Novinky Mediální výstupy

S mnohými Martinovými názory sice nesouhlasím ještě více než prezident, ale to vůbec není důležité. Jednak o tom, kdo má být profesorem, nemá rozhodovat prezident nebo ministr, i když je náhodou sám profesorem. A především, kritéria pro to, kdo si zaslouží být profesorem, nespočívají v tom, zda se mi líbí jeho názory či životopis, ale pouze v tom, zda naplnil podmínky pro profesorskou funkci. O tom rozhoduje vědecká rada vysoké školy v tak složitém a dlouhém řízení, že už důkladnější nelze ani vymyslet. 

Martin Putna se musel stát profesorem. Protože splnil podmínky, protože de facto byl profesorem, když ho profesorem chtěla Univerzita Karlova. A taky proto, aby nevznikl precedent, že prezident profesora jmenovat nemusí. Podle toho jsem jako ministr jednal. (Jedná nyní nějak ministr Chládek? A jak? A jak to, že se ho na to novináři neptají?) Prezidenta jsem přesvědčil (nepopírám, že v náročném vyjednávacím procesu, s Milošem Zemanem to není lehké…). Profesoru Putnovi jsem dekret předal. Tak má podle mne jednat ministr. Vyřešit problém a dosáhnout správného a spravedlivého výsledku.

 

Bylo mi ale jasné, že prezident Zeman to dříve či později zopakuje, bude-li se mu to hodit. Proto jsem připravil návrh novely vysokoškolského zákona, kdy by jmenování podepisoval ministr. Ministr školství není hlava státu, nemůže si dovolit nepodepsat, když má. Z mé strany to ani nebyl kompromis. Nemyslím si totiž, že profesory má jmenovat prezident. Mají je ustanovovat vysoké školy samy. Byl by to krok správným směrem. Nedošlo k tomu, protože padla naše vláda. Ale vlastně to jen málokdo chtěl.

 

Což o to, profesor zní dobře. V naší zemi, která miluje tituly a kde už skoro každý nějaký má, je to nejvíce, čeho lze dosáhnout. Však ho taky uděluje sám prezident! Posvěcen nejvyšší státní mocí získává profesor celostátně platný status strážce a rozmnožovatele vědění. Protože je nadán určitými akademickými právy, může garantovat obory, dotvářet komise, zaštiťovat projekty a je tak i cenným zbožím na akademickém trhu. Na profesory jmenované prezidentem si pro to všechno nenecháme sáhnout, zní od většiny akademické obce. Důstojnost profesora posvěcujeme důstojností hlavy státu a tak to má být napořád. Nemá, tvrdím dlouhá léta já, bez ohledu na to, co zrovna dělá Miloš Zeman. Říkal jsem to už v době, kdy se procházel po Vysočině jako podle svých slov spokojený důchodce.

 

Český způsob ustanovování profesorů je neobvyklý, vlastně ho kromě Slovenska nikde nenajdete. Ve světě se to chápe tak, že profesor je funkce, kterou vykonáváte na konkrétní instituci. Proto se jím zpravidla stanete na základě výběrového řízení. Vysoká škola potřebuje profesora, vypíše místo, přihlásí se různí uchazeči, kteří ještě profesory nebyli nebo už někde jsou a chtějí jinam, někoho komise vybere a on získá místo profesora. Někde ho jmenuje rektor, někde třeba i ministr, pokud místa na univerzitě spoluurčuje stát (např. spolkové země v Německu), ale to není důležité. Podstatné je to, že profesorem jste na konkrétní vysoké škole a že ta škola rozhoduje o kritériích i výběru. Má to logiku. Špičková výzkumná univerzita potřebuje jiný typ profesora než na praxi orientovaná profesní vysoká škola. Prestiž profesora je daná jen a pouze jeho vědeckými a pedagogickými kvalitami a prestiží školy, na níž působí. 

 

V normálním akademickém světě jste dobrý prostě proto, že píšete dobré texty a je za vámi „škola“ vašich absolventů. Nikdy ne proto, že vám nějaký papaláš podepíše papír, že jste profesor. Nechápu, proč si u nás myslíme něco jiného.

Stejně podléháme iluzi a živíme mýty. Jmenování prezidentem žádnou kvalitu nezaručuje a stát nic nehlídá. Rozhodují vědecké rady vysokých škol, které ale nevybírají profesory na konkrétní místa, ale podle svých kritérií (na každé vysoké škole je ovšem mají vědecké rady trochu jiná) schvalují jakési univerzální profesory, což je samo o sobě divné. 

 

Jmenovaní hlavou státu je monarchistický přežitek, který by mohl mít smysl např. tehdy, pokud by profesor byl státní zaměstnanec. A to není. Dokonce není ani placen jen ze státních peněz. Na našich dobrých univerzitách se mzda profesora skládá z řady položek, něco přichází od státu, něco získává v různých projektových soutěžích, něco jsou třeba peníze z hospodářské činnosti univerzity. Český stát, na rozdíl od jiných, nerozhoduje ani o počtu akademických míst na vysokých školách, ani negarantuje profesorům žádný příjem. To vše je věcí jednotlivých vysokých škol, které mají velkou míru autonomie. A to je dobře. 

 

Dobře není jen to, že profesor není konkrétní místo na konkrétní vysoké škole, ale jakýsi titul přidělovaný hlavou státu. (Mimochodem, přísně vzato, on to ani titul podle zákona není. Je to zvyk, stejně jako je zvyk v některých jiných zemích, že když někdo vyhraje konkurz na místo profesora, tak se mu pak do smrti říká profesor.)

 

Tradice se mají ctít, ale toto žádná důstojná tradice není. Podívejte se do naší vysokoškolské historie.

 

Nejsem pro účelové změny zákona, když někdo nedělá, co má. Ale současnou krizi využijme ke změně. Profesor nemá být titul na vizitku do důchodu, ale funkce, kterou akademičtí pracovníci vykonávají na vrcholu svých sil ve prospěch instituce, na níž jsou profesory na základě výběrového řízení ustanoveni. Jmenovat ho má vysoká škola, kde bude skutečně profesorem. 

 

Tolik můj postoj, který jsem zastával jako profesor, jako děkan, jako rektor, jako předseda České konference rektorů, jako ministr a zastávám ho i dnes. Poctivě přiznávám, že ačkoli se mi řadu jiných myšlenek podařilo v akademickém prostředí prosadit, zde jsem byl dlouhodobě neúspěšný. Nepodařilo se mi ani přesvědčit kolegy z akademické obce. Nepochybně i dnes jsem ve výrazné menšině. To ale neznamená, že nemám pravdu. Jsem dokonce přesvědčen, že pokud způsob ustanovování profesorů výrazně nezměníme směrem k funkčním místům, neposuneme se ve zlepšování kvality našeho univerzitního prostředí příliš dopředu. Univerzity nejsou izolovaný svět, ale od středověku jsou propojeny mezinárodně. Podívejme se do zahraničí a nepěstujme si zatvrzele něco, co nemá žádný význam. 

 

Miloš Zeman nám svým nepřijatelným jednáním může pomoci v jediné věci: znovu vést uvnitř akademické obce a ve veřejnosti seriózní debatu o tom, co znamená být profesorem a jaké profesory pro rozvoj našeho akademického života vlastně potřebujeme. Nikdo to za nás neudělá. Jako profesor v politice dodávám: neměli by to za nás dělat ani sami politici.