(www.vystrcil.cz) Konec prvního květnového týdne jsem strávil společně s dalšími více než dvaceti kolegyněmi a kolegy z krajského zastupitelstva na bývalé Podkarpatské Rusi nyní oficiálně na Zakarpatské oblasti Ukrajiny, zkráceně Zakarpatí.

Kdyby to bylo v mých silách, moc bych si přál zařídit, aby se na Zakarpatí zajeli podívat všichni obyvatelé Vysočiny a vlastně všichni obyvatelé našeho Česka.

Přál bych si to proto, aby všichni mohli pocítit a na vlastní oči vidět, jaké úctě a uznání se tam dodnes těší prvorepubliková československá politická kultura, vzdělanost a zručnost.

Přál bych si to proto, aby všichni mohli pocítit a na vlastní oči vidět, jak si tamější lidé váží desetileté pomoci Kraje Vysočina, která se promítla například do podoby desítek opravených škol nebo sociálních a zdravotnických zařízení.

Přál bych si to proto, aby všichni mohli pocítit a na vlastní oči vidět, jak obtížně se některým lidem na východě Evropy žije a jak výjimečné jsou pro ně některé věci, které my považujeme za samozřejmé.

Přál bych si to proto, aby všichni mohli pocítit a na vlastní oči vidět, jak důležité je, abychom na Zakarpatí jezdili a třeba jenom svojí útratou za jídlo či ubytování pomohli této zemi v její těžké cestě za lepší budoucností.

Úplně na závěr si pak již jenom dovolím poznamenat, že jsem si při cestě na Zakarpatí znovu uvědomil platnost jedné indické moudrostí, která praví, že „Nejvíce získáš, když dávaje, ničeho nežádáš.“ Málokdy totiž mívám tak dobrý pocit, jako jsem měl po našem návratu ze Zakarpatí.

(Zveřejněno v Novinách Kraje Vysočina)

Miloš Vystrčil

krajský zastupitel, senátor