Novinky Mediální výstupy

Nesmíme bezhlavě rozdávat peníze

(Květy) Místostarostkou pro oblast sociální je na pražském druhém obvodu Alexandra Udženija, první místopředsedkyně ODS a také maminka dvou malých holčiček. Na přebytek volného času si tedy rozhodně stěžovat nemůže.

Jak se vám daří skloubit povinnosti špičkové političky s povinnostmi rodinnými?

Když se chce, všechno jde. Myslím, že situace, kdy je všeho moc, zná každá maminka, ať je v politice, či dělá cokoli jiného. Jsou období, kdy to zvládám lépe, a jsou období, kdy mám pocit, že nestíhám vůbec nic. Nejhorší jsou takzvaná ranní překvapení. To je, když ráno vstanete, máte den úplně narvaný povinnostmi, jdete vzbudit děti do školy, a jedno z nich je nemocné. A náhle je vše jinak. Teď jsme u nás doma měli kuriózní situaci, kdy obě holčičky měly ruku v sádře, protože si obě během tří dnů zlomily malíček. Ale i to jsme zvládli. (smích)

S jakými největšími úspěchy a neúspěchy jste se setkala při své práci na poli sociální péče?

Víte, já mám radost vždy, když se mi podaří někomu pomoci. „Úspěch“ neumím vyhodnotit jako velký nebo malý, protože to, co se vám zdá jako malá pomoc, pro někoho jiného může znamenat pomoc obrovskou. Celkově jsem člověk, kterému dělají radost drobnosti, a tak to mám i s prací. Proto jsem založila nadační fond Dvojka srdcem, který pomáhá lidem na Praze 2 s věcmi, s nimiž si jako radnice neumíme poradit, protože nám to paragrafy nedovolují. Například jsme díky fondu koupili polohovací postel osamělé seniorce, která byla po operaci a měla velké bolesti zad, nebo chlapečkovi ze sociálně slabší rodiny sportovní výzbroj, protože má opravdu velké nadání, ale bohužel jeho rodina nemá finance, atd.

Co je největší brzdou práce?

Jednoznačně je to legislativa, která je tak strašně komplikovaná a přebujelá, že za prvé se v ní už skoro nikdo nevyzná, za druhé strašně prodlužuje všechna rozhodování a za třetí dělá z pracovníků v sociálních službách úředníky. Sociální pracovníci musí vyplňovat stohy úplně nesmyslných hlášení, výkazů a jiných nesmyslů místo toho, aby se starali o své klienty. A to nemluvím o tom, když se radnice rozhodne postavit nový domov pro seniory nebo jesle. Pokud se vám zadaří, tak trvá 4–5 let, jenom než projdete celý legislativní proces. Tohle opravdu nepovažuji za normální.

Máte při své práci na radnici nějaký sen, který bohužel asi nezvládnete uvést do života?

Nepřipouštím si, že bych měla mít sen, který bych neuměla uvést v život. Ani v pracovním, ani v soukromém životě. Mým snem je zlepšení péče o lidi, kteří trpí Alzheimerovou chorobou. Počet nemocných roste, Praha patří k nejpostiženějším regionům. Proto musíme rychle stavět Domovy se zvláštním určením, kde by mohli tito lidé spokojeně a důstojně žít. Lidé trpící Alzheimerem potřebují specifickou péči i prostředí, aby mohli svoji nemoc lépe zvládnout. Postarat se o seniory, kteří potřebují pomoc, považuji za svou lidskou i politickou povinnost.

Domníváte se, že náš systém sociální péče je dobrý, nebo potřebuje změny?

Musíme si uvědomit, že sociální systém není pouze o rozdávání sociálních dávek. Městská část Praha 2, kde mám na starosti sociální oblast, je považovaná za jednu z městských částí poskytujících nejlepší sociální služby. Naše Centrum sociálních služeb dostává jedno ocenění za druhým. Máme tu azylové bydlení, startovací byty, poskytujeme terénní sociální služby, pomáháme sociálně slabým rodinám i jejich dětem atd. Já tvrdím, že dobrý sociální systém je ten, který pomáhá cíleně, konkrétně a podle individuálních potřeb. Odmítám systém, který bezhlavě a plošně rozdává všem, kdo natáhnou ruku, aniž bychom zjistili, zda pomoc opravdu potřebují. To je zásadní rozdíl mezi konzervativní pravicovou sociální politikou a levicově-plošně rozdávající politikou. Změny v systému potřebujeme: zjednodušení, nezneužívání a lepší ohodnocení sociálních pracovníků.