Novinky Mediální výstupy

 

ČSSD šíří dva mýty: 1. záleží prý na ní, zda bude mít Česká republika „funkční vládu“, 2. svým rozhodnutím údajně zabránila vlivu SPD na vládu. Neplatí ani jedno. Není ale vyloučeno, že oběma iluzím mezitím sami sociální demokraté uvěřili. Jak poznamenal už v 60. letech velký konzervativní politik F. J. Strauss „mýliti se je lidské, vždy se mýlit je sociálně demokratické“.

 

Druhá vláda Andreje Babiše by vznikla bez ohledu na postoj sociálních demokratů. Jejich referendum nerozhodovalo o vytvoření Babišovy vlády, ale pouze o tom, zda se k ní ČSSD připojí. A to je panečku rozdíl. Je to jako by si druhořadý herec myslel, že natočení celovečerního filmu závisí na tom, zda v něm přijme vedlejší roli. Když ne, bude ji přece hrát někdo jiný, ale producent, režisér i hlavní protagonisté mají už o filmu dávno rozhodnuto.

 

Dříve než členové sociální demokracie přijali rozhodnutí, prezident Zeman jmenoval Andreje Babiše podruhé premiérem. Dal tím ostatně jasně najevo, co si o významu současné ČSSD myslí. Předseda Babiš tak mohl vládu sestavit s ČSSD nebo bez ní. V druhém případě se mohl opřít o poslaneckou většinu, kterou má ANO s SPD a KSČM. Bylo by to pro něj sice méně příjemné, ale svůj jediný politický cíl – být za každou cenu premiérem „až do smrti“ – by tím naplnil. Na sociální demokratech opravdu mnoho nezáleželo.

 

Proto si mohlo hnutí ANO dovolit ignorovat prakticky všechny podmínky ČSSD. Sociální demokraté z nich také postupně ustupovali, až nezbylo skoro nic, jen „vnitro“ pro jejich předsedu. Trestně stíhaná osoba je ve vládě, dokonce ji vede. Ministerstvo financí a spravedlnosti pevně drží hnutí ANO. Zástupci SPD si ponechají funkce ve sněmovně. Na vnitru mezitím stihli Babišovi a Zemanovi lidé vyměnit všechny, na kterých jim záleželo, teprve pak ho předali Janu Hamáčkovi. Ten vede i resort zahraničí, protože svého kandidáta Pocheho nedokázala ČSSD prosadit. Zdá se, že už netrvá ani na něm. A tak by se dalo pokračovat. Vědí to všichni, jen ne předseda ČSSD, který si ještě v polovině června veřejně pochvaloval: „Na rozdíl od většiny jiných parlamentních stran jsme vyjednávali, dělali jsme kompromisy, ale zároveň si zachovali tvář a důstojnost, když jsme z některých principů neustoupili…“ Které principy to jsou, vědí jen sociální demokraté sami.

 

ČSSD se snaží vysvětlit své vládní angažmá tím, že brání „horšímu zlu“, tedy vlivu SPD na vládu. Jenomže ani to nezáleželo na sociální demokracii a jejím rozhodnutí. Připomeňme si fakta, možná pomohou i ČSSD ujasnit si, jakou roli v příběhu sestavovaní vlády vlastně hraje.

 

Hnutí ANO jednalo s ČSSD o její účasti ve vládě bezprostředně poté, co v lednu první vláda Andreje Babiše nezískala důvěru. Tedy ještě dříve, než se stal Jan Hamáček předsedou. V polovině března Andrej Babiš prohlásil, že jednají „exkluzivně o menšinové vládě ČSSD za podpory KSČM“. Že to ANO nemyslelo vážně, se ukázalo záhy, když Babiš nebyl ochoten ustoupit ani ve věci ministra vnitra. Jednání s ČSSD vedl jen naoko, ve skutečnosti si připravoval alibi pro jednobarevnou vládu za podpory SPD a KSČM. To pochopili i sociální demokraté a začátkem dubna byla jednání o vládě skončena.

 

A nyní to nejpodstatnější: nebyli to sociální demokraté, kteří „státotvorně“ rozběhli nové kolo jednání. Nebyli v té chvíli vůbec ve hře, vládě s SPD nemohli nijak zabránit. Byl to Republikový výbor hnutí ANO, který 12. dubna rozhodl o obnovení rozhovorů s ČSSD. V hnutí ANO se přihlásili ke slovu regionální politici a řekli, že nechtějí vládu s okamurovci. Sám Andrej Babiš to akceptoval s těžko skrývaným překvapením: „My jsem hlasovali a z debaty výboru vyplynulo, že se máme vrátit ke stolu (s ČSSD). Pochopili jsme, že klub není pro tu variantu (s SPD) připraven.“

 

Bylo to širší vedení ANO, ne ČSSD, kdo znovu inicioval rozhovory a „zabránil“ vlivu SPD na vládu. Nejužší vedení ANO se ovšem spolupráce s SPD ve sněmovně fakticky nevzdalo. Jen Andrej Babiš potřeboval, aby někdo zakryl jeho skutečné mocenské spojenectví a on mohl v klidu vládnout. Tuto pomoc mu ochotně poskytli sociální demokraté.

 

Proč se tak ČSSD rozhodla, je spíše otázka pro psychologa než politologa. Stačí nechat promluvit čísla. V minulém volebním období byli sociální demokraté s ANO v té úžasně „úspěšné“ Sobotkově vládě (v tomto hodnocení se ČSSD s A. Babišem shodne) a dopadlo to takto: když začínali, měla ČSSD ve volbách 20,5 % a ANO 18,7 %. Když vláda, která z pohledu ČSSD prosadila 80 % jejího programu, končila, mělo ANO 29,6 % a ČSSD 7,3 %. Co proboha chtějí sociální demokraté po této zkušenosti dělat s ANO ve vládě?

 

S pochopením sociálně demokratického sebedestruktivního jednání nám může pomoci literatura, jež dobře vyjadřuje některé archetypální situace. Všichni jistě znáte tragický osud Viktorky z Babičky Boženy Němcové. Černý voják ji okouzlil, i když se ho bála a věděla, že to není správné. Netěšil se ani dobré pověsti: „Všeobecné jejich mínění ale bylo to: ,Co s takovým podivínem. Bůhví kdo a odkud je; snad ani to není člověk; skoro aby udělal před ním kříž a řekl: pánbůh s námi a zlý pryč!“ Jenže Viktorka si nemohla pomoci. Podlehla jeho kouzlu. Její kmotra ji pravdivě varuje: „…vždyť je to morous, a on ti bude nyní krev z těla sát, až ti všecku vysaje, zadáví tě a duše tvoje nebude mít ani po smrti pokoje.“ A Viktorka? „Kmotřiných slov se zděsila, za chvíli ale povídala: ‚Už je darmo; já za ním půjdu, a kdyby mne i do pekla vedl.‘“

 

Na tu cestu se nyní s „dobrými úmysly“ vydali sociální demokraté. Stačí si přečíst Babičku a hned víte, jak to s Viktorkou dopadlo. Není žádný důvod předpokládat, že by uhranutí ČSSD „černým myslivcem“ mohlo skončit jinak.