Globální oteplování? Pařížská dohoda nás nezachrání
7. března 2017

Simeon Karamazov: Globální oteplování? Pařížská dohoda nás nezachrání

(ECHO24.cz ) Pařížská dohoda, kterou se chystá Česká republika ratifikovat a která si klade za cíl zlepšit životní prostředí v globálním měřítku, je zcela zbytečná, možná dokonce škodlivá. Dohoda prakticky neobsahuje nic, co by Česká republika již nyní nesplňovala. Mohl bych tedy říci, že je zcela zbytečné se takovou dohodou vůbec zabývat.

 
Celý text dohody je navíc zjevně výsledkem mnoha kompromisů a především politických dohod a je velmi povrchní, když nestanovuje prakticky žádná konkrétní opatření. A dokonce se z ní nedozvíme ani to, jaké by měla dopady na náš život. To je neklamný znak, že s dohodou není něco v pořádku.
 
Dle Pařížské dohody je třeba zastavit globální oteplování, za kterým stojí emise skleníkových plynů. Opravdu je to takto jednoduché? Pokud se jen trochu kriticky zamyslíte a uvážíme skutečnost, že popis vývoje klimatu je natolik složitý problém, se kterým si ani současná věda zatím úplně neporadí, musíte dojít k závěru, že zkratkovitá úvaha – více skleníkových plynů rovná se globální oteplování, je mi, jako člověku, který se celý život věnuje vědě, minimálně podezřelá.
 
Vtírají se ale další otázky. I kdyby nakrásně za globálním oteplováním byly opravdu jen skleníkové plyny, způsobuje člověk skutečně natolik zásadní podíl celkových emisí skleníkových plynů, aby jeho činnost ovlivnila globální teplotu?
 
Někteří autoři dávají nárůst teplot do přímé souvislosti s nárůstem množství oxidu uhličitého v ovzduší a úplně ignorují fakt, že v historických i geologicky historických dobách množství oxidu uhličitého kolísalo ve významně větších intervalech v obou směrech a často – a to zdůrazňuji – v protichůdných tendencích. Tito ekologičtí vědátoři vydávají pouhou hypotézu za vědecky ověřený fakt. Úplně ignorují, že shodná rostoucí tendence teploty a obsahu CO2 sledovaná jen ve velmi krátkém období – dvě století, je zřejmě náhodná. Je totiž dostatek důkazů, že v minulosti tomu bylo často i naopak. Rostl obsah CO2 a klesala teplota.
 
Vraťme se ale ještě k samotné globální teplotě. Podstatnou skutečností je, že přesná měření teploty a veškeré pro to potřebné technologické postupy máme k dispozici až od konce 19. století. Dá se říci, že tato teorie, na kterou se však dodnes obhájci zelené doktríny odkazují, byla přesvědčivě a zcela vyvrácena. Uvedu zde příklad z roku 2003. Tehdy provedli dva kanadští vědci, konkrétně Steve McIntrye a Ross McKitrick, totožnou studii, jako před nimi vypracoval právě profesor Mann. Rozdíl byl pouze ve využití dat. Autoři studie totiž zjistili, že v původním textu nejsou využita všechna dostupná data, nýbrž pouze ta, která se hodí do pravděpodobně předem očekávaného výsledku.
 
Jaké faktory přispívají ke klimatickým změnám? Profesor Kutílek ve své práci o klimatických změnách popisuje mimo jiné osm hlavních faktorů, které jsou historicky i v současnosti zodpovědné za klimatické změny. Těmi faktory jsou: rozdílné cykly sluneční aktivity, změny magnetického pole země, kontinentální drift, astronomické faktory, změna směru a síly mořských proudů, dopad asteroidů na zemi, existence a četnost vegetace a nakonec i skleníkové plyny. Nutno dodat, že mezi skleníkové plyny počítáme mnoho různých plynů, nikoliv jen a pouze CO2, ale i metan, oxidy dusíku, vodní pára aj. Profesor Kutílek v této souvislosti poukazuje zejména na to, že byť nemůžeme všech osm faktorů vinit ze změn právě v této době, je hrubou chybou činit i opak – tedy vybrat si pouze jeden jediný faktor, a na jeho základě odvážně určit průměrnou globální teplotu.
 
Delegáti Pařížské konference za jeden z hlavních důvodů, proč je Pařížskou dohodu nutné přijmout, považují nutnost větší aktivní participace všech zemí. Tedy že na rozdíl od situace, kterou přineslo odsouhlasení Kjótského protokolu, se na snižování nárůstu globální teploty budou podílet také tzv. rozvojové země. Co však vidíme v konečné podobě textu, je přesný opak. Budu citovat přímo z Pařížské dohody. Odstavec 1 článku 4 zní: Pro dosažení dlouhodobého teplotního cíle stanoveného v článku 2 budou smluvní strany usilovat o dosažení vrcholu globálních emisí skleníkových plynů co nejdříve s tím, že smluvním stranám rozvojových zemí bude dosažení tohoto vrcholu trvat déle, a poté budou podle nejlepších dostupných vědeckých poznatků emise urychleně snižovat, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi antropogenními emisemi ze zdrojů a snížením skleníkových plynů pomocí propadů v druhé polovině tohoto století, na základě rovnosti a v návaznosti na udržitelný rozvoj a úsilí o vymýcení chudoby. Dalo by se tedy říci, že tato nová smlouva nejenže nezvyšuje odpovědnost států, jako jsou Čína či Indie, ale dokonce ji marginalizuje. Tyto dvě země dohromady vyprodukují přibližně čtvrtinu z celkového podílu emisí. Pokud však tyto země budou nejprve zvyšovat svoji životní úroveň, a až poté začnou řešit problémy, které způsobují, je to další důkaz toho, že smlouva nemá příliš smysl, naopak může být v jistém ohledu škodlivá.
 
V situaci, kdy navíc není jasné, zda USA, které jsou jedním z klíčových signatářů této dohody, od ní neodstoupí, se mi jeví případné přijetí zcela absurdní a přinejmenším předčasné.
 
Nepřipadá i vám, že tyto praktiky si v ničem nezadají s nejradikálnějšími směry různých náboženství? Poté, co nám jsou předloženy argumenty a hypotézy, měli bychom je přece automaticky podrobit kritické analýze na opravdu vědeckém základě. V případě globálního oteplování je to však právě naopak. Vypadá to, že máme jedinou společensky přijatelnou možnost – argumentům bezmezně věřit, či je v konečné fázi nekriticky přijmout za své. Ti, kteří se na věc snaží podívat vlastníma očima, za použití vlastního rozumu a především se zájmem o všechny dostupné informace, jsou považováni za konspirační teoretiky či nezodpovědné hlupáky, kteří si neváží našeho společného životního prostředí.
 
Simeon Karamazov

Simeon Karamazov

poslanec PČR

Více o autorovi