Novinky Mediální výstupy

(FORUM 24) Evropský parlament nedávno prodloužil možnost plošného skenování soukromých zpráv (tzv. Chat Control 1.0), přestože většina hlasujících – včetně mě – byla proti. S kolegy se od té doby veřejně přeme, jestli to byl dobrý krok.

Ustanovení, které internetovým službám umožňuje plošně skenovat soukromé zprávy, Evropský parlament v březnu odmítl. Rada (resp. členské státy) jej přesto, s podporou nejsilnější frakce EPP a Komise, vrátila do druhého čtení, kde už k zamítnutí nestačí většina přítomných, ale absolutní většina všech 720 poslanců.

Tenhle text není o ochraně dětí, na té se shodneme všichni. Není vlastně ani o další úrovni problému – zda se taková ochrana dá zařídit pomocí plošného skenování zpráv. Můj hlavní problém s tím, co se stalo, leží ještě o kousek výš.

Mám pocit, že řada mých europoslaneckých kolegů nechce pochopit, že v politice nikdy nejde jen o samotnou věc, ale také o její kontext – způsob, jakým jsme k rozhodnutí dospěli, precedent, který zakládá, či důsledky, které přinese. A z tohoto hlediska je červencové hlasování a komunikační mlha kolem něj mimořádně nešťastným krokem. Vysvětlím proč:

Zaprvé proto, že ještě víc komplikuje už tak nepřehlednou veřejnou debatu. Výjimka z jakéhosi nařízení, opakovaně prodlužovaná, a přitom deklaratorně dočasná. Výjimka z výjimky (týkající se šifrované komunikace), dobrovolné skenování versus povinná detekce, zrychlená procedura. Chat Control pokračuje, ale vlastně to není Chat Control, ten čistě technicky přijde až na podzim (možná).

I my, kdo se tématem zabýváme řadu let, se dosud hádáme o principy a procedury i o to, zda je důležitější právní definice, nebo faktický vliv jednotlivých kroků. Jak to pak můžeme přehledně vysvětlit voličům?

Až na podzim přijde na stůl Chat Control 2.0, nebude to už dočasná výjimka, ale trvalý právní rámec pro prolomení soukromí elektronické komunikace v Evropě. Mimořádně důležitý milník, který ovlivní každého z nás. Otrávená a zmatená veřejnost si ale řekne, že Chat Control se už přece jednou vyřešil. Někteří budou říkat, že užněkolikrát. Tak s čím je zase otravujeme? Co myslíte, dokážeme jim v takové situaci vysvětlit, co všechno je v sázce?

Takže kdo umožnil pokračování Chat Control 1.0, i když třeba tvrdí, že určitě odmítá Chat Control 2.0, ten snížil šanci na to, že na podzim zvládneme dostatečně mobilizovat relevantní aktéry i veřejnost, až budeme rozhodovat o definitivním konci soukromí na internetu.

S tím úzce souvisí i druhý, o něco širší problém: Zkuste to hlasování vysvětlit komukoli mimo bruselskou bublinu: ‘Parlament to odmítl. Tak se hlasovalo znovu. Většina poslanců to opět odmítla… ale stejně to prošlo, ale to je vlastně OK, protože je to tak nastavené ve smlouvách.’

Kolik lidí tím přesvědčíte, že je to tak košer? I když jim budete půl hodiny vykládat o druhých čteních, lhůtách, nebo dokonce o složité struktuře unijních institucí, jen prohloubíte jejich první dojem: V EU prostě hlasujeme tak dlouho, dokud to nedopadne správně.

Co takový člověk udělá? Dost možná se naštve a příště bude volit ty nejtupější euroskeptiky. A když takových lidí bude hodně, máme všichni opravdu velký problém.

Evropská unie je mimořádně užitečný projekt, jehož složitá vnitřní mechanika zůstane drtivé většině občanů navždy skrytá, a těžko jim to můžeme vyčítat. Lidé Unii posuzují podle jednoduchých vzorců. A dokud jim nevyvrátíme, že je tady tlak na prohlasování jediné “správné pravdy”, tak jejich důvěru těžko posílíme.

Konečně za třetí se musím důrazně postavit proti europoslancům, jejichž argument se dá shrnout takto: ‘Hlasování bylo v pořádku, protože všechno proběhlo podle pravidel.’ Jenže co je legální, není vždycky legitimní.

Jeden z českých kolegů, kteří výjimku podpořili, v rozhovoru přiznal, že zvolený postup sám neschvaluje a udělal by to jinak. Ale je prý legální, tak ho kritizovat nebude. Výstižnější shrnutí celého problému jsem neslyšel. Rozhodnutí, která se umí obhájit jen odkazem na procedurální paragraf, jsou naprosto mimo.

Věřím, že bychom jako politici neměli argumentovat tím, že jsme něco udělali, protože jsme směli – protože nám to nikdo nezakázal. To je ten nejubožejší argument, který můžete použít. Spíš bychom lidem měli umět dokázat, že jsme svou moc použili v zájmu dobré věci.

Zástupci unijních institucí by v těchto věcech měli našlapovat mimořádně opatrně. EU se nemůže opřít o svůj politický lid ani o staleté tradice. Mnohokrát prokázala svou užitečnost, tu však stále nedokáže tlumočit lidem, na jejichž dostatečné důvěře plně závisí.

A ta důvěra je právě dnes zásadně ohrožena, ať už se podíváte do kterékoli členské země. Skutečně má někdo pocit, že si teď můžeme dovolit rozhodovat na sílu, proti demokratické většině, která zrcadlí odpor lidí k projednávanému návrhu? Prostě proto, že můžeme?

Euroskepticismus a nenávist k Bruselu nevznikají lety strávenými studiem zakládajících smluv a jednacích řádů, ale instinktivním pozorováním věcí, které vnitřně nedávají smysl. Zastánci principu, že účel světí prostředky, vyhráli jednu z bitev – ale bohužel nedokáží dohlédnout, co všechno tím ohrožují do budoucna. V politice prostě nikdy nejde jen o jednu věc.

Ondřej Krutílek

poslanec EP