Novinky Mediální výstupy

(Noviny Prahy 16) Radotíňák Viktor Krištof je filmovým producentem, který často stojí u zrodu filmových pohádek, jako jsou dosavadní dva díly Princezny zakleté v čase nebo Zlatovláska. Některé scény štáby natáčely v Radotíně a okolí. Viktor Krištof se zároveň z pozice člena rady zodpovědného za kulturu, informatiku a volný čas podílí na vedení radotínské radnice. V listopadu vstupuje do kin jeho nejnovější film Zrození alchymistky, na kterém spolupracoval jako producent.

Budete se na Štědrý večer doma dívat na pohádku? Kterou si pustíte?

Možná nějakou, kterou jsem natočil (s úsměvem). Moje rodina pohádky, pod kterými jsem podepsaný jako producent, docela sleduje. Ale já osob­ně nevím, jestli se na svou pohádku dívat vydržím. Jsem ke své tvorbě po­měrně kritický. Možná si raději pustí­me Šíleně smutnou princeznu, pokud ji budou v televizi dávat.

Kterou českou filmovou pohád­ku považujete za nejlepší?

Asi tu Šíleně smutnou princeznu, hlavně kvůli humoru, hudbě a lehkos­ti, s jakou je vyprávěna.

Jak jste se dostal k natáčení po­hádek? Souvisí to s tím, že jste tatínkem malých dětí?

To tak úplně nesouvisí. K pohádkám jsem se dostal už někdy v roce 1996 jako student Gymnázia Jana Palacha. Rekrutoval jsem tehdy spolužáky do komparzu. Musím se zeptat svého teh­dejšího spolužáka Štěpána Raka, jestli jsem ho náhodou na něco neukecal.

Do jakých pohádek jste se tehdy jako studenti zapojili?

Jednalo se celkem o tři pohádky: O perlové paně, O třech rytířích, krás­né paní a lněné kytli a Bronzová koru­na. Cítil jsem se tenkrát velmi důležitě. Koordinoval jsem své spolužáky a těm nejkrásnějším spolužačkám jsem vy­bíral nejkrásnější šaty. Sám jsem pak pobíhal po Kavčích horách v brnění, které vážilo asi 40 kilogramů. To vše bez honoráře, i o jídlo jsem se styděl požádat. Dělal jsem to přece pro naše rodinné filmové studio Three Bro­thers, které založili mí strejdové a táta.

Kdy jste se po této první zkuše­nosti k produkci filmových po­hádek vrátil?

Po gymnáziu jsem odešel na vojnu, ná­sledovalo studium vysoké školy. Poté mě život zavedl do Austrálie a Japon­ska. Po návratu jsem zamířil do oblasti bezpečnosti informací, ale hned v roce 2008 jsem se k dětské tvorbě vrátil. Naší rodinné firmě jsem pomáhal s filmem a seriálem Ať žijí rytíři v režii Karla Ja­náka. Dostal jsem tenkrát na starosti správu dat, protože se tento projekt to­čil na v té době supermoderní digitál­ní kamery Red One. Používal je v této době sice i slavný režisér Spielberg, ale v Evropě jsme byli mezi prvními uži­vateli, takže vůbec nic nefungovalo. Tehdy někdy jsem se rozhodl, že se do filmařiny pustím naplno. Od začátku mi dávaly z hlediska životních hodnot největší smysl filmy pro děti a historic­ké snímky.

Chystáte v současnosti nějakou novou pohádku?

To je těžká otázka. V listopadu jsme do kin uvedli filmovou verzi seriálu Zrození alchymistky, to však není čis­tá pohádka. Ono je vůbec zajímavé si říct, co pohádka znamená, protože se jedná především o evropský fenomén a na zahraničních festivalech a trzích jakoby neexistuje. Pohádky patří buď do kategorie rodinných filmů, fantasy, nebo animovaných snímků.

Zkuste tedy filmovou pohádku nějak zařadit do ostatní filmové tvorby.

Já se domnívám, že pohádka existuje. Jejím nejbližší příbuzným v meziná­rodních škatulkách je fantasy. Filmo­vou pohádku lze definovat jako příběh, který se odehrává ve světě, který se po­dobá tomu reálnému. Postavy a věci se však v pohádkách chovají nereálně. Naopak svět fantasy bychom mohli popsat jako svět, který je nereálný, má svá vlastní pravidla a zákonitosti a po­stavy se chovají podle těchto pravidel.

Můžete to vysvětlit na nějakém příkladu?

Kouzelný prsten z Arabely čaruje, ale nikdo se neptá proč. Kdežto prsten z Pána prstenů má svou historickou identitu jasně definovanou. Takže jsme v případě Zrození alchymistky

nevytvořili další pohádku, ale spíše fantasy. Tento nový film v radotín­ském kině uvádíme v předpremiéře ve čtvrtek 27. listopadu od 20 hodin.

Jako producent jste nedávno dal vzniknout klasické české pohádce, kterou je Zlatovláska. Máte v plánu natočit další kla­sické pohádkové příběhy?

V tuto chvíli ne. Zlatovláska mě stála mnoho sil, a ještě teď se nezaplatila. Klasické pohádky patří k těm nejná­ročnějším a nejdražším, protože kom­binují drahé lokace, zvířata, kaskadé­ry, koně, kostýmy, masky se spoustou natáčecích dní. Výpravnou pohádku dnes prakticky nejde udělat za méně než 50 milionů korun, které se velmi obtížně shánějí. Když navíc takovou českou pohádku natočíte, bojujete se snímky velkých studií, jako je ame­rické Disney. Ty mají klidně stokrát větší rozpočet a kolik utratí za výrobu filmu, tolik investují i do marketingu.

V čem se liší pohádky vašeho dětství od pohádek, které jako producent natáčíte?

Liší se především rychlostí vyprávění. Dnešní děti jsou v lecčems rychlejší, než jsme byli my, a umí si věci domýš­let. Proto se musí na plátně neustále něco dít. Pokud se nic neděje, přestává to děti bavit. Nebezpečným trendem současnosti jsou swapovací videa. Dítě u nich hledá emoci, a pokud ji v prvních třech sekundách nedostane, tak přepíná na další. Obávám se, že to vede k emocionálnímu fastfoodu. Děti zažívají instantní smích, smutek, radost i lásku. Film je tedy formát, na který si některé děti musí zvykat.

Opravdu platí, že je Česko v pro­dukci filmových pohádek výji­mečně plodné?

Je to dáno evropskou tradicí a para­doxně i kvalitou produkce tohoto žán­ru v době komunismu, kdy pohádky sloužily jako bezpečná zábava pro ce­lou rodinu. Paradoxně jí tato nálepka pomohla. Bohužel je čím dál obtížněj­ší pohádky točit.

Některé své pohádky jste natá­čel i v Radotíně a okolí. Připo­meňte, o která místa šlo.

V mých filmech si zahrály lokality Ci­kánka, říční lázně, okolní lomy, lesy, místo okolo hřbitova Na Pískách, ka­vylová step i Slavičí údolí. V budouc­nu bych rád natáčel také na zbraslav­ském zámku nebo v Černé rokli.

Petr Buček

Viktor Krištof

radní MČ Praha 16
člen MS ODS Radotín