V jakém politickém systému vlastně žijeme?  A kam směřujeme?
22. dubna 2014

Tomáš Vaněk: V jakém politickém systému vlastně žijeme? A kam směřujeme?

Smršť direktiv, nařízení a rozhodnutí Evropského parlamentu, které na nás denně dopadá a týká se všech oblastí našeho života, mě přivedla k zamyšlení, v jakém politickém systému to vlastně žijeme a ke kterému směřujeme.

 
Jde ještě vůbec o systém zastupitelské demokracie? Tedy o systém, kde podle klasické definice J. S. Milla „vykonává lid svou moc prostřednictvím svých volených zástupců“, případně podle novější alternativní definice J. A. Schumpetera „lid drží suverenitu a politickou oprávněnost ve svých rukách tím, že vládu vybírá a pokud se neosvědčí, pak jí v následujících volbách podporu upírá“.
 
Podle toho, co se nyní děje, již neplatí ani jedno ani druhé – volení zástupci lidu ani vlády nevykonávají vůli lidu, ale „implementují“ či „transponují“ do našeho právního řádu rozhodnutí orgánů, na jejichž složení a rozhodování má „náš lid“ hlas „slabě poradní“ – tuším asi 2,2 %...ale možná, že se o nějakou tu desetinku mýlím. 
 
Tento neblahý a zcela nedemokratický stav ještě posílil po podpisu Lisabonské smlouvy, která zástupcům států upřela právo veta v celé řadě oblastí.
 
Pokud vezmene v potaz, že v současné době přichází cca 70 % zákonů z úrovně EU, je činnost „zástupců lidu“ zcela formálního charakteru – prostě „zvedají ruce“ dle pokynů EU. Osobně jsem se účastnil diskuse s řadou poslanců nad problematikou zavedení „energetických štítků budov“ – odpověď napříč politickým spektrem byla „víme, že je to pitomost, ale zavést to musíme“. Takže „lidu“ nepomůže ani volba jiných zástupců ani změna vlády.
 
Velice znepokojující je, že jak EK tak EP nemá evidentně žádné zábrany – tu jde o energetické štítky, tu o odpovědnost firem, boj proti klimatické změně, zákaz žárovek či snaha o likvidaci jaderných elektráren, splachování WC...sami si jistě doplníte další příklady.
 
Když jsem se snažil najít politický systém, jehož obsahu by takto široce pojaté pravomoci orgánů, na jejichž zvolení mají občané našeho státu zcela nepatrný vliv, odpovídaly, objevil jsem tuto „politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života“.
 
Neříkám to rád, ale je to část charakteristiky totalitarismu. Další část dodává „totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci“.
 
Opravdu nemohu za to, že to, co se děje, tyto definice naplňuje – a už vůbec nemohu za to, že naši občané ve volbách volí ze 70 % automatické zvedače rukou. Spíš se bojím toho, až to pochopí a k volbám, jako k něčemu úplně zbytečnému, chodit přestanou.
 
Prostě ať zvolím koho chci, marmeláda, která se tak jmenovala od dob Rakouska Uherska (mohu doložit kuchařkami), se marmeláda jmenovat najednou nesmí.  
 
A pokud náhodou dojde k situaci, kdy názory občanů ve většině členských států nepodporují snahy EK, prostě se na ně nebere zřetel nebo se vhodně „upraví.“
 
Příkladem může být loňská „iniciativa“ komisařky Cecilie Malmström o celoevropské kontrole zbraní. Přestože že se v on-line průzkumu 81 000 občanů z řady zemí vyjádřilo velmi negativně ke snaze EU upravovat zbraňovou legislativu na celoevropské úrovni, byl tento průzkum prostě prohlášen za „nereprezentativní“ a paní komisařka dále volá po „rozhodné celoevropské akci“, jejímž cílem má být, pod pláštíkem bezpečnosti, v podstatě odzbrojení občanů. Zbraně pak bude mít jen armáda, policie a kriminální živly – ty si je obstarají vždy. 
 
Pokud pohlédneme do historie, takový přístup k právu vlastnit zbraň byl na území našeho státu jen v době nacistické okupace a v době „reálného socialismu“ – tedy v systémech bez diskuse totalitních. Protože právě tyto systému potřebují co nejvíc bezbranného občana.
 
Nepochybně budu kárán a odsuzován za „dezinterpretaci“ faktů...nicméně, jak říká staré anglické přísloví, „chodí to jako kachna, kváká to jako kachna, vypadá to jako kachna – to musí být kachna!“ Také ani při nejlepší vůli nevidím, jak výše uvedené skutečnosti mohou přispět k „volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu“ a odstranění „demokratického deficitu EU“.
 
Proto snahy o „otáčení EU správným směrem“ jsou hodné podpory. A jejich efektivitu lze měřit velice snadno – počtem zrušených direktiv a přesunu rozhodování z EU zpět na národní státy, přesně podle (slibovaného) principu subsidiarity. Jestli to může a bude fungovat, poznáme velice rychle. Základem ale je, to opravdu chtít. A musí chtít nejen politici, ale především většina občanů.

RNDr. Mgr. Tomáš Vaněk, CSc.
kandidát ODS pro volby do EP
krajský zastupitel

Více o autorovi