10. února 2015

Teď pochválím i Babiše, čímž mu vlastně škodím, takže plním svou opoziční práci

Projev poslance Pavla Blažka na 25. schůzi Poslanecké sněmovny.

 
Dobrý den, děkuji za slovo.
 
Samozřejmě v situaci, v jaké jsem v posledních dnech a hodinách, nemohu jinak, než navrhnout bod, který by se jmenoval Informace vlády o tzv. dohodě s justicí a situace v resortu spravedlnosti. Chci ale prosím na úvod říci, že situace vypadá tak, že by teď bylo strašně pohodlné pro opozičního politika kritizovat jak odcházející ministryni, tak koalici, a nevím, koho ještě, ale to je přesně to, co teď dělat nechci. Jednak tu není paní ministryně a jednak už je oznámeno, že tam proběhne určitá výměna, takže bych to vzal ode mě vlastně svým způsobem jako nefér nebo hovoření spíše k minulosti.
 
Na tom, co se stalo za poslední týdny, je nejzajímavější do jisté míry úplně něco jiného než nějaké personální výměny. Dovolte mi zopakovat, že náš ústavní systém je založený na tom, že existují tři tzv. moci, a to moc výkonná, zákonodárná a soudní.
 
Bohužel v posledních týdnech dochází k tomu, a to je paradoxem dnešní doby, že zatímco někteří představitelé soudů byli strašně hákliví na to, když se jim takzvaně politici pletli do soudnictví, tak dnes naopak jsme svědky jevu, kdy někteří představitelé justice se velmi aktivně chtějí podílet na výkonu výkonné moci, a dokonce zasahovat i do moci zákonodárné.
 
Naším úkolem je, a teď bych řekl nás všech, ať jsme z jakékoli strany, trvat na tom, že zákony této země dělá Parlament a že od provádění výkonné moci je vláda a některé další správní úřady, nikdo jiný.
Dovolte mi říci pár slov k té dohodě, a proč tvrdím, že dohoda byla uzavřena předčasně a pod nátlakem, že vlastně o žádnou dohodu se v pravém slova smyslu nejedná a nemůže jednat. Myslím si, že ti ministři, kteří na vládě včera nehlasovali pro tu dohodu, hlasovali dobře, zatímco ministři, kteří hlasovali pro dohodu, myslím, že v budoucnosti hodnoceni dobře býti nemohou.
 
Za prvé není pravda, že touto dohodou se ušetřily státu nějaké 4,5 mld. Ono je to naopak. Předčasně stát uvolňuje 1 mld. 200 mil. Kč na platy soudců na základě dohody - a to vám budu tvrdit vždycky a vím, že mám pravdu - na základě dohody, kterou si připravili představitelé justice sami. Důvod opravdu byl panika z toho, že dojde ke změně ministryně, a já vlastně ani nevím proč, ale opravdu panika z toho, že ministrem mohl být pan Pelikán, kterého teď nechci hodnotit. Proto jsme sledovali v posledních dnech, a to je ten zásah moci soudní, kam se fakt nemá plést, a to je ta dojemná snaha zachránit ministryni, která vyhovuje některým justičním kruhům.
 
Dámy a pánové, já musím říci, tohle je přesně to, do čeho se soudy opravdu plést nemají. Je věcí voleb, kdo je zvolený poslancem. Na základě voleb se určuje nějaká vládní koalice a je to potom tato vládní koalice, která dosazuje ministry. Nikoli soudci.
 
Z tohoto hlediska musím systémově - opakuji, systémově - říci, že ten postoj, kdy se neustoupilo těmto soudním kruhům, považuji systémově za správný. A v zásadě neuškodí, když tady jednou řeknu nepřímo pěknou větu i o Andreji Babišovi, že systémově to bylo vyřešeno správně - ale tím, že ho chválím, mu vlastně škodím, takže plním docela dobře svou opoziční práci.
 
Ještě k té dohodě. Musíme si, prosím vás, všichni uvědomit, že skutečně tentokrát justice sevřela stát do kleští a vynutila si to, co bylo vládou odhlasováno. Sevřela jak? Tak já zopakuji jenom některá fakta, která je dobré připomenout.
 
Za prvé je to, prosím vás, rozhodnutí z 29. prosince, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že byly špatně počítány platy, a to v zásadě od roku 2002, s tím, že je možné vymáhat nároky promlčené zpátky tři roky. Nemohu se zbavit podezření, že toto rozhodnutí vyčkávalo na to, jak dopadne politická dohoda v této Sněmovně o platech soudců a ostatních ústavních činitelů, a následně - a já to považuji za nefér - bylo vydáno toto rozhodnutí, které poprvé poté, co se našla Sněmovna, která schválila ten tzv. trojnásobný koeficient, tak ho schválila a následně šlo tohle rozhodnutí, o kterém si myslím, že je nefér, stejně jako nefér jsou ty žaloby soudců. Prosím vás, funkcionáři soudů jsou tady od toho, aby eticky apelovali na soudce, aby žaloby nepodávali. Ne že je napřed nechají ty žaloby podat, dostanou stát pod tlak a pak hasí to, co dávno nemělo vzniknout.
 
K té dohodě ještě formálně, tam je ještě jedna věc strašně důležitá. Tu dohodu uzavřela vláda a tu dohodu iniciovali, a já tvrdím, že vymysleli, pánové předseda Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Ale v postavení výkonné moci. Předsedové soudů mají postavení výkonné moci, takže de facto, a to je skutečně blázinec, tu dohodu uzavřela výkonná moc uvnitř. Tam se žádná dohoda se soudci nekonala. Odpovědnost ale soudní moc za plnění té dohody nemá vůbec žádnou a veškerou odpovědnost má vláda, která si to na sebe převzala, a podle mne naprosto - opakuji znovu - předčasným rozhodnutím. Neříkám, že za nějakou dobu by takovéto rozhodnutí nebylo správné. Nebyly vyčerpány ani zdaleka všechny prostředky, jak se výkonná moc mohla bránit. Je to ona ústavní stížnost, kdy souhlasím s názorem, že tu ústavní stížnost nemusí podávat pouze předseda Okresního soudu Brno - venkov. On sám je ve střetu zájmů, protože samozřejmě se rozhoduje i o jeho platu. Myslím si, že aktivní legitimaci má i Ministerstvo spravedlnosti, neboť poškozeným je stát. Ale za ten stát nemusí jednat pouze a jenom předseda Okresního soudu Brno - venkov. Myslím si, že to je první věc, kterou vytknu vedení ministerstva, že s touto variantou vůbec nepřišlo.
 
Za druhé. Situace je taková, že u Nejvyššího soudu existuje vlastně jeden jediný senát, to znamená tři soudci, kteří rozhodují takzvané pracovněprávní věci, to znamená i toto rozhodnutí. Ministryně nebo ministerstvo, anebo vláda měla požádat pana předsedu Šámala, aby zřídil další senát pro tyto věci, neboť všichni soudci a státní zástupci, kteří se dnes budou soudit, mají jistotu, že zvítězí v těch sporech, že to bude rozhodovat jeden jediný senát Nejvyššího soudu. Myslím si, že vláda, nevím proč, buďto ji to nenapadlo, nebo to prostě využít nechtěli, tak tohle řešení neudělala. Kdyby ten nový senát zaujal ve stejné věci jiný právní názor, tak se musí sejít takzvaný velký senát, to je patnáct soudců Nejvyššího soudu, a musí k tomu zaujmout stanovisko.
 
Já jsem optimista v tom, že - a teď nikoho nekritizuji - stát v těch prvních řízeních tomu nedával takovou důležitost, protože skutečně nikoho nenapadlo, že takovéto rozhodnutí platit zpětně a ještě že je špatně výpočet užívaný někdy od roku 2002. To prostě nikoho napadnout nemohlo, že takovéto rozhodnutí bude. Dnes už to víme a já věřím tomu, že kdyby stát se bránil u jiných senátů v dovolacím řízení a také u Ústavního soudu, že by prostě zkrátka a dobře mohl být úspěšnější.
 
Tolik prosím k dohodě, o které říkám, že byla předčasná, vynucená, takže o žádnou dohodu nešlo. A je tam ještě spousta některých absurdit, o kterých teď mluvit nechci. Ale myslím si, že bychom se dneska o tom bavit měli. 
 
A teď to druhé. To je poměr jednotlivých mocí, tak jak je u nás nastaven. Víte, já jsem byl tehdy asi jediný, kdo upozorňoval na to, že není správné, jakým způsobem - opakuji jakým způsobem - byla provedena nominace nového předsedy Nejvyššího soudu. Ten důvod je velmi jednoduchý. Soudy nutí celou společnost, a je to zrovna Nejvyšší správní soud, aby všechno bylo transparentní, všechno bylo vidět, ale samy v podstatě jak z románu od Remarqua Tři kamarádi si domluvily předsedu Nejvyššího soudu v absolutním utajení po dohodě s prezidentem republiky, který na to má pravomoc. Ale jednaly úplně jinak, než nám kážou - celé společnosti, každému řemeslníkovi, každému starostovi a můžu pokračovat -, a chovaly se úplně jinak. Vynechaly, a to je to strašně podstatné, zcela vynechaly ministryni spravedlnosti při tomto rozhodování. Tam už je takové to první vynechání výkonné moci. Přestože k tomu není ústavní povinnost, a není k tomu ani zákonná povinnost, tak bylo logické, že to s ministryní spravedlností probráno bude. A mohl bych zase odkazovat na kdysi řečená slova Pavla Rychetského, že jenom v absolutních monarchiích je možné vynechat ministra spravedlnosti při jmenování předsedy Nejvyššího soudu. Tento citát existuje a dal by se najít.
 
No a s jídlem roste chuť. To znamená, že jsme byli v minulém týdnu zase svědky v momentě, kdy problesklo v novinách vyjádření pana Faltýnka, že by se tento týden mělo rozhodnout o změně vedení resortu, tak začalo v jistých kruzích justice hnutí za to, jakým způsobem zabránit tomu, aby k té dohodě nedošlo. A tady to já odsuzuji, protože to vůbec nepatří do sféry soudců, aby veřejně - to opakuji - vybírali, kdo má býti ministrem a kdo býti nemá. Když to bude takto, tak za chvilku bude v každém dalším resortu, že si nějaká nová skupina vybere ministra. A to prostě možné není. Opakuji se - tohle má vznikat pouze a jenom na základě voleb.
 
Závěrem řeknu jednu věc. U nás neplatí to, že i bohulibý cíl je možno dosáhnout jakýmikoliv prostředky. Tahle společnost žije na tom, že jakýkoliv cíl se musí dosáhnout že jakýkoliv cíl se musí dosáhnout podle pravidel. A je sice dobré, že byl vybrán dobrý předseda Nejvyššího soudu, řekněme. Je možná dobré, že soudci teď se pletou, kam se plést nemají. Ale odporuje to pravidlům. Když nebudou platit základní pravidla, tak se ocitneme v chaosu. A já si myslím, dámy a pánové, že naším úkolem teď bude jednoznačně zdůraznit, že zákony vznikají v téhle Sněmovně, vláda má vládnout a soudci mají soudit.
 
Děkuji.
JUDr. Pavel Blažek, Ph.D.

poslanec PČR
předseda regionálního sdružení
předseda oblastního sdružení