V Praze jsem doma
17. května 2018

Alexandra Udženija: V Praze jsem doma

(Magazín Deník Ženy) Politička Alexandra Udženija nerada nechává věci na poslední chvíli. Proto se už teď pilně připravuje na podzimní komunální volby. K tomu mají obě její dcery ruku v sádře a obě se zlomeným malíčkem. „Takže je doma veselo,“ připouští s nadsázkou Alexandra, která na svých webových stránkách vyzývá, aby se jí říkalo Sandra. Své cizokrajné příjmení vyvdala, manžel je Chorvat, ona sama má českou maminku a srbského tatínka.


Co znamenají volby pro ženu političku a ženu matku a manželku?

Pro mne jako komunální političku to je vždy velká výzva a zodpovědnost. Pro Sandru manželku a matku to znamená, že nejsem schopna říct své rodině, kdy pojedeme na dovolenou a zda vůbec. Díky tomu, že je má rodina tolerantní, tak to zvládneme jako vždy.

Jak si organizujete čas, tak abyste stíhala všechno, co máte ráda, a měla pocit, že nic nešidíte?

Ono je to jak kdy. Někdy mne samozřejmě chytá deprese, že nic nestíhám, a jindy jsem úplně v pohodě. Ale asi to tak k životu patří a má to každý z nás.

Vím, že vaše dcery jsou ještě docela malé, ale přeci jen už ne tak, aby nevěděly, kým jste. Co říkají na vaši profesi?

Moje dcery berou moji práci, tak jako berou práci svých rodičů jiné děti. Nějak zvláštně to neřeší. A já jsem jako matka strašně ráda, že to mají takhle nastavené.

Mluvíte s nimi o veřejném životě?

O veřejném životě s nimi mluvím od mala, ale není to o politice. Já za veřejné otázky považuji věci, jako je například udržování čistoty okolo nás nebo jak se mají chovat v otázkách bezpečnosti. A musím vám říct, že se to vyplácí. Mojí starší dceři je čtrnáct a nedávno se stalo, že její kamarádce v jednom nákupním centru někdo ukradl mobil. Ona zachovala chladnou hlavu, udělala přesně to, co se má, a s pomocí policie zloděje chytili.

Váš muž je podnikatel, vy politička. Jak se v takové rodině plánuje společný čas?

Když se chce, tak všechno jde. Ale naše rodina je v tomto ohledu strašně pohodová. A do toho ještě fakt, že manžel má své hlavní pracovní aktivity v Chorvatsku a celkově hodně cestuje. I přesto všechno si na sebe dokážeme najít čas.

Když jste byla malá, hodně jste se stěhovala, poprvé jako úplné miminko, pak jako školačka… Snášela jste tyto změny dobře?

Jako miminko jsem se nestěhovala, to si jen maminka odskočila porodit mě do Bělehradu. V té době logicky rodiče chtěli, abych měla jugoslávský pas. Stěhovala jsem se, až když jsem byla větší a zcela otevřeně říkám, že bych to nepřála žádnému dítěti. Nebylo to vůbec lehké a jednoduché, ale to si člověk uvědomí až zpětně. Hlavně když už jste ve věku, kdy si tvoříte vazby na kamarády, prostředí, tak je to frustrující a vyvolává to ve vás určitou revoltu.

Kde se cítíte opravdu doma?

Jednoznačně v Praze. Moje maminka je z Prahy a já jsem v Praze prožila většinu svého života, znám Prahu jako své boty. Řeknu vám jeden silný příběh. Jednoho večera jsem seděla u vína s manželem a zeptala jsem se ho, jak by se zachoval, kdyby došlo na to a měl by bránit Prahu. On neváhal ani jednu vteřinu a řekl: To je snad jasné, okamžitě bych šel. Netajím se, že jsem byla zaskočená a zeptala jsem se: Proč, když jsi Chorvat? A on odpověděl: Protože se v Praze narodily moje děti, tady společně žijeme a Praha je můj domov.

Jezdíte často do země svého tatínka?

Skoro vůbec. Naposledy jsem tam byla před osmi lety.

Myslíte, že jsou Češi, Srbové a Chorvati trochu jiné povahy?

Každý národ má svá specifika a to je dobře. Balkánské národy vidím jako víc temperamentní a Češi jsou mnohem rozvážnější. Troufám si říct, že se u mě ty geny namíchaly tak akorát. Stejní jsou Češi, Srbové a Chorvaté v tom, že mají slovanské kořeny. Není náhodou, že Češi jezdí nejraději na dovolenou do Chorvatska a Chorvati je tam vřele vítají.

Jak jste se vlastně s manželem poznali?

S manželem jsme se poprvé v životě potkali v roce 1992 v klubu Radost v Bělehradské ulici v Praze. Z mé strany to byla láska na první pohled, ale z jeho ne. Trochu mu trvalo, než pochopil, že jsem láskou jeho života, ale já jsem byla vytrvalá. Jsme spolu šťastní a spokojení přes dvacet let, takže se má vytrvalost vyplatila.

Máte v Česku svá oblíbená místa?

Možná se vám to bude zdát divné, ale já mám strašně ráda Ostravsko. Moje starší dcera to má po mně. Když jsem naposledy jela v lednu do Ostravy, tak trvala na tom, že pojede se mnou, aby tam navštívila své kamarády. Silný vztah mám také k Jindřichovu Hradci a k Mariánským Lázním.

Na svých stránkách píšete, že je pro vás sportem číslo jedna volejbal. Proč právě tento sport?

Volejbal jsem hrála závodně, je to sport mého mládí. Bohužel jsem ho musela přestát hrát, kvůli bolestem kolen. Na volejbal se teď jen dívám.

Čím vyplňujete svůj volný čas?

Strašně ráda čtu a chodím do divadla.

Kam se chystáte na dovolenou? A máte radši spíš aktivní, nebo lenošivou?

U nás je to jednoduché. Děti celé léto tráví v Chorvatsku a já tam za nimi jezdím podle časových možností. Rozhodně dávám přednost odpočinkové dovolené. S nadsázkou říkám, že jsem schopna celý týden dovolené provozovat pár aktivit: spát, číst, jíst a pít – samozřejmě dobré bílé víno.

Dopřáváte si čas jen pro sebe?

Čas pro sebe mám opravdu zřídkakdy. Ale když se zadaří, tak si zajdu na kosmetiku nebo na masáž. Nebo něco hezkého koupit.

Dokážete si říct, „a tenhle čas nebo část svého soukromí“ si už nenechám nikým vzít, ani profesí?

Ano, to dokážu a ten čas pak trávím s manželem a dětmi. Já jsem celkově háklivá na své soukromí a rodinu. Soukromí je věcí každého z nás a nikdo nemá právo se v něm šťourat.

Co je v politice vaším cílem?

Jedna z mých základních hodnot je svoboda. Svoboda jednotlivce, svoboda podnikání, svoboda volby. Ale se svobodou se pojí i zodpovědnost. Jedno bez druhého prostě nejde. Mám za to, že v dnešní době stát pod rouškou páchání dobra a nabídky, že z občana „sejme“ část zodpovědnosti, aby mu ulehčil, odebírá i svobodu. Stát nám příliš moc a zbytečně zasahuje do našeho každodenního života. A to bych chtěla, aby se změnilo. Chtěla bych, abychom měli víc svobody, abychom se spíše řídili zdravým rozumem a nepsanými pravidly než regulacemi a vyhláškami. Je to můj cíl a zároveň ideál.

ODS, strana, jejíž jste členkou, vstává z popela. Jste přítomna její renesanci.

V ODS jsem od roku 2003, takže jsem s ní prožila dobré i špatné časy. Jsem člověk, který nehází flintu do žita, když v něco věří. A já věřím, že je ODS jedinou stranou, která hájí svobodu, ochranu soukromí, možnost volby a demokracii. Je to strana, která nechce lidi omezovat a nechce jim řídit život regulacemi, ale naopak servis pro lidi zajišťovat. Pokud v tom vytrváme, tak vidím budoucnost ODS dobře. Byli jsme hegemonem pravice a zase budeme.

A také je to strana mužů. Necítíte se někdy mezi nimi ztracená?

Víte, já jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela. Každý člověk si dokáže poradit se vším, akorát musí zůstat sám sebou a mít jasně nastavené hodnoty. Jakmile se člověk začne odklánět od toho, čemu věří, tak se ztratí. A je jedno, zda je mezi muži, nebo mezi ženami.

(Autor: Klára Mandausová)

 

Každý člověk si dokáže poradit se vším, akorát musí zůstat sám sebou a mít jasně nastavené hodnoty. Jakmile se člověk začne odklánět od toho, čemu věří, tak se ztratí. A je jedno, zda je mezi muži, nebo mezi ženami.

Jsem člověk, který nehází flintu do žita, když v něco věří. A já věřím, že je ODS jedinou stranou, která hájí svobodu, ochranu soukromí, možnost volby a demokracii. Je to strana, která nechce lidi omezovat a nechce jim řídit život regulacemi, ale naopak servis pro lidi zajišťovat.

Alexandra Udženija

Alexandra Udženija

1. místopředsedkyně strany
expertka pro rozvoj ekonomiky a podnikatelského prostředí
předsedkyně klubu zastupitelů za ODS při ZHMP

Více o autorovi