Novinky Mediální výstupy

Rozhovor pro Pravý břeh: Střet a diskuse patří k podstatě demokracie

Rozhovor s Petrem Fialou pro server Pravý břeh o šťastném období našich dějin a o nutnosti bránit demokratické principy.

 

Rozhovor vyšel na serveru Pravý břeh.

 

Od změny režimu v Československu uplynulo 26, skoro 27 let, to je značná doba života ve svobodné společnosti. Jak bys hodnotil uplynulý vývoj z hlediska vytvoření základní státních a společensko-politických struktur? Jaká je dnešní česká demokracie? Je podle Tebe namístě srovnání s první republikou?

 

Historická srovnání nejsou nikdy moc přesná. Jako historik se jim spíše vyhýbám, pro což máš jako historik určitě porozumění. Ale samozřejmě srovnání s první republikou se nabízí. Kdy jindy žil český národ ve svém státě a těšil se svobodě a suverenitě? Bylo to pouze ve 20. a 30. letech minulého století a po roce 1989. Jenomže jiné jsou souvislosti, geopolitická situace, ale i sama společnost. I ta demokracie byla jiná. Myslím, že by se naši prvorepublikoví političtí předchůdci hodně divili, kdyby se ocitli v dnešním světě s našimi médii, sociálními sítěmi, takzvanou transparentností, korektností a tím vším, co politiku hodně proměnilo. I sám Tomáš G. Masaryk se svými články pod pseudonymem a osobními fondy, kterými podporoval podle vlastního uvážení umělce, novináře a další, by dnes měl velké problémy... Kdepak, srovnávat to příliš nejde.  Chci ale říci jasně a několikrát to podtrhnout:  dvacet sedm let polistopadové svobody je v naší historii úžasná a neobvyklá doba! Žijeme ve svobodě, prosperitě, o které se naším předkům ani nesnilo. Máme se dobře. Tady mě nikdo nesmí chytat za slovo. Neříkám, že každý lidský osud je šťastný. Ale jako stát a společnost nepochybně už třetí desetiletí prožíváme mimořádně šťastné období. Jednou, až přijdou horší časy, si to uvědomí i dnešní škarohlídi. Dokonce tvrdím, že také kvalita naší demokracie je srovnatelná se státy s delší demokratickou tradicí. Hodně jsem o tom psal už před deseti lety.

 

Žijeme tedy ve svobodě a prosperitě. Často ale mluvíš o tom, že je dnes obojí ohroženo. V čem?

 

Skutečně mne trápí to, že v poslední době svobodu a demokracii ohrožujeme. Víš, „svoboda a demokracie“, to nejsou prázdná slova, nejsou to jen bezobsažné pojmy do nějakých frází. Svoboda a demokracie mají konkrétní obsah. Jaká nám zbude svoboda, když je všechno předepsáno, nalinkováno, zabezpečeno, zkontrolováno, když ti stát předepisuje, co máš dělat, jak se máš chovat v každé situaci? Za chvíli nám budou nařizovat, co máš pít, co máš jíst, kdy máš vstávat, že si musíš ráno zacvičit, jinak ti třeba zneplatní zdravotní pojištění. K tomu míříme a to je děsivé, aspoň pro mě. V politice jsem i proto, abych ztrátu naší svobody aspoň brzdil.

A demokracie, to není žádný nadpřirozený systém, který prostě je. O demokracii se musí pečovat, musí se neustále obnovovat a hlavně potřebuje přesvědčené demokraty. Klidně nám ji může někdo ukrást, dokonce za nadšeného potlesku davů. Vždyť se tento příběh ve dvacátém století pořád opakoval. Fašismus, komunismus, vzpomeňme si, jak to v mnoha zemích začínalo nenápadně. O demokracii mám starost. Nejde jen o Babiše, Zemana, ale spíš o vzrůstající obdiv části společnosti k autoritativním postupům, k lidem, kteří nerespektují pravidla, k efektivitě na úkor demokratické diskuse atd. Všechno už tu bylo a stejně si z toho lidi nevezmou poučení. To, co říkám, není ale neodvratný vývoj, je to jen nebezpečí, se kterým se dá něco dělat. Proto jsem v politice a všemi silami se snažím, abychom s tím něco udělali. Vím, že lidi na slova o kvalitě demokracie a hodnotě svobody moc neslyší. To ale neznamená, že o nich nemám mluvit. To se vážně mám pořád bavit jen o schodku rozpočtu, výši minimální mzdy a mýtném, a přitom ignorovat, že nám tu někdo krade svobodu? Tak to ne, tuto hru nehraji.

 

„Demokracie, to není žádný nadpřirozený systém, který prostě je. O demokracii se musí pečovat, musí se neustále obnovovat a hlavně potřebuje přesvědčené demokraty. Klidně nám ji může někdo ukrást, dokonce za nadšeného potlesku davů.“

 

Pokusme se nyní zaměřit na slabá místa, která se projevují v naší zemi zvláště v posledních letech. Možná bych začal základní věcí, která je pro demokracii typická, totiž rozdělením mocí na zákonodárnou, výkonnou a soudní – a též jejich úlohami. Jak bys charakterizoval náš parlament, prezidentskou roli a úlohu a vliv soudců?

 

Jsme typická parlamentní demokracie. Nechci zabíhat do politické teorie, ale jednoduše řečeno zatímco v prezidentském systému, jakou jsou třeba USA, se moc výkonná a zákonodárná – tedy prezident se svou vládou a Kongres – navzájem vyvažují a do značné míry spolu soupeří, tak v parlamentním systému, jako je náš, je výkonná moc zákonodárné podřízena. Vláda se nejen zodpovídá parlamentu, je dokonce přímo závislá na jeho důvěře. Odpovídá to naší tradici, má to tak být. Nedávno jsme byli svědky snahy posunout náš systém směrem k poloprezidentskému či přímo prezidentskému. Zkusil to Miloš Zeman, když byl jako první prezident zvolen přímou volbou. Přímá volba prezidenta bylo chybné rozhodnutí, ale o tom teď nechci mluvit. Nicméně Zeman se svým pokusem neuspěl a to přece jenom svědčí o stabilitě naší demokracie. Musíme si uvědomit souvislosti, byly bohužel pro změnu „režimu“ docela příznivé: byla hluboká politická krize, silná nedůvěra v tradiční politické strany, Miloš Zeman měl svoji vlastní stranu, měl svoji vlastní Rusnokovu vládu, měl novou legitimitu přímo zvoleného prezidenta. K tomu bych připočítal inteligenci a strategické schopnosti Miloše Zemana, které jsou na naše poměry velmi vysoké. A stejně v této věci selhal. Je to pro naši demokracii dobře. Samozřejmě Miloš Zeman to zkouší dál, a čím je vláda slabší a politicky míň pevná, tím je to pro něj snazší. Takže najednou nám tady prezident tak trochu dělá zahraniční politiku, mluví do kdejakého vnitrostátního problému, hraje si na ministra školství i vnitra. Do toho uzavírá spojenectví s Andrejem Babišem s cílem oslabit vládu a tak bychom mohli pokračovat. Jsem ale přesvědčen, že pokud se tradiční politické strany budou držet základních pravidel, tak naši parlamentní demokracii dokáží uchránit před pokusy ji nějak zásadně změnit.

 

Specifickou mocí jsou vybaveny soudy. Jaká je jejich dnešní pozice?

 

Soudní moc má být vždy trochu stranou, nemá být provázána s výkonnou a zákonodárnou. Je to na samostatné dlouhé povídání, protože v České republice je soudní moc bohužel příliš zatahována do politických rozhodování. Vzpomeňme jen, co všechno rozhoduje náš ústavní soud a to je špatně, soudy tu od toho nejsou. Nemají stanovovat ani strukturu, ani procesy, ani výsledky politiky. Je to z hlediska politické reprezentace hrozně alibistické nechat rozhodovat soud místo respektování výsledků politického souboje. To, co tady říkám, dělám i v praxi. Možná si lidé všimli, že ODS pod mým vedením nepodává k ústavnímu soudu jeden podnět za druhým, jak to dělali sociální demokraté, když byli v opozici. Když prohrajeme politický střet, tak to prostě respektujeme. Jediný případ, kdy se obracíme na ústavní soud, je tehdy, když byla porušena daná pravidla hry, kdy došlo k procesnímu pochybení. A tam je korekce ze strany ústavního soudu na místě. Obecně platí, že nezávislost soudů a jakási jejich „moudrost“ je pro právní řád a demokracii, ale hlavně pro pocit spravedlnosti lidí, nesmírně důležitá.

 

„Střet a diskuse, to není něco, co nás obtěžuje, co nemá být, to přece patří k podstatě demokracie.“

 

A neodpustím si jednu „profesorskou“ poznámku: státní zastupitelství nepatří do soudní moci a nemá být v tomto směru a stejným způsobem nezávislé. Bohužel veřejná diskuse občas vypadá tak, jakoby státní zastupitelství bylo něco jako soud. Jenomže státní zastupitelství, a proto se to tak i jmenuje, je součástí výkonné moci. To musíme vědět a podle toho je potřeba úlohu státního zastupitelství i posuzovat.

 

Ještě chvíli bych zůstal u parlamentu, a to z praktického hlediska, neboť tam trávíš hodně času. Totalitáři všeho druhu označují parlament za žvanírnu – a svým způsobem mají pravdu, protože kde jinde se mají vést poučené řeči, kde jinde se má diskutovat, kde jinde argumentovat, přesvědčovat? Jaké jsou Tvé zkušenosti s českým parlamentem, řekl bych z hlediska parlamentní každodennosti?

 

Jsem přesvědčeným obhájcem parlamentarismu. Všechny ty řeči o žvanírně a neefektivním jednání, ztrátě času a podobně, ty už tu přece byly! Někteří politici by se měli chytit za nos, mám tím na mysli třeba Andreje Babiše, podívat se, co o parlamentu Výmarské republiky psal či říkal Adolf Hitler. Doufám, že by se aspoň trochu zalekli a svou rétoriku změnili. Podkopávat důvěru veřejnosti v parlament je nebezpečné. Stejně tak je hloupé a nebezpečné chtít po parlamentu něco, co nemůže nabídnout. Tak třeba se nelze neusmát nad průzkumy, které srovnávají důvěru lidí v prezidenta a v parlament. Obě jsou to instituce, ale to je tak všechno. Prezident je individuální osoba, se kterou se mohou lidé nějak ztotožnit, mohou s ním souhlasit, nesouhlasit. Parlament je kolektivní orgán, který je založen na střetu, konfliktu, soupeření, diskusi. Hodnocení parlamentu není tak jednoduché jako u prezidenta, je to vlastně nesrovnatelné.

 

Správně říkáš, kde jinde podle jasných pravidel diskutovat, přesvědčovat, střetávat se o tom, jaké budou zákony v této zemi. A pozor! Střet a diskuse, to není něco, co nás obtěžuje, co nemá být, to přece patří k podstatě demokracie. V parlamentu jde ještě o jednu věc. Samozřejmě rozhoduje většina, ale menšina tu má a musí mít určitá práva. Parlament je prostor, kde opozice, která je z logiky věci odříznuta od vlády, od výkonné moci, může projevovat svoje názory, nabízet alternativní řešení, kde jí pro to demokratická pravidla vytvářejí prostor a chrání její práva. A každý, kdo toto zpochybňuje, zpochybňuje demokracii.

„Jsem přesvědčeným obhájcem parlamentarismu. Všechny ty řeči o žvanírně a neefektivním jednání, ztrátě času a podobně, ty už tu přece byly! Podkopávat důvěru veřejnosti v parlament je nebezpečné. Stejně tak je hloupé a nebezpečné chtít po parlamentu něco, co nemůže nabídnout.“

 

A tvoje vlastní zkušenost? Nenudíš se v těch parlamentních lavicích?

 

Jestli čekáš, že ti řeknu, že mě to baví, tak tě zklamu. Často mě to vůbec nebaví. Osobně třeba nesnáším mluvení pro mluvení, vystupování za každou cenu, když člověk nemá co říct. Nemám rád nevěcné debaty bez argumentů, potřebu některých lidí sdělit své momentální dojmy, nápady, které nejsou založeny na poznání atd. – a to všechno se v našem parlamentu odehrává. Jenomže víš co? Já myslím, že to tak má být, že to k parlamentu patří, a tak si nestěžuji. Je na lidech, koho si zvolí. Někteří moji kolegové mají málo lidské zkušenosti, málo sebekontroly i sebekritiky, málo znalostí a poslouchat je, to je někdy těžké. Ale to není důležité. Lidi si je zvolili a mají stejný mandát jako já nebo kdokoliv jiný. A tak to beru. Parlament není rada moudrých, parlament jsou zástupci lidu. Proto budu parlament včetně „žvanění“ a všeho toho kolem, co mně třeba osobně není příjemné, bezmezně hájit.

 

Rozhovor vedl Jiří Hanuš, redakčně zpracoval Petr Dvořák.