Příběhy revoluce - Jana Zemková

Komunisti mně a mému manželovi v roce 1984 sebrali pasy a nemohli jsme až do r. 1987 ani do východního bloku. Měli jsme totiž jet na jaře 1984 na zájezd do Paříže a někdo nás ze závisti udal, že chceme utéct. Měli jsme odposlouchávaný byt i telefon. Když šli estébáci vyměnit baterie u štěnic, tak nám staré štěnice klidně nechávali na stole, a dokonce jsme jednoho dne po práci našli doma rozmontovaný telefon. Takže jen v obýváku jsme měli cca 4 štěnice. Klíče od bytu museli manželovi ukrást na klinice, v lékařském pokoji, který byl volně přístupný. Nestýkali jsme se s žádnými disidenty, bojovali jsme sami. Podali jsme si dokonce žádost o vystěhování, kterou nám samozřejmě zamítli. Kdo chtěl odtud, toho zde drželi, a kdo chtěl zůstat, toho vyhodili za hranice (viz např. p. Kohout a jiní). Nakonec se manželovi povedlo utéct (v roce 1989!!!), a to tak, že jsme se na oko rozvedli (dál jsme bydleli spolu) a on se zasnoubil s jednou svou bývalou pacientkou (také na oko), rakouskou státní občankou a za ní směl odjet do Vídně, protože zde již byla papírově objednána svatba. Ve Vídni zůstal. Já jsem měla přijet za ním, oklikou přes Maďarsko, ale přišel listopad, já zde zůstala, dělala revoluci, poté jsem napekla vánoční cukroví a odjela za ním do Vídně. Odtud nás zase pozvala manželova bývalá žákyně – lékařka z Kypru, aby jel dělat na Kypr jejímu strýci šéflékaře do diagnostického CT centra a tak jsme jeli rovnou na Kypr. Tam jsme byli cca tři čtvrtě roku a pak jsme se vrátili domů, protože rodiče nám tady drželi a platili dva byty, o které jsme naštěstí nepřišli (1 byl obecní a 1 družstevní). Tak vidíte, že i obyčejný lékař s manželkou mohl mít problémy s komunisty, aniž dělal cokoliv proti režimu.