Novinky Mediální výstupy

Projev na pietním aktu obětem rudého teroru z let 1948 -1989

Projev poslankyně Jany Černochové na pietním aktu obětem rudého teroru z let 1948 -1989.

Vážení vzácní hosté, 

když na poušti přišel Mojžíš k hořícímu keři, uslyšel podle starozákonního vyprávění hlas, jak říká: „Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ 

Na tomto místě mám zase já intenzivní pocit, že bych se měla zout a stát tu bosá.

Zout se jako výraz úcty, protože tato půda není možná svatá, zato plná lidské bolesti, ale i velkých činů velkých lidí. 

Včera jsme se mohli dočíst v novinách, že se potvrdila totožnost zde pohřbených ostatků čihošťského kněze Josefa Toufara, kterého umlátila komunistická státní bezpečnost, protože potřebovala zastrašit věřící a zdiskreditovat církev. Zároveň si zítra připomeneme právě 65 let od popravy dr. Milady Horákové, političky, odbojářky a neuvěřitelně statečné ženy, kterou ušetřili němečtí nacisté, ale neušetřili ji její čeští spoluobčané. Tito dva lidé se neprovinili ničím jiným, než statečností a věrností svému přesvědčení. 

Nezmiňuji ta dvě jména jen proto, že se stala symbolem komunistické justiční a politické zvůle, ale i proto, že se jejich osudy protnuly s Prahou 2, na které žiji a jejíž starostkou jsem... Na jejím území, na Vinohradech se Milada Horáková narodila a žila, na jejím území zemřel těžce zraněný farář Josef Toufar –  v bývalém Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici. 

Na osudech těchto dvou rozdílných, ale přece v něčem podobných lidí lze dobře vidět dvě metody, které používají všechny totalitní režimy na světě: a to jsou lež a násilí. Komunismus tuto kombinaci dovedl nejdále a je téměř neuvěřitelné, jak na rozdíl od nacismu, nepoškodily dostatečně jeho „značku“ ani hekatomby mrtvých v Sovětském svazu, v Číně, Kambodže a dalších státech…. Zde všude probíhaly komunistické revoluce a občanské války způsobem, kdy bestialita a množství zabitých nemají srovnání s žádnou z předchozích epoch a režimů. 

Nechci si připustit, že by se komunismus mohl vrátit v té podobě, v jaké ho řada z nás zažila. Ale každý den mě stále více děsí postupné smiřování se se ztrátou dalších a dalších svobod. Na obrazu dnešní české společnosti bohužel čím dál tím častěji vidíme, že jsou tu stále lidé, kterým budou imponovat vládci pevné ruky, žongléři s propagandou, autoři jednoduchých pravd a líbivých lidových hesel….. Bohužel. 

Mrtví, které si dnes připomínáme, nechť jsou pro nás mementem, ale i výzvou: výzvou k vnitřní svobodě a pevnosti – i tváří v tvář smrti. 

Čest jejich památce…!