Pravda, láska a šance zpytovat svědomí
17. prosince 2021

Alexandr Vondra: Pravda, láska a šance zpytovat svědomí

(Lidové noviny ) DESET LET OD SMRTI VÁCLAVA HAVLA Politická filozofie Václava Havla kladla na politiku vysoké nároky. Ale i on sám jako idealista by to měl dnes těžší

Chybí Havel? Je to deset let, co se s námi rozloučil, což myslím doslova. Jako dramatik milující harmonii a pořádek si vše pečlivě plánoval, včetně posledního slova, když se těsně před smrtí ujal režie filmu Odcházení jako svébytné osobní závěti. Otázku z úvodu si dalo do titulku i poslední vydání týdeníku Respekt, který vznikl po listopadové revoluci péčí lidí, kteří měli k Havlovi blízko. Má generace si ji klade i proto, že jsme ho znali a měli rádi. V osobní, lidské rovině je odpověď jasná – chybí. Ale platí to i v rovině společenské a veřejné?
Václav Havel nebyl jen prezidentem, politikem. Byl i spisovatelem, dramatikem, filozofem, obhájcem lidských práv, disidentem, politickým vězněm. V tomto ohledu nechybí. Jeho divadelní hry se hrají, knihy a eseje dál vycházejí, „havlovské debaty“ organizují Knihovna Václava Havla nebo Forum 2000. V zahraničí – od Ruska přes Čínu, Barmu až po Kubu – dává jeho životní příběh inspiraci a naději vězňům svědomí. Jsou po něm pojmenovány lavičky, ulice, parky, náměstí, letiště, v Evropském parlamentu i budova. Doma se jeho jménem zaštiťuje kdekdo. Ve společenském diskurzu tedy nechybí. Ale platí to i pro odkaz jeho práce jako politika?

Tři domény politického odkazu

S určitou mírou zjednodušení lze Havlův politický odkaz spatřovat ve třech doménách: strategické, filozofické a etické. Tedy v ukotvení státu v mezinárodním rámci, v nadčasovém pojetí politiky a v politice coby praktikované mravnosti.

První doména je nesporná. Havel se – víc než kdekoli jiný – zasloužil o vysvobození republiky ze sféry sovětského a ruského vlivu a její ukotvení na Západě. Prosadil a zorganizoval zrušení Varšavské smlouvy. S Poláky a Maďary přesvědčil Američany k rozšíření NATO. V diskusi s Evropany obhájil, proč se má otevřít EU, Čechům vysvětlil, proč s ní mají spojit budoucnost. Věděl, jak jsou nebezpečné konflikty i vakuum ve střední Evropě, přišel proto s konceptem visegrádské spolupráce a prosadil smír s Německem. Váhu jeho slov v zahraničí posílil příběh člověka, který pro svobodu obětoval, co měl, včetně zdraví podlomeného dlouhým vězněním.

Tady Havlovo dědictví trvá. Jsme pevnou součástí NATO i EU, byť se obě společenství potýkají s problémy. Soudržnost NATO nahlodává slabé vůdcovství USA a malá vůle Evropanů přispívat zdroji. Unií zmítá jedna krize za druhou – Brusel nešetří ambicemi a plány, ale s reálnou konvergencí a vnitřním smírem je na štíru. Pro Británii se byrokraty ušité sako ukázalo příliš těsné. Krize a nejistoty rezonují i v české diskusi. Z jedné strany slyšíme pomýlené výkřiky, že se máme obrátit na Východ, z druhé strany zas rady bezvýhradně přijímat vše, co se na nás valí ze Západu. Visegrád je nálepkován jako toxický jen proto, že se nelíbí jeden demokraticky zvolený politik. Je proto namístě zbystřit pozornost a trpělivě hájit Havlem získané „území“. S vědomím, že i on jako idealista by to měl dnes těžší. Optimismus devadesátek vytěsnila reálpolitika oděná do moralizujících frází.

S Havlovým odkazem ve zbývajících doménách je to složitější. Jeho známé diktum o „pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí“, se v pragmatismu české společnosti, promořené skepsí a cynismem, stávalo terčem posměšků. Miloš Zeman, Havlův poslední nástupce na prezidentském stolci, se stal – coby soudem usvědčený lhář – jeho antipodem.

Havel přitom onu větu zprvu vyslovil jen jednou – v listopadu ’89 na demonstraci na Václavském náměstí. Prezidentem ještě nebyl. Situace volala po jednoduchém provolání na závěr. Bortil se režim, který byl založen na lži, a láska byla symbolem naší touhy po svobodě bez použití násilí. Ke stejné větě se Havel vrátil až na sklonku života, když už prezidentem nebyl. Zvolal ji v poslední scéně filmu Odcházení, než se definitivně ponořil do bazénu v čarokrásné zahradě. Úšklebek, který větu provází, je zjevným vzkazem všem kritikům.

Zkusme diktum promýšlet hlouběji, nejen situačně. „Pravda vítězí!“, zní heslo na prezidentské standartě. Není tam „zvítězí“. Je tam vid nedokonavý. Lež ani zlo totiž nevymýtíme, můžeme je jen svazovat zákony. Ale máme povinnost o pravdu a dobro usilovat. Pravda s velkým „P“ je u Boha, a normální smrtelník ani politik ji nemůže vlastnit. Havel to nikdy nestavěl tak, že je majitelem Pravdy, ale jeho pravidelné promluvy k národu o zodpovědnosti, o smyslu našeho jednání, o potřebě vidět dál než na jedno volební období i o „horizontu, který nás přesahuje“, nabízely sekularizovaným Čechům možnost sáhnout si do svědomí a k Pravdě se vztahovat. Nevidím v politice nikoho, kdo by se v tom Havlovi tady i v Evropě aspoň přiblížil.

Umění vytvářet shodu

Nyní k lásce. Láska je vztah. V politice se vztah projevuje v rozpravě. Láska je úcta k partnerovi v demokratické diskusi. Cílem je hledat harmonii, rovnováhu. V politice nikdy nefunguje vítězství 10:0. Výsledek bývá kompromis. Havel provozoval politiku skromně, nenásilně, svobodomyslně, s respektem k druhému. Věděl, že podstatou dialogu není snaha překřičet druhé, ale naslouchat. Živě si vzpomínám, jak v diskusi nechával zprvu prostor druhým, aby pak vystoupil sám a shrnul to způsobem, který byl pro ostatní přijatelný. Ovládal umění vytvářet shodu. Tady mám dojem, že se teď blýská na lepší časy.
Petr Fiala je člověk z jiného těsta než Havel, jeho principiální, ale neabrazivní politický styl však budí úctu a přináší výsledky. Snad to vydrží.

Ano, Havel chybí. Jeho politická filozofie kladla na politiku vysoké nároky. Možná větší, než jsou běžní političtí smrtelníci ochotni ustát. Ale ani Havel nebyl žádný „luterán“. Měl ještě jednu blahodárnou vlastnost. Absurdní divadlo, které tolik miloval, mu dalo jedinečný dar: umění nebrat ani sám sebe příliš vážně. Dokázal si udělat legraci i ze sebe a odlehčil tak nejednu napjatou situaci. I to můžeme v nelehkých časech, které nás čekají, potřebovat.

Alexandr Vondra

Alexandr Vondra

místopředseda strany
europoslanec


Více o autorovi