Staré země EU ani po patnácti letech nejsou schopny pochopit naši situaci
27. července 2018

Jan Zahradil: Staré země EU ani po patnácti letech nejsou schopny pochopit naši situaci

(www.parlamentnilisty.cz ) „Ukazuje se, že státy, které známe pod pojmem stará Evropa, nám nerozumí a mluvíme odlišnými jazyky,“ říká europoslanec Jan Zahradil. Sám by přivítal, kdyby pokračoval přísnější trend členských zemí k migraci, ale jasný vzkaz migrantům bývá rozmělňován.

 
Donald Trump se v Helsinkách setkal se svým ruským protějškem. Řešili spolu mnoho témat, včetně údajného ruského vměšování do amerických prezidentských voleb v roce 2016. Trump nejdřív překvapil tím, že nevidí důvod, proč by do voleb zasahovalo právě Rusko, pak se opravil. Bez ohledu na tuto situaci, sklidil zásadní kritiku amerických politiků za to, že Putina nekritizoval a byl příliš mírný. Co z toho všeho vyplývá?
 
Vyplývá z toho hlavně, že stále pokračuje vnitropolitický boj jednak o osobu Donalda Trumpa a jednak o styl jeho politiky. A Donald Trump zjevně chtěl využít setkání s ruským prezidentem k tomu, aby opakovaně legitimizoval svoji volbu být prezidentem, protože jak se ukazuje, tak jak jeho političtí odpůrci, ať už z řad demokratů, nebo přímo uvnitř Republikánské strany, tak média a liberální část veřejnosti, která Trumpa nemůže vystát, se vlastně snaží interpretovat jeho volbu jako nějakou úchylku nebo nějaký omyl a snaží se ji rozvolnit. Takže Trump, kdyby nebylo toho takzvaného ruského vměšování nebo manipulování volbami různých fake news a hackerských útoků, by volby snad ani nevyhrál. A myslím, že to Trumpovi nesmírně vadí, protože to vlastně zpochybňuje legitimitu jeho prezidenství, takže tyto údery vrací tímto způsobem.
 
Domnívám se, že setkání s Putinem komunikačně ne úplně zvládl. Jeho okolí, jeho PR poradci, pokud je vůbec poslouchal, nezafungovali dobře a uvidíme, jakou to bude mít odezvu na jeho popularitu. Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet před podzimními volbami a jak mu to pomůže a nepomůže v posilování a případné obhajobě jeho prezidentského mandátu. Řekl bych, že primární pro něj bylo, aby umlčel či razantně odpověděl všem, kdo říkají, že se stal prezidentem jen díky ruským manipulacím a ruskému vměšování do voleb. Já vůbec nepopírám, že Rusko se nějakým způsobem pokusilo ovlivnit atmosféru před prezidentskými volbami, ale to dělal i Sovětský svaz a dělal to vždy. To není nic nového…
 
Dělá to asi každá velmoc…
 
Když se budeme bavit o Rusku, tak tam jakožto nástupce Sovětského svazu dokonce s bývalým zaměstnancem, důstojníkem KGB, který tyto praktiky zná, bych o tom nepochyboval. Ale zase mi připadá jako těžká urážka amerických voličů, když se jim naznačuje: Vy jste nevolili vlastní hlavou, vy jste nevolili podle svých vlastních preferencí, vy jste se nechali zmanipulovat nějakými ruskými triky a Trumpa jste zvolili jen proto, že jste podlehli nějaké takové konspirační propagandě, která musí jeho voliče velice urážet. Trump to dobře ví a útoky a údery na sebe vrací a využil k tomu i schůzku v Helsinkách.
 
Expert na Evropskou unii Jiří Malý mi řekl, že schůzka mezi Trumpem a Putinem vlastně ukázala, že Evropská unie není tak významná na poli mezinárodního jednání. Souhlasíte s tím?
 
Evropská unie určitě není významná v mocenském čtyřúhelníku, který se ve světě vytváří. Evropská unie tahá za nejkratší konec provazu a také se ukázalo, že z hlediska Trumpova stylu nebo jeho chápání zahraniční politiky dává americký prezident přednost intenzivní komunikaci s jednotlivými státy, to znamená třeba s Francií nebo Německem, než s Evropskou unií jako celkem. Vezměte si, kdo byl v Americe? Francouzský prezident Macron a teď tam pojede na zdvořilostní návštěvu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Trump za klíčové hráče považuje jednotlivé národní státy a dává přednost bilaterálním stavům před multilaterálními.
 
Zajímavá v tomto ohledu je srovnávací analýza, která ukazuje, jak se třeba od osmdesátých let posunula pozice Spojených států a Ruska ekonomicky. Rusko sice možná díky jaderným zbraním a díky různému angažmá třeba v Sýrii a podobně sice stále představuje v zahraniční politice jakýsi hlas, ale v ekonomice už je vlastně absolutním trpaslíkem. Dnes se na nejvážnějšího vyzyvatele Spojených států posunula Čína, která třeba zase v osmdesátých letech neznamenala pro Spojené státy ekonomicky vůbec nic. Dnes je největším vyzyvatelem Spojených států a to Trump ve své politice zohledňuje.
 
Tím se dostáváme k Evropské unii. Minule jste mi řekl: „Česká republika by určitě měla stát o to, aby americké angažmá zůstalo v Evropě zachováno. Měli bychom se opřít i o jiné obchodní možnosti, než jaké máme dosud, kdy osmdesát procent našeho vývozu závisí na trhu Evropské unie, a to není nejzdravější situace.“ Jak s tím souvisí takzvaná obchodní válka mezi USA a Evropskou unií? Jak velký vliv bude mít na možnosti podívat se po trzích i jinde?
 
Za prvé si myslím, že s tou takzvanou obchodní válkou se to výrazně v médiích dramatizuje. Když se podíváte na provázanost evropského a amerického trhu, tak intenzita obchodní výměny mezi evropskými zeměmi a Amerikou je opravdu značná a společné zájmy jsou také značné. Zavedením parciálních cel se to nezmění, jen jeden segment evropské produkce, v tomto případě tedy na výrobu oceli a hliníku. Samozřejmě to způsobí nějaký útlum, samozřejmě se v tomto segmentu obchodní výměna trochu sníží, ale určitě to nenaruší nebo nepošle ke dnu celkovou evropsko-americkou obchodní výměnu. V České republice, o čemž budu psát článek, to pocítíme i trochu jinak.
 
Málokdo si uvědomuje, že Evropská unie bude zavádět cla třeba na dovoz oceli nejenom z Ameriky, ale i z jiných mimoevropských teritorií. To například postihne zřejmě dovoz oceli z Jižní Koreje, která ho využívá při výrobě automobilů právě v pobočkách ve střední a východní Evropě, to znamená i v České republice. Takže se může stát, že ty pobočky třeba firmy Hyundai v ČR budou muset zdražit výrobu, protože používají jihokorejské dovozy pro svoji výrobu. A tím se zdraží konečná cena vozu. Dá se předpokládat, že ta firma bude muset šetřit někde jinde, třeba na pracovních místech a dojde k propouštění. Ono to má takovou řetězovou reakci. Určitě to mezinárodnímu obchodu neprospěje. Na druhou stranu k tomu heslu Amerika vpřed, co Donald Trump razil, dobře sedí a on bude pokračovat.
 
Pro Českou republiku, jak už jsem několikrát psal, je dobré nebýt tak úplně závislý na jednom jediném trhu a ještě dominantně jedné zemi, což je Německo. Snažit se otevřít jiné obchodní možností. Když srovnám, jak je na Německu závislá srovnatelně velká země, jakou je Nizozemí nebo Dánsko, kteří jsou také sousedi Německa a jsou v kategorii těch středně velkých zemí jako Česká republika, tak Nizozemí vyváží do Německa dvacet pět procent své produkce, Dánsko vyváží jen osmnáct procent produkce, kdežto Česká republika tam vyváží třicet tři procent své produkce. My bychom se měli snažit následovat spíše cestu Nizozemí či Dánska, snižovat závislost na Německu a hledat si jiná teritoria. Navíc v situaci, kdy paradoxně největším obchodním partnerem je právě Čína, takže náš vývoz do Německa jsou leckdy subdodávky pro levné vývozy do Číny.
 
V rámci migrační krize jste mi minule řekl, že země jako „Maďarsko, Srbsko či Makedonie přijaly velmi razantní opatření a v podstatě zavřely hranice, čímž běžencům cestu znesnadnily. Což se ukazuje sice jako politicky nekorektní, ale velmi efektivní“. Nyní jasnou protimigrační rétoriku slyšíme ze strany Rakouska a tamního kancléře Sebastiana Kurze, ale i Itálie uzavřela své břehy a odmítá přijímat uprchlíky. Kvůli tomu sílí cesta do Španělska. Jsme na dobré cestě?
 
To, co zaznělo z Itálie, bylo pokračovaní přísnějšího kurzu, kdy se vysílá velmi silný signál zejména potencionálním imigrantům ze subsaharské Afriky, dále jasný signál potencionálním pašerákům, co je dovážejí z Libye, ale koneckonců i nevládním organizacím, které na tom poli působí, aby toho nechaly a aby vlastně nespojovaly žádné naděje s tím, že když se jim podaří nějak proniknout do italských teritoriálních vod, tak mají vyhráno, protože je nakonec někdo vyloví, ať už rybářská loď, nebo pobřežní hlídka, a země si je přerozdělí. Tak to už fungovat nebude. Proto si myslím, že signál vyslaný Itálií byl v pořádku. Co však tento vzkaz trochu rozmělnilo, je snaha italského premiéra přerozdělit několik dalších stovek uprchlíků, kteří byli zachráněni nebo vyloveni ze Středozemního moře rybářskými loděmi. Tím se vysílá naprosto opačný signál tomu, který vyslala předtím Itálie uzavřením přístavů.
 
Byl bych rád, aby pokračoval tento přísnější trend. Bohužel přísný vzkaz: nejezděte sem, nebude tu pro vás azyl a místo, se rozmělní. Bohužel ve Španělsku nyní vládne dočasná socialistická vláda, která i té Itálii podrazila nohy v prvním přiblížení. Když Itálie uzavřela přístavy, španělská vláda se nabídla, že uprchlíky přijme. Pokud se mluví o evropské solidaritě a my jsme vyzýváni, abychom byli solidární a v rámci evropské solidarity dělali to či ono, tak tohle ze strany španělské vlády považuji za výrazně nesolidární právě směrem k současné italské vládě. Ale myslím, že celá Evropa dnes opouští politiku vstřícnosti a otevřené náruče a že přísná restriktivní politika vůči migračním vlnám bude asi pokračovat a zesilovat.
 
Poprosím vás nakonec o komentář k výstupu patnáctiletého zkoumání na Harvardské univerzitě, který zní, že největšími rasisty v Evropě jsou Češi. Pomyslný hřebíček do rakve naší tolerance zasadil i nizozemský ministr zahraničí Stef Blok, který na uzavřeném setkání řekl, že kdyby migranti jiné barvy pleti přišli do Prahy či do Varšavy, pravděpodobně by je tam zbili. Můžeme stokrát říkat, že jsme tolerantní a sami sebe za rasisty nepovažovat, co ale říct na uvedené skutečnosti a obecné mínění o nás v Evropě? Měli bychom tomu věnovat pozornost? V čem je vlastně problém?
 
Hlavní problém je v tom, že se ukazuje, že ani téměř třicet let po pádu železné opony a patnáct let po našem vstupu do Evropské unie západoevropské státy – takzvaní staří členové Evropské unie – vůbec nepochopily realitu střední a východní Evropy. Oni nebyli vůbec schopni se vžít do naší situace a podléhají velice často různým zkratkovitým hodnocením a povrchním soudům. To se netýká jen hodnocení České republiky, ať už jde o průzkum, nebo vyjádření nizozemského ministra. Když se podíváte, co se konstantně a neustále provádí třeba v Evropském parlamentu vůči Polsku a Maďarsku, zjišťujete, že oni nám vlastně vůbec nerozumí. Je to zarážející, protože my se tady snažíme patnáct let o nějaké fungování v rámci jednoho organizačního celku, což je Evropská unie, a přitom nakonec po těch patnácti letech zjišťujeme, že mluvíme naprosto odlišnými jazyky a vlastně nekomunikujeme stejně. To je pro mě docela zarážející poznatek a je namístě empatie od západoevropských zemí, od toho, co známe pod pojmem stará Evropa, vůči nové Evropě, jinak se z toho začarovaného kruhu nedostaneme.
 
Jan Zahradil

Jan Zahradil

předseda ACRE
europoslanec
expert pro zahraničí

Více o autorovi