Příběhy revoluce - Drahomír Sigmund

V roce 1988 jsem byl propuštěn z armády (ČSLA) jako nepřítel pracujícího lidu a odpůrce vědeckého světového názoru. To byly první věty mého hodnocení/posudku, se kterým jsem byl odejit do civilu a se kterým jsem si měl hledat nové zaměstnání v civilu.

Tomu samozřejmě předcházely moje veřejně známé postoje a vyjadřování ve smyslu volání po demokracii, zrušení KSČ, kritizování nedostatků totalitního režimu atd. a účasti na nepovolených demonstracích a shromážděních. Následovaly domovní prohlídky, potom mě v práci sebrali estébáci z vojenské kontrarozvědky (VKR) a odvezli do divizního vězení v Kroměříži, kde jsem byl držen do návratu tehdejšího velitele divize z dovolené, aby mě za jeho přítomnosti podrobili několika výslechům. Obsah výslechů by byl na dlouhé psaní.

Poté jsem byl k 30. 6. 1988 propuštěn. Posudek mi nedával de facto možnost najít si zaměstnání a už vůbec ne v oboru. Také proto hledání práce bylo delší, byl jsem v socialismu nezaměstnaný (ale bez podpory) a nesplácel jsem půjčku. To už hrozilo příživnictví a také mě naháněli ručitelé půjčky. Půjčil jsem si peníze, vše vyrovnal, abych jim nedal důvod mě zavřít. V armádě jsem pracoval na posádkové ošetřovně, protože jsem byl vystudovaná všeobecná sestra. Najít si práci ve zdravotnictví ale nešlo, jak uviděli posudek, řekli, že mají plno, a to i přesto, že když jsem se byl na práci ptát, tak mi řekli, že mají XY volných míst a byli by rádi, kdybych nastoupil. Pak viděli posudek na osobním oddělení a byl konec.

Potom mi kamarád po známosti sehnal místo ve fabrice na výrobu sporáků. Bylo to poprvé, co jsem viděl fabriku zevnitř, ale byla to záchrana mít razítko v občanském průkazu o zaměstnání. Ale ani tam jsem si nedal pokoj a odmítal jsem například brát směny za kolegu, když se měl účastnit výcviku Lidových milicí (LM). Říkal jsem jim, kdyby šel k lékaři nebo jinam, neměl bych problém za něj směnu vzít, ale LM podporovat nebudu. Tak i tam jsem měl problémy. Z té doby pochází i zaslaná průkazka ke vstupu do ZVS MORA Moravia s dobovou fotografií. Na odporné bolševické praktiky jsem poté poukázal i v novinovém článku (divil jsem se sám, že to tehdy otiskli) ve Stráži lidu. Samozřejmě, že i ve fabrice toho bylo více. Tam mě zastihl i 17. listopad 1989. Organizoval jsem účast na generální stávce, rozdával trikolóry atd.

Po listopadu jsem zažádal o mimosoudní rehabilitaci a bylo mi vyhověno, bylo uznáno, že se na mě vztahuje. Po třech letech ve fabrice jsem se vrátil na stejné místo, na stejnou ošetřovnu do armády jako rehabilitovaný. Nicméně z politruků (v ČSLA svině číslo jedna) z doby socialistické ČSLA udělali nově kulturně výchovné pracovníky a z příslušníků VKR (v ČSLA svině číslo dva), kteří nás udávali, hlídali a byli to vlastně vojenští estébáci, udělali nově členy vojenské policie. Jinými slovy, ty bolševické kreatury, které mě pronásledovaly, vyslýchaly a znepříjemňovaly mi celou dobu život, jsem jako rehabilitovaný navrátilec denně potkával v práci v kasárnách v DEMOKRATICKÉ armádě. Upozorňoval jsem na to, ale nic!!! Na to jsem neměl žaludek. Tak jsem po třech letech na vlastní žádost odešel do civilu a od té doby už 25 let pracuji na zdravotnické záchranné služby v Olomouci.