Novinky Mediální výstupy

Sociální bydlení – ano, či ne?

(www.odspraha5.cz) Sociální bydlení je v dnešní době fenomén, který hýbe nejenom společností, ale je i předmětem jednání mnoha politických subjektů.

Základní otázku, kterou si kladou lidé v odborné veřejnosti je, zdali sociální bydlení dostatečně naplňuje účel, ke kterému je primárně určeno.

A jaký je to vlastně účel? Má pomoci lidem v určité nelehké životní situaci. Můžeme si tedy říci, že v této podobě má sociální bydlení sloužit spíše jako odrazový můstek k lepším zítřkům.

Nejčastěji se tato forma pomoci poskytuje rodinám s dětmi. Protože v dnešních poměrech je vlastní bydlení pro mnoho mladých lidí nedostižný sen.

Á propos, nelze se bavit pouze o bydlení ke koupi. I tržní nájemné dosahuje značných výšin.

Zapomínat ale nesmíme ani na skupinu obyvatel, které přibývá a tím míním naše seniory. Nebudu lhát, když řeknu, že mnoho seniorů není schopno ze svých nízkých důchodů utáhnout bydlení a rovněž nebudu lhát, když řeknu, že ne všechny rodiny mají zájem o své blízké. Taková je bohužel realita, se kterou se často střetávám i ve svém povolání zdravotního bratra.

Systém, nebo chcete-li metodika, podle které se každá obec, nabízející sociální bydlení řídí, se různí. A to podle možností a lokality, ve které se nachází.

Problém v spočívá i v tom, že není legální definice sociálního bydlení, a to ani na úrovni Evropské unie. Obecně lze tedy sociální bydlení charakterizovat jako bydlení, které vzniklo, nebo je provozováno, za využití veřejných prostředků. Výše nájemného je pak omezena na nižší než tržní úroveň. Přidělení takovéhoto bydlení posléze závisí na úřadech a na splnění určitých sociálních kritérií.

Jak tedy vyplývá z výše uvedeného, systém funguje poměrně jednoznačně a vše je v kompetenci jednotlivých obcí v rámci samostatné působnosti. Aspoň tak tomu bylo do dneška, neboť ve hře je zákon o sociálním bydlení, který se snažila na poslední chvíli v parlamentu prosadit ministryně Michaela Marksová za ČSSD.

Návrh vládního zákona, který předložila, obsahoval kromě mnoha jiných pasáží i jednu zcela spornou, která nařizoval obcím rozdávat sociální bydlení povinně. Přitom už ale nedomyslela důsledky svého nápadu, protože je každému jasné, že některé obce nejsou schopny, ani za podpory státu, sociální bydlení zajistit. S úlevou na srdci však mohu konstatovat, že tato problematická část byla zrušena. Znamená to tedy, že pokud daná obec nebude chtít nabízet sociální byty, stát je zajistí ze Státního fondu rozvoje bydlení.

Neméně kontroverzní pro obce je i ta část zákona, kdy stát nařizuje obci, že nesmí vytvářet tzv. segregační místa, nebo chcete-li lokality. Je třeba si to představit tak, že obec nemůže mít v obci jeden dům, či domů více v předem vymezené lokalitě. Obce je tak tlačena do situace, kdy jednotlivé sociální bytové jednotky musí rozčlenit do různých částí své obce. Poslední výtku bych pak měl k nápadu, že výši nájemného bude určovat ministerstvo financí, které by obci následně doplácelo rozdíl oproti tržnímu nájemnému. Proč?

Závěrem bych tedy zopakoval, že ač chápu význam sociálního bydlení a jsem pro, rád bych chtěl důrazně upozornit na fakt, že v prvé řadě by neměl stát zasahovat do oblasti, která je v plné kompetenci obcí. V řadě druhé se nesmí stát, aby se ze sociálního bydlení stalo bydlení masové a levné, které posléze ztratí svůj význam, neboť je třeba si uvědomit, že bydlení je a má být poskytováno na určitou překlenovací dobu (krom seniorů).