Novinky Mediální výstupy

 

Toto fundamentální politické rozdělení našeho národa má své sociální, demografické, geografické i kulturní příčiny. Nejdůležitějším společným jmenovatelem je však podle všeho stupeň dosaženého vzdělání a od něj se odvíjející vykonávané povolání, životní zkušenost a životní styl. Příkop se tedy táhne nejen mezi Prahou a zbytkem země, jak nám kdekdo podsouvá, ale obecněji mezi většími městy a venkovem, a ještě přesněji mezi oblastmi s ekonomikou založenou na službách a průmyslu s vyšší přidanou hodnotou a těmi částmi země, kde ještě převládá ekonomika staršího průmyslového a zemědělského typu.

 

 

Ačkoli rozdělení jde napříč prakticky všemi kraji, jsou přesto patrné stále odlišnější politické preference obyvatel Prahy a zbytku země, což potvrdily nejméně dvoje poslední volby. To může mít potenciálně vážné důsledky, protože to odráží nejen odlišné představy o prezidentovi (to by bylo to nejmenší), ale hlavně o jiném obsahu konkrétních politických řešení. Nedojdeme-li k určité formě dostředivé politiky mezi metropolí a regiony, nelze vyloučit, jakkoli dnes to bude znít neuvěřitelně, že v budoucnu budeme konfrontováni s požadavkem na politickou autonomii hlavního města. Pražané časem prostě mohou začít požadovat, aby veřejné systémy placené z daní, jako je vzdělávání, vypadaly podle jejich představ. Různé tendence ke specifickému statutu metropolitních oblastí ostatně najdeme v řadě evropských zemí, kde hlavní město dominuje ekonomickému životu v podobné míře jako u nás Praha.

 

Dnešní rozdělení společnosti se velmi silně odehrává v emocionální a symbolické rovině, ke „smíření“ však nelze dospět gesty, ale jen praktickými kroky. Zde je několik návrhů, co bychom mohli udělat.

 

1. Čím méně přímé demokracie, tím v této chvíli lépe. To platí jak pro otázku celostátních referend, tak pro přímé volby veřejných funkcionářů od prezidenta po starosty. Polarizující volby, kde jsou na výběr jen dvě alternativy, umocňují stávající dělící linie. Referendum, které by teoreticky mělo být nástrojem pro vyjevení obecné vůle národa, se stává nástrojem rozštěpení. Podobně přímá volba do funkcí, které nejsou spojeny s reálnou exekutivní pravomocí realizovat program, se stává spíše živnou půdou pro nejrůznější „tribuny lidu“ než konstruktivním prvkem systému správy státu či obce.

 

2. Potřebujeme reprezentativnější volební systém do poslanecké sněmovny. Současná podoba d‘Hondtova volebního systému vycházela z minulé reality systému politických stran, v němž ještě v minulé dekádě fungovaly dvě velké strany (levicová a pravicová) a několik středně velkých a menších. Systém byl nastaven tak, aby velké straně s největším počtem hlasů usnadnil sestavení koalice s jednou nebo více menšími stranami, a tím snižoval případnou nezbytnost velké. Český stranický systém se však posunul jinam, dnes máme jednu velkou stranu a celou plejádu stran středně velkých a malých. Bonus při přepočtu hlasů dnes nejsilnější stranu zvýhodňuje naprosto neúměrně. V posledních volbách ANO získalo sotva 30 procent hlasů, avšak téměř 40 procent poslaneckých mandátů! Systém však vítězné straně paradoxně zároveň ztěžuje vytvoření koalice (to by platilo dokonce i bez ohledu na konkrétní specifické problémy Andreje Babiše). Menším stranám kvůli systémovému znevýhodnění nechce riskovat přízeň voličů kompromisy, které libovolná koalice vyžaduje.

 

Proto by dnes byl lepší čistý poměrný systém, už proto, aby měl hlas každého občana stejnou váhu. Možná by stálo za zvážení i snížení hranice vstupu do sněmovny na 4 procenta. Takové podmínky by umožňovaly, či vlastně vyžadovaly dostředivou politiku založenou na schopnosti se dohodnout. Spolu s tím bychom v naší zemi také měli konečně uznat dávný politologický poznatek, že vítězem voleb v poměrném systému není ten, kdo získá nejvíce hlasů, ale ten, kdo sestaví parlamentní většinu. Jako protiváhu přímo volenému prezidentovi by pak bylo vhodné zavést designaci premiéra sněmovnou, takže sestavení vládní koalice a dohoda na jejím programu by ústavně musela předcházet nástupu nové vlády. A také princip konstruktivní nedůvěry, podle něhož je možné svrhnout vládu pouze za předpokladu, že je již dohodnuta vláda nová.

 

3. Investujme do infrastruktury se zaměřením na venkov. Významná část českého venkova postrádá dobré spojení se zbytkem země i kvalitní život v jednotlivých obcích. Celá rozsáhlá území jsou nejen společensky vyloučená, ale prakticky zcela odloučená. Obyvatelé se v takových podmínkách pohybují spíše jednosměrně, z venkova do metropole a do regionálních sídelních měst. To přispívá k pocitu existenciálního ohrožení z pozorovaného zániku „světa, který známe“ u obyvatel, kteří zůstávají. Je to obrovský vnitřní dluh naší země, který se nám v posledních letech vrací i s úroky. Je nejvyšší čas využít nadcházejícího programového období strukturálních fondů (ostatně možná posledního) k nápravě. Je třeba vybudovat infrastrukturu a veřejné služby, které vytvoří podmínky pro opětovné zalidnění pohraničních území, pro vznik podnikatelského a tvůrčího klimatu i mimo města a pro obousměrnou mobilitu obyvatel.

 

4. Zaveďme národní službu. Problémem současné společnosti je i to, že její segmenty se stále méně potkávají a nemají šanci si porozumět. V předchozích generacích měl prakticky každý obyvatel větších měst rodiče nebo alespoň prarodiče na venkově. Dnes to již neplatí a potomci městských středostavovských rodin s vyšším formálním vzděláním se s lidmi z venkova v zásadě ani nemají kde opravdu setkat. Roste tak společenská bariéra a pocit odtrženosti „kavárny“, tj. lidí vykonávajících nepochopitelná povolání, která nejsou spojena s viditelným fyzickým výkonem. Odtud pramení i občasná volání po obnovení vojenské služby, což však nedává smysl ani vojensky, ani ekonomicky. Nějakou formu národní služby pro mladé, kteří dokončili formální vzdělávání, bychom však mít mohli. Půlroční nebo roční služba mimo místo bydliště a zajišťování úkolů obcí nebo specializovaných sociálních institucí by poskytla příležitost k tomu, aby se jednotlivé části populace trochu promíchaly a poznaly se. A také by doplnila jasný bod osamostatnění se, který dnes mladému člověku schází.

 

5. Zlepšeme kvalitu všeobecného vzdělávání všech mladých lidí, včetně těch v učňovské a odborné přípravě. Výslovně zdůrazňuji, že mi v tomto bodě nejde o otázku podílu všeobecně a odborně zaměřených škol a počtu jejich žáků, to je zcela jiné téma. Mělo by nám však jít o to, aby každý občan získal srovnatelně slušné vzdělávání, jež bude potřebovat nejen k výkonu nějakého povolání, ale také pro to, aby byl schopen dobře fungovat v podmínkách dnešní stále se měnící společnosti. Před několika lety se víceméně ve stejné době začaly zavádět celostátní standardizované učňovské zkoušky v Česku a v Nizozemsku. U nás jsme se snažili nastavit celostátní standard odborných znalostí pro učně, Nizozemci naopak pracovali na celostátním standardu jejich všeobecného vzdělání. To u nás dost významně přehlížíme, a vzhledem k tomu, že máme v rámci celé Evropy druhý nejvyšší podíl žáků střední úrovně vzdělání v učňovském a odborném směru, začínáme zde mít dost velký problém.

 

 

Výhodou těchto odvážnějších, ale současně realistických návrhů je, že žádný z těchto pěti bodů v zásadě není spojen s příklonem k určitému ideovému směru, ať již na ose pravo-levé, nebo na ose mezi národním státem a Evropou. Všechny by nám mohly pomoci si ve společnosti navzájem lépe porozumět a dospět k politickému rozhodování, při němž přinejmenším zazní názory a zájmy všech segmentů naší společnosti.