Petr Nečas: Musíme mít dostatek pokory přehrát
22. října 2011

Petr Nečas: Musíme mít dostatek pokory

Předseda ODS a premiér Petr Nečas přednesl delegátkám a delegátům 22. kongresu ODS svou zprávu.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí hosté,

scházíme se tu v době, kdy od sestavení vlády uplynulo patnáct měsíců, také od našeho posledního kongresu. Nebylo to období jednoduché, ale je to dostatečná doba na to, abychom mohli bilancovat, co se nám povedlo, co se nám povedlo méně a jak chceme pokračovat dál. Nejenom ve vládním angažmá, ale také na půdě ODS.

Nescházíme se proto, abychom se tu poplácávali po zádech, jak jsme skvělí, jak jsme úžasní a bezchybní, protože takoví jsme nikdy nebyli, a obávám se, ani nikdy nebudeme. Musíme mít dostatek pokory si to přiznat, protože ten, kdo si neuvědomuje i svoje nedostatky a chyby a neumí se podívat do zrcadla, ztrácí kontakt s  realitou. To se nám nesmí stát a já pevně věřím, že se nám to ani nestane.

Na druhou stranu jsem přesvědčený, že namístě není ani nějaké přehnané sebemrskačství. Není k němu důvod. Kdo chce, musí vidět, že především v posledním období se nám daří prosazovat mnoho našich záměrů a programových myšlenek do praxe, a výnosy našeho vládního angažmá jednoznačně převyšují politické náklady. Kdo toto vnímat nechce, toho asi nepřesvědčíme, i když se o to budeme nadále pokoušet.

Náš potenciální volič je přemýšlivý, má všeobecně široký rozhled a používá zdravý selský rozum. Je kritický a neodpouští chyby snadno. Pokud je uděláme, musíme si je tvrdě odpracovat. Tvrději než ostatní. To my víme, nemůžeme se na nikoho vymlouvat a musíme s tím počítat.

Občanští demokraté musí usilovat právě o tyto přemýšlivé voliče, kteří si uvědomují celou šíři problémů, které musíme řešit, a které nelze opít rohlíkem, že je možné vybudovat ráj na zemi, ať to stojí, co to stojí. Nebudeme lidem lhát a populisticky je chlácholit, že lze složitý ekonomický rébus, se kterým se dnes potýká celá vyspělá Evropa, řešit bezbolestně.

Nebudeme zkrátka lidem lhát jako sociální demokracie, která nemá ani dostatek zodpovědnosti, ani dostatek odvahy, ani dostatek vlastní invence, aby pochopila podstatu tohoto složitého rébusu, natož aby jej uměla řešit. ODS toto vědomí odpovědnosti, odvahu a invenci má a bude je důsledně prosazovat.

Nebudeme lidem říkat, jako klasici domácí socialistické politiky, že „zdroje jsou“ nebo že „dluhy se platit nemusí“. Celá Evropa dnes řeší problém, že zdroje nejsou a hledají se krkolomné cesty, jak je najít, aby se tyto gigantické dluhy mohly zaplatit. Tyto zdroje dnes evropští politici hledají v kapsách daňových poplatníků, a to dokonce i těch zemí, které se chovaly zodpovědněji.

To je důsledek politiky nebezpečného zadlužování. To je důsledek politiky, kterou občanští demokraté vždy odmítali a budeme se jí bránit i do budoucna.


2) ODS a vláda

Tím se dostávám k vládě a k vládnímu angažmá ODS. V našich programových dokumentech a v programovém prohlášení vlády jsme nejen nastínili obecné směry své činnosti, ale také stanovili konkrétní cíle a předsevzetí, k nimž nás zavázaly programové priority ODS a ve volbách projevená vůle voličů.

Rozhodně to nebyla pouhá deklarace dobrých úmyslů, s jakou se naše docela vyspělá společnost dávno nespokojí. Od začátku jsme věděli, že výkon naší vládní odpovědnosti nebude žádnou procházkou růžovým sadem.

Idylické časy porevoluční euforie jsou nenávratně pryč. Koaliční složení vládního kabinetu, přirozená soutěživost zúčastněných politických subjektů při jejich odlišném ideovém ukotvení – to vše nesvádělo k bezuzdnému optimismu. O politickém a ekonomickém vlivu vnějšího prostředí, v němž musí naše vláda konat svou povinnost, darmo mluvit.

Stačí říci, že stav světové ekonomiky a systému mezinárodních vztahů je nyní horší než před rokem, a to bohužel ve všech parametrech. Lidé však nejsou příliš ochotni rozlišovat, které okolnosti negativně působící na jejich životy jsou dílem vlády a které rozhodující impulzy přicházejí zvenčí. Daří se nám přesto tyto sliby naplňovat?

Do rukou jste dostali publikaci „ODS ve vládě“, která shrnuje významnější programové body, které se podařilo občanským demokratům od roku 2007 prosadit do vládní praxe a vládních programových prohlášení, a dále některá opatření, která jsme v koalici podpořili, zcela vycházející z našeho programu.

Nestačí tedy zaměřit se jen na současné volební období, jelikož všechny strukturální reformy byly zahájeny už za předchozí vlády pod vedením ODS, ať už to byla reforma důchodového, sociálního, zdravotnického, nebo daňového systému.

Dnes je naštěstí proti minulému volebnímu období koalice ve Sněmovně mnohem kompaktnější. Má mnohem silnější mandát a přes všechny problémy je schopna tyto reformy provádět a dolaďovat je v detailech. To je zcela evidentní pokrok proti minulým vládám. To je i pádná odpověď pro ty skeptiky, kteří mají pocit, že tu existuje jiná, reformnější alternativa, jiná reálná vládní konstelace. Dámy a pánové, neexistuje a nikdy předtím neexistovala. Volání po nestabilních menšinových vládách nebo předčasných volbách by bylo pro ODS cestou do pekel. Dnes je to vidět jasněji než předtím. Varovný slovenský příklad ukazuje, kam může vést pád vlády, který pravděpodobně vynese k moci populistickou levici a Slovensko ztratí pověst reformní země. To v době velmi vážných ekonomických problémů celé Evropy. Toho se my musíme vyvarovat.

Že je koaliční vládnutí složité? Ano, je. Že jsou vztahy mezi koaličními politiky komplikované? Ano, jsou. Je tomu tak a vždycky tomu tak bylo. Jenom ti, co mají krátkou paměť, zapomínají, že od roku 1996 v České republice vládly menšinové nebo slabé vlády jako důsledek volebního patu. Stačí si vzpomenout na bouřlivé diskuse o koaličních kompromisech se Stranou zelených nebo na lidovecké paralelní tiskové konference, pořádané po zasedání vlády v devadesátých letech.

Pamatuje si ještě někdo na paranoidní obvinění ODA, že je sledována BIS? Pamatuje si ještě někdo na neslavný konec Čtyřkoalice, která sama sebe vnitřními spory zdestruovala?

Jistě si také vzpomínáme na nestabilní vládnutí socialistů, kteří během posledního jednoho volebního období vystřídali tři premiéry a ten poslední své koaliční partnery často ignoroval takovým způsobem, že prohlasovával věci s podporou opozičních komunistů.

Nemá smysl si zkrátka namlouvat, že koaliční vládnutí bude procházkou růžovým sadem i do budoucna. Zapomeňme na to a buďme realisty, pokud nechceme věčně vysedávat v opozici. Buďme politickými profesionály a prokažme svoji odpovědnost.

Nikdo nikdy netvrdil, že lze v koaličním prostředí prosadit vše. To nebylo a není možné nikdy a tuto ambici nikdo soudný mít nemůže. Na druhé straně bych chtěl zdůraznit, že všechny reformy vycházejí z našich programových tezí a vládní programové prohlášení nese už druhé volební období výrazný rukopis ODS. Podařilo se nám prosadit více než 80 procent našeho volebního programu. Mýty o údajné programové vyprázdněnosti ODS šíří ti, kteří buď od ODS program sami opsali, nebo ti, kteří sami věrohodný program nemají.

Občanská demokratická strana je stranou etablovanou, tradiční, dlouhodobě ideově ukotvenou.

Občanští demokraté mají programové ideje postavené na konzervativním hájení systému hodnot a pravidel a liberálním pohledu na ekonomiku.

Nepřevlékáme stranické kabáty, nepřevlékáme ani stranické programy. Nepřepisujeme volební programy podle momentálních marketingových triků a průzkumů veřejného mínění.

Netváříme se jako náhle zrození reformátoři, když jsme jimi byli přece odjakživa. Už dávno předtím, než jsme k našemu potěšení získali ideové spojence, kteří postupem času sdílejí podstatnou část našich programových zásad.

ODS byla vždy hybatelem reforem už od počátku devadesátých let a měla na transformaci země výrazný vliv. Tak je tomu i dnes a bude tomu tak i do budoucna.

Nemůže se nám stát jako některým jiným politikům, že bychom v jednom volebním období podporovali masivní zadlužování státu a zvyšování výdajů a v následujícím volebním období pravý opak. Vždy jsme se chovali konzistentně a vypočitatelně.

ODS má největší vládní odpovědnost a z pozice předsedy vlády garantuje prosazování reforem. Ty jsou však společným koaličním dílem a vláda nese odpovědnost za jejich prosazování jako celek.

Pokud bych měl současnou vládu hodnotit, stihla za patnáct měsíců prosadit téměř 40 procent svého programového prohlášení. Z tohoto hlediska bych mohl být spokojen. Musím přitom důsledně oddělit skutečný výkon vlády a její schopnost prosazovat vládní návrhy v Parlamentu od mediálního obrazu, který bohužel často formují různé mediální aféry a pseudoaféry, z nichž většina má jepičí život, ale přesto otravují vzduch.

Zdůrazňuji, že to není způsob politiky, který preferuji a měli bychom se ho do budoucna vyvarovat, i když snít o zcela bezkonfliktním světě by bylo příliš dětinské a idealistické.

Když si na druhou stranu vezmeme suchou statistiku, do dnešní doby prošlo v Poslanecké sněmovně alespoň prvním čtením 145 vládních návrhů. Z toho 80 do dnešního dne vyšlo ve Sbírce zákonů a dalších 34 již prošlo třetím čtením. Žádný z nich nebyl zamítnut nebo vrácen k dopracování.

To je bilance, která neodpovídá mediálnímu klišé o takzvaném „slabém“ vládnutí. Vyplývá z ní, že koalice prokázala tah na branku a z věcného hlediska naplňuje silný mandát, který dostala od voličů.

Pojmy jako například rovná daň, adresný sociální systém, vyrovnané veřejné finance, zamezení zneužívání sociálních dávek, ochrana soukromého vlastnictví, pružný a motivující pracovní trh, důchodová reforma reagující na demografický vývoj, národní zájmy České republiky nebo posilování transatlantické vazby a řada dalších to jsou pojmy z ideové výbavy ODS, které jsou už pevně zakotveny v českém společenském diskurzu.

Důchodová reforma dá lidem možnost, nikoli povinnost spořit si na stáří. Nechceme občany nutit přecházet do penzijních fondů, což je v souladu s naším programem. Chceme ale lidem vysvětlovat, že individuální spoření jim v budoucnu umožní vyšší důchody, než kdyby spoléhali jen na státní průběžný systém. Především tak zabráníme finančnímu kolapsu důchodového systému v budoucnosti.

Při definování nároku a nadstandardu mohou pacienti získat péči spravedlivěji. V současném systému se pouhou náhodou nebo korupcí mohou dostat k drahé léčbě a dostanou se k ní i ti, kteří ji nutně nepotřebují a zabírají místo potřebným. Stanovení nadstandardu má i regulační účinky, které umožní vážně nemocným, aby se v rámci standardní péče dostali k potřebné léčbě.

Dlouhodobě prosazujeme snižování celkového daňového zatížení. Prioritou je pro nás dnes zjednodušování daňového systému a zavedení jednotného inkasního místa, kdy bude možné na jednom místě jednou platbou na jednom formuláři platit všechny odvody.

V poslední době je jedním z nejskloňovanějších termínů pojem „konkurenceschopnost České republiky“. Vyjadřuje velmi prostou věc – na výdaje, často oprávněné, si musí naše země vydělat, a to v konkurenci s jinými zeměmi, s jinými georegiony, jako je Čína a jiná ekonomická seskupení.

Máme-li si udržet a zvyšovat životní úroveň, musíme hodně přidat. Oblast, kde máme ještě komparativní výhodu, je vzdělání, výzkum a inovace. Jde stále o výhodu, která ale z řady důvodů velmi rychle slábne. Proto navyšujeme výdaje na vědu, výzkum a inovace, ale zároveň chceme mít tento systém efektivnější. Schválili jsme celou řadu dalších projektů, které budou konkurenceschopnost naší země posilovat, a my musíme dbát na jejich zavádění do praxe. Jedině modernizace naší země cestou zvýšení konkurenceschopnosti je cestou k udržení a případně zvýšení životní úrovně. Vše ostatní znamená zaostávat se všemi dopady na život občanů naší země.

Už dnes bych chtěl v této souvislosti ocenit práci poslanců, poslankyň, senátorů a senátorek za ODS, kteří jsou oporou reformní agendy v Parlamentu a podílejí se na jejím dolaďování zapracováním řady konkrétních námětů. Tím jen podtrhují rukopis ODS na finální podobě zákonů a já jim za to děkuji, odvádějí skvělou práci.

V tomto kontextu bych se rád vyjádřil k tomu, že odbory a shodou okolností zrovna dnes spolu s opozicí viní vládu z „asociálních“ reforem. Uveďme k tomu několik skutečností, vyvracejících podobné mýty.

  • Rodiny s dětmi u nás platí podle OECD nejnižší daně z příjmů v Evropské unii.
  • Zavedení rovné daně s daňovými slevami a bonusy bylo mimořádně výhodné především pro nízkopříjmové rodiny s dětmi, které dosahovaly v řadě případů vyšší čisté příjmy než hrubé.
  • Náš systém prorodinné politiky patří při zohlednění délky pobírání mateřské a rodičovské i výše těchto dávek v poměru k průměrné mzdě mezi vůbec k rodinám nejvstřícnější v Evropě.
  • I přes snížení objemu mezd v nepodnikatelské sféře u nás stále rostou průměrné reálné mzdy. Letos jsou poprvé mzdy v podnikatelském sektoru vyšší než ve veřejné správě.
  • Průměrná reálná výše důchodu je v letošním roce nejvyšší od pádu komunismu a dosahuje 114 % výše roku 1989.
  • Nezaměstnanost je nejnižší za poslední dva roky, stále klesá a je šestá nejnižší v Evropské unii, zatímco za vlád sociální demokracie jsme se pohybovali kolem 17. místa.
  • Česká republika je podle mezinárodních kritérií zemí s nejnižší mírou chudoby v Evropské unii.

To jsou fakta o údajné „zbídačené zemi“ a takzvaných asociálních krocích vlády, jak tvrdí odbory. Čili nejsou to polopravdy a mýty, které šíří opozice. Přesto nezastíráme, že reformní kroky nemohou být bezbolestné, jak se tváří sociální demokracie. Tím říká jediné: žádné reformy nechceme. Tento morální hazard si občanští demokraté nemohou dovolit.

O tom, že doma není nikdo prorokem, svědčí skutečnost, že zahraniční pozorovatelé a finanční trhy pozitivně oceňují vládní rozpočtovou politiku, což je často v kontrastu s míněním některých domácích komentátorů a analytiků.

Roční vysvědčení nám dala ratingová agentura Standard & Poor’s, která zvýšila hodnocení České republiky o dva stupně, což je v evropských poměrech zcela výjimečné a odráží se to okamžitě v úsporách miliard korun daňových poplatníků. To však zdaleka neznamená, že usínáme na vavřínech. Spíš je to pobídka k pokračování reforem a místy nepopulární politiky, která ale přináší v delším horizontu větší jistotu pro naši ekonomiku i občany.

Koalice si navíc na rozdíl od opozice uvědomuje, že se vnější ekonomická situace může ještě zhoršovat a musíme na to být připraveni. Nemá smysl zastírat, že se dnes otřásá společná evropská měna a Evropě začíná ujíždět vlak globální konkurenceschopnosti. My jsme dnes díky reformám dál, a proto na tom není Česká republika tak špatně jako řada jiných evropských zemí. To je přímý důsledek naší politiky, ve které hodláme pokračovat.

Na druhou stranu musíme vidět, že veřejnost je právem otrávená z toho, co se na ni takřka denně valí z médií. Kdo tomuto obrazu „všudypřítomné korupce“ podlehne, musí nutně nabýt dojmu, že jsme zemí plnou skandálů.

Ve skutečnosti to samozřejmě není tak zlé. O tom svědčí i řada rozhodnutí současné vlády, která posouvají a budou posouvat boj proti korupci o zřetelný kus dál proti minulosti. 

Ale přesto nelze tyto názory pomíjet a vinu svalovat na média, která jsou taková, jaká jsou a nebudou jiná, protože zkrátka dělají svoji práci. To by bylo velmi krátkozraké a přemýšlivý volič umí rozlišovat a vyhodnocovat. Musíme si být vědomi, že k tomu nemalou měrou přispíváme i my politici, ať už někdy svojí nedůsledností, špatným vysvětlováním, nebo chybnými rozhodnutími.

Chtěl bych na tomto místě říci s plnou odpovědností, že rozumím kritice, že pokud se politici snaží veřejnost přesvědčit o úsporných a často nepopulárních opatřeních, musí začít sami u sebe. Šetříme shora. Snižujeme vládní provozní a personální náklady, snižujeme počty úředníků, šetříme na veřejných zakázkách zaváděním on-line aukcí a centrálních nákupů a omezujeme korupční prostor změnami zákonů.

Rušíme podezřelé a předražené zakázky typu ekotendr nebo dostavba Ústřední vojenské nemocnice. Miliardy šetříme i zrušením systému prostředníků při nákupu vojenské techniky. To jsou hmatatelné výsledky a chceme takto dál pokračovat.

Boj s korupcí pro mne nejsou jen bombastická slova, denně opakované prázdné fráze nebo nadpisy novinových titulků, ale každodenní cílevědomá práce na omezování prostoru pro korupci. Je to nesnadný běh na dlouhou trať, ale jsem přesvědčený, že jsme se vydali správným směrem.


3) ODS a Evropa

Do domácí agendy stále více zasahuje vnější ekonomická situace, především v Evropě. Dnešní eurozóna je jiná než v době, kdy Česká republika vstupovala do Evropské unie.

Současná situace ukazuje, že šlo více o politický než o ekonomický projekt, a proto je dnes v existenční krizi. V důsledku existence záchranných mechanismů nedoprovázených ovšem dosud viditelným posílením fiskální disciplíny se dnes Unie mění z měnové unie také na unii „dluhovou“ a „transferovou“.

Jsem přesvědčen, že my v této souvislosti nemůžeme podpořit návrhy, abychom se podíleli na platbě cizích dluhů. Máme zájem na stabilitě eurozóny, jsme s ní silně ekonomicky provázáni, podpoříme všechny návrhy, které se týkají zvýšení fiskální a rozpočtové disciplíny. Podpoříme všechny návrhy, které usnadní vymahatelnost těchto pravidel rozpočtové disciplíny, podpoříme všechny mechanismy, které případně usnadní vymahatelnost i cestou sankcí, ale opravdu nejsme tak bohatí, abychom si mohli dovolit platit cizí dluhy. Eurozóna teď nehledá nové členy, ale spíše nové plátce cizích dluhů. Jsem přesvědčen, že je poctivé konstatovat vůči občanům ČR, že když jsme hlasovali o vstupu do EU, hlasovali jsme o jiné eurozóně, než je dnes. Byla to eurozóna, která byla svázaná Maastrichtskými pravidly, byla to eurozóna, která jednoznačně říkala, že jednotlivé státy vzájemně neručí za své dluhy.

Dnes je situace jiná. Maastrichtská kritéria ze všech zemí eurozóny splňují pouze 3 státy. Státy vzájemně ručí za své dluhy. Byl vytvořen evropský stabilizační mechanismus, který povede k tomu, že státy musí složit, v případě ČR se bude jednat o desítky miliard korun, v případě záruk dokonce o stovky miliard korun, v případě členství v eurozóně. Se vstupem do eurozóny budeme muset provést i právní akt, a to bude právě připojení k tomuto evropskému stabilizačnímu mechanismu. Považuji za poctivé vůči naší zemi, za poctivé vůči našim občanům a za poctivé vůči EU říci, že o tak zásadním kroku, jako je vstup do eurozóny a jako je vstup do tohoto evropského stabilizačního mechanismu, musí rozhodnout občané v referendu.

To není žádné protievropské chování, to není žádné vrážení kudly někomu do zad, to je poctivé politické konstatování před našimi občany. Situace je dnes odlišná. Mimochodem v zemi, která má velmi podobnou situaci, což je Švédsko, tedy země, která je mimo eurozónu, nicméně se zavázala do eurozóny vstoupit, nikdo ani na okamžik nepochybuje, že vstup do eurozóny bude muset být schválen v referendu. Nikdo se tomu nediví ani ve Švédsku ani mimo Švédsko. A nikdo neříká, že tím Švédsko vráží kudlu do zad někomu jinému, kdo již v té eurozóně je. Já tyto projevy považuji za neuvěřitelné, a naopak považuji za správné, aby občanští demokraté jednoznačně řekli, že kdykoliv v budoucnosti, ať již budou ve vládě, nebo v opozici, budou vyžadovat referendum o přistoupení k euru a o přistoupení k evropskému stabilizačnímu mechanismu. Je to správné, je to poctivé a je to naprosto korektní politické chování.

Nemůžeme ani podpořit zavádění nových, zdánlivě líbivých daní, například bankovních. Na této dani by neprodělaly banky, ale v konečném důsledku jejich klienti.

Nyní mi dovolte, abych řekl i několik slov k nám, k občanským demokratům.


4) ODS a její pozice

Za uplynulý rok se ODS podařilo udržet a upevnit své postavení nejsilnější strany na pravici. ODS je stále strana se silnou členskou základnou, což nás odlišuje od různých volebních marketingových projektů bez vytvořené plošné struktury.

To se projevilo i v loňských komunálních volbách, kde jsme získali největší počet zastupitelů ze všech politických stran (více než pět tisíc) a máme dnes téměř 500 primátorů, starostek a starostů.

Chci zdůraznit, že považuji za velkou výhodu, že existuje jedna ODS, která prosazuje svou politiku na celostátní, krajské a komunální úrovni. Prosazujeme jedny programové teze, jeden myšlenkový světonázor.

Naším hlavním cílem není pravopravý střet, jak se snaží posouvat mediální atmosféru některá média, ale střet pravolevý. Hlavním soupeřem ODS je nereformovaná levice, především ČSSD, která nemá reálné alternativy k vládní politice a nahrazuje je obřími transparenty a mávátky s prázdnými hesly. Její populismus je nebezpečný, protože vytváří dojem, že se stále nic neděje a ono to nějak dopadne. Ano, důsledky toho, že to nějak dopadne, vidíme takřka denně například v řeckých ulicích.

Před každým kongresem se objevují snahy onálepkovat ODS jako nejednotnou a rozhádanou stranu, proto mě to nepřekvapuje ani nyní. Nervozita oponentů, že ODS stoupají preference, i když zatím nemůžeme být vůbec spokojeni, a přestála ataky i na vlastní podstatu vládnutí, je mediálně viditelná.

ODS však vždy plně respektovala vnitrostranickou diskusi a já jsem jejím vášnivým stoupencem. ODS je početná politická strana s 28 tisíci členy, takže je logické, že v ní musí existovat bohatá vnitřní diskuse. To je v pořádku, na rozdíl od mrtvolného ticha, které vnímáme v některých jiných politických subjektech řízených autoritativně shora.

Když volám po potřebě vnitřní diskuse, nemyslím tím ale diskusi veřejnou, či dokonce paralelně vedenou politiku. ODS vždycky ztrácela, když se tato vnitřní diskuse přenášela do médií a když jsme prali své špinavé prádlo na veřejnosti. To není ani rozumné ani zodpovědné vůči ODS jako celku.

Odstrašujícím příkladem této dvojkolejností koneckonců může být dnes i sociální demokracie, která v mnoha ohledech připomíná dvouhlavou koalici s rozdílnými personálními a myšlenkovými světy.

ODS vždy rozhodovala zdola, nikoli shora jako autoritativní a monokratická strana. Každý z představitelů ODS přitom musí být schopen kdykoli své pozice nebo svoje názory obhajovat. Nikdo dopředu nemá a nesmí mít nic jisté.

Je zcela normální, že ne všichni členové ODS mají stejný názor na řešení toho či onoho problému, té či oné změny, například stanov. V ODS se o těchto změnách demokraticky diskutuje a já osobně velmi dbám na to, abych v pravidelném kontaktu se zástupci regionů přenášel i tuto diskusi na regionální úroveň.

Nesmíme opakovat chyby z minulosti, kdy nás zcela pohltila vládní agenda na úkor vnitřního stranického života. Už jsme obnovili činnost odborných komisí, ale musíme jít mnohem dál. Nejen mladí a iniciativní členové strany mohou ve mně vidět spojence, který se zasadí o rozproudění vnitrostranického krevního oběhu a o posílení vertikální mobility lidí v ODS směrem nahoru.

Chtěl bych připomenout velmi úspěšnou konferenci se starosty a primátory v Brně, která přinesla konkrétní návrhy na řešení rozpočtového určení daní.

Na tuto akci chci navázat pravidelným konáním ideových konferencí, kde se budou tříbit nové myšlenky a impulsy nejenom pro celostátní, ale i pro krajskou a komunální agendu. A začneme hned v listopadu a začneme problematikou sociálního vyloučení a ghetizace v některých částech našich měst a obcí. Je to bolestivý problém a musíme mít recept do krajských voleb.

Za nesmírně důležité považuji pokračovat ve vzdělávání našich členů, politiků, volebních kandidátů. Máme na co navazovat a zde bych vyzdvihl úlohu Liberálně-konzervativní akademie CEVRO. Systém vzdělávání, ve kterém máme velký náskok před ostatními, musíme ještě rozšířit a já zde na toto téma předkládám rámcový koncept k diskusi.

Také bych se chtěl zasadit o to, aby Hlavní kancelář ODS poskytovala nejen kvalitní servis pro naše členy a politiky, ale aby se v ní pořádaly akce a semináře celostátního významu, jak se sluší a patří na stranickou centrálu.

Za hlavní cíl příštího roku z pohledu ODS však považuji krajské a senátní volby. Musíme proto postavit silné kandidátky, aby měly potenciál zvrátit současné poměry v krajích. To samé platí o kandidátech do Senátu, kde nemáme snadný úkol obhájit 14 senátních mandátů. Musíme všichni učinit vše pro to, abychom v těchto volbách uspěli.

Důraz budeme klást na krajské programy, které se budou týkat klíčových regionálních témat: zdravotnictví, školství, doprava, podnikání, sociální otázky. Nemůžeme však vynechat ani celostátní témata, především reformy, přičemž se zaměříme na jejich důkladné vysvětlování veřejnosti. V tom máme velký deficit a tady musíme zabrat všichni společně, ale samozřejmě já nejvíc.


5) Závěr

Bez fanfár a přehnané sebechvály můžeme střízlivě konstatovat, že mimořádně obtížný první rok od loňského kongresu se změnou vedení ODS, ale také první rok vládnutí jsme zvládli lépe, než doufala politická konkurence. Nepadli jsme před problémy na kolena, nehodili ručník do ringu, nenechali se odepsat. Vnitrokoaliční pnutí a krizové situace jsme řešili bez hysterie, se smyslem pro kompromis, korektně, ale pevně. Nevyhýbali jsme se odpovědnosti, přesto jsme nakonec z těchto politických soubojů vyšli posíleni. Všimli si toho i naši političtí odpůrci a jistě z toho radost nemají.

Chtěl bych proto závěrem vyzvat naše koaliční partnery, abychom více drželi pohromadě a zanechali neproduktivních mediálních půtek. Můžeme se přít o detailech programu, to je věcná politika. Já osobně odmítám politiku mediálních nařčení a afér a podporuji dělnou atmosféru v koalici, protože spoustu práce máme ještě před sebou.

ODS nebude podávat na koaliční partnery trestní oznámení a nebude je obviňovat na teatrálních tiskových konferencích. To není a nebude náš styl politického střetu. Nám jde o věc, o reformy, o prosazení vládního programu, kvůli kterému jsme byli zvoleni.

Přiznávám bez mučení, že výkon vlády i naší politické strany za poslední rok mohl a měl být lepší. Ale stejně tak si můžeme říci, že mohl být horší. A jestliže nebyl, jestliže ten výkon můžeme označit za uspokojivý, pak proto, že v něm je velký kus poctivé práce. Ještě větší kus poctivé práce je, dámy a pánové, před námi. Pojďme spolu do toho!

Děkuji.