti vládě do demokratické společnosti nepochybně patří, pakliže jejich důsledkem nejsou lidské či majetkové újmy. Protest proti vládě v zákonných mezích je legitimní cesta, jak lze přesvědčit své spoluobčany o tom, že změna je zapotřebí. Ke změně lze v demokracii ale samozřejmě dospět pouze demokratickým hlasováním – buď ve volbách, nebo v zastupitelských orgánech. Jsem opoziční politik a současnou vládu považuji za tu nejhorší, jakou jsme kdy od roku 1989 měli. S cílem takových protestů tedy souhlasím, ale mám pochybnosti, zda jejich efekt není spíše kontraproduktivní, neboť některé projevy popularitě vlády a prezidenta spíše nahrávají. Domnívám se tedy, že musíme hledat i jiné cesty, jak veřejnost přesvědčit o špatné politice současné vlády.
 
Filozof a signatář Charty 77 Daniel Kroupa se domnívá, že protestní energie už je ve společnosti dost, a proto je správná doba na nové Občanské fórum. Plán představil pro Seznam Zprávy. Je potřeba taková politická síla? Jsme v situaci, kdy bychom měli mít obdobnou platformu, jako bylo Občanské fórum?
 
Občanské fórum spojovala myšlenka porážky komunistického totalitního režimu. Vzniklo ve zcela odlišných podmínkách, kdy nebyla samozřejmostí volná politická soutěž. Právě tyto skutečnosti umožnily, aby v rámci Občanského fóra různé názorové proudy potlačily své odlišnosti. To podle mého názoru v současné chvíli není možné a podle mého ani nutné. Co však nutné je a musíme se o to snažit všichni, to je rehabilitace standardních politických stran a standardní politiky coby souboje vizí. Politické strany v boji s populismem a laciným marketingem prohrávají. Je jistě žádoucí jejich spolupráce na tom, aby byly tyto zhoubné prvky poraženy. Nicméně neumím si představit, že by tato spolupráce měla probíhat právě modelem OF.
 
Kroupa je přesvědčen o tom, že nás Rusové a Číňané ohrožují a přes Českou republiku si chtějí udělat nástupní můstek do Evropské unie. Sledujete takové signály? Bráníme se dostatečně, nebo není třeba?
 
Varování, která zaznívají od tajných služeb, neberu na lehkou váhu. Nelze přece popřít úzké vazby mezi blízkými spolupracovníky prezidenta Zemana a Kremlem, nelze popřít ani existenci manipulativních či dezinformačních webů. Je přece zcela iracionální, aby Rusko mělo v Praze zcela naddimenzované diplomatické zastoupení. Čína a Rusko nepochybně usilují o mocenský vzestup a ten rozšíří všude, kde se jim nabízejí otevřené dveře. Nepovažuji to za pozitivní, protože ani jedna z těchto zemí není zemí demokratickou a v podstatě nám nemá co nabídnout. To se velmi dobře ukázalo na okázale slibovaných, ale nenaplněných čínských investicích, které tolik propagoval prezident Zeman. Já nepropadám žádné protiruské a protičínské hysterii. Ale jakékoliv posilování vlivu těchto dvou zemí v České republice je v náš neprospěch.
 
Poslanec Jan Farský věští konec hnutí ANO. V souvislosti s Andrejem Babišem mluví o jeho pádu, „shnilých základech“ a temné minulosti. Jenže i poté, co Babiš skončí, po něm podle Farského zůstanou morální rozklad společnosti a škody za desítky miliard. Padne Babiš?
 
Nic netrvá věčně a každý politik jednou svou dráhu skončí. Andrej Babiš staví svou politiku na chatrných základech slibů a vizí, které nemůže naplnit. Řadu svých slibů již dávno opustil či popřel. ANO se nejprve profilovalo jako středopravé hnutí, ale reálně je dnes jeho politika mnohdy nalevo od sociální demokracie. Má jediné štěstí, a sice že vládne v době významného ekonomického růstu. Ale ani tak nemůže splnit vše, co nasliboval například loni při spanilých jízdách po krajích. Domnívám se, že lidé to nakonec prohlédnou. ANO stojí na vůdcovském principu a samozřejmě, že případný pád premiéra Babiše bude pro toto hnutí velmi těžké přežít.
 
Neustále kolují spekulace o „privatizačním puči“. Petr Pithart dokonce mluví o tom, že šlo o „vyjednané předání moci“. Jaké otázky z historie od roku 1989 a 1990 bychom si měli letos položit, protože v nich není jasno?
 
Sametový charakter revoluce jistě napomohl tomu, aby předrevoluční mocenské struktury do nikoliv bezvýznamné míry přežily. Současné dění a návrat předrevolučních kádrů v čele s premiérem Babišem do mocenských pozic jsou pro to jasným důkazem. Ostřejší odstřižení od minulého režimu by nám dnešní perspektivou nepochybně prospělo. Nicméně nemá smysl zoufat nad tím, co se stalo, a je třeba dívat se do budoucna a usilovat o definitivní porážku těchto stínů minulosti. Zkoumání toho, co bylo, náleží dnes již spíše historikům.
 
Je to 50 let, co se upálil Jan Palach na protest proti režimu v Československu. Jeho oběť je stále předmětem diskusí. Byla hrdinská, nebo zbytečná?
 
V této otázce mám jasno, zbytečná nebyla už proto, že pomohla probudit společnost, i když se tak stalo dvacet let poté. Kdyby byla zbytečná, nebavíme se dnes o ní nejenom v České republice, ale i v zahraničí. Nejen Palachův čin, ale i čin Jana Zajíce a Evžena Plocka a dalších považuji za hrdinský. Není v silách jednotlivce porazit zločinný režim bojem. Jan Palach usiloval o to, aby začala bojovat celá společnost nebo alespoň její většina. Byl to čin kontroverzní, ale nikoliv slabošský, neboť k němu bylo třeba hodně síly. A jsem ráda, že jsem s dalšími kolegy v roce 2013 prosadila, aby se den jeho sebeupálení stal památným dnem v našem kalendáři. Historii si musíme stále připomínat.
 
Podle Miroslava Kalouska se čeští občané po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 nechali rychle zastrašit. Šlo tehdy o selhání Čechů a Slováků?
 
Nejsem zastáncem takových generalizací. I normalizační éra zahrnuje řadu odbojových a tehdy ilegálních aktivit, nicméně totalitní charakter režimu opřený o přítomnost tzv. spojeneckých vojsk nedovoloval mnoho. Většinu svého života jsem prožila na Praze 2 a téměř každá ulice u nás má nějaký příběh i z éry normalizace a bydlel v ní někdo, kdo se angažoval v disentu a odskákal to vyhazovem z práce či ze školy, krvavými výslechy či vězením. Já si těch lidí velmi vážím a nikdy bych o nich neřekla, že se někým „nechali rychle zastrašit“. Ostatně nikdy jsem neslyšela, že by kolega Kalousek byl v těchto aktivitách nějak angažován, nevím tedy, zda právě jemu přísluší náš národ takto povrchně hodnotit? Úspěšnému masivnímu odporu bohužel nenahrávala ani mezinárodní situace, rozvolnění v tzv. východním bloku, do kterého tehdy naše země patřila, přišlo až s nástupem Gorbačova. Byla bych tedy velmi opatrná s vynášením příkrých a zjednodušujících hodnocení.
 
Jana Černochová

Jana Černochová

1. místopředsedkyně poslaneckého klubu PČR
předsedkyně sněmovního výboru pro obranu
expertka pro obranu
starostka MČ Praha 2

Více o autorovi