Tak nám (zase) odvolali ministra...
9. června 2015

Tak nám (zase) odvolali ministra...

Ministr školství u nás vydrží v úřadu v průměru necelý rok a půl. Ministryně Valachová bude mít pořadové číslo šestnáct.

Některých z jejích předchůdců si vzhledem ke krátkému působení nestačili všimnout ani ministerští úředníci. Natož veřejnost. Marcel Chládek tomu chtěl zřejmě předejít, tak chrlil jeden nápad za druhým a zaměstnance úřadu rovnou ponižoval. Jistě si ho všimli, ale českému školství tím nejspíš příliš neprospěl. 

Ministerstvo není sportovní mužstvo. Ovšem ani tam se příliš časté střídaní trenérů zpravidla nevyplácí. Navíc v politice sezona netrvá jeden rok jako ve fotbale, ale čtyři, tedy volební období. V zemích, kde to funguje, to vědí. Za dobu, co jsme naše školství svěřili šestnácti ministrům, se jich v sousedním Německu vystřídalo šest, v Rakousku dokonce jen pět. Na vzdělávací politice je to vidět. 
 
Nejde jen o čas, ale i o osoby a obsazení. Ministerstvo školství, které má jeden z největších rozpočtů (dnes kolem 140 mld.) a kde se bez nadsázky rozhoduje o naší budoucnosti a „konkurenceschopnosti“, bylo často svěřováno nejmenší vládní straně (KDS, Strana zelených, Věci veřejné). S většinou bývalých ministrů se mezi odborníky na vzdělání nesetkáte, o školství nepíší, nemluví, nezajímá je. O něčem to svědčí. Mezi výjimky patří třeba profesoři Petr Piťha (1992–94) a Jan Sokol (1998), pozoruhodnou osobností byl i spisovatel a diplomat Jiří Gruša (1997), výzkumné politice se dlouhodobě věnovala Miroslava Kopicová (2006, 2009–10). Když si rezort aspoň ponechá silná vládní strana, lze leccos udělat. Petra Buzková (2002–06) nebyla ve školství „doma“, ale obklopila se zkušenými odborníky, uměla naslouchat, měla stranicky silnou pozici a byla ve funkci celé volební období. Bohužel obvyklá kombinace charakteristik českého ministra školství (slabá strana, neznalost problematiky a krátký čas) je smrtící. Ne pro ministra, ale pro české školství, které nutně potřebuje dobrou politiku a vytváření podmínek. Často se mu toho nedostává.
 
Za vládně nestabilní první republiky to bylo jinak. Ministry školství se stávaly známé osobnosti, univerzitní profesoři, jako třeba historik Josef Šusta, lékaři Otakar Srdínko a Vavro Šrobár, právník Jan Krčmář, kteří v sobě spojovali akademickou i politickou dráhu, a/nebo významní politici a vícenásobní ministři, jako byl Habrman, Bechyně, Dérer, Franke či pozdější premiér Milan Hodža.
 
V Rakousku, které se nám ze západních zemí nejvíce podobá, si tu tradici chytře udrželi. Školství vedli silní politici, např. pozdější předsedové ÖVP a vicekancléři Mock a Busek nebo sociálnědemokratický kancléř Fred Sinowatz. Ten byl ministrem školství 12 let, stejně tak politička ÖVP Elisabeth Gehrerová (1995–2007). To se už dá něco udělat, zvláště v rezortu, kde je potřeba kontinuita a kde se jakékoli rozhodnutí projevuje až po několika letech.
 
Úkolů a nevyřešených problémů leží před naší novou ministryní dost. Jestli s tím může něco udělat, to se teprve uvidí. Náš nestabilní politický systém a nálady podceňující význam vzdělaní jí v tom příliš pomáhat nebudou.