Novinky Mediální výstupy

Sedm povodňových hříchů

Pavel Bém byl osm let primátorem a řešil následky povodní z roku 2002. To je důvod, proč mu MF DNES položila dvě jednoduché otázky k letošním záplavám. Odpověděl obsáhlým textem, který celý předkládáme. Bémovy reakce se v lecčems shodují s vyjádřením starostů postižených městských částí.

Život na Zemi se pohybuje v jistých cyklech. Tvrdí to alespoň odborníci na počasí, ale také sociologové či kulturní antropologové a po zkušenosti s poslední povodní to možná budou říkat i politologové. Svého času se stal za poměrně dramatických okolností na několik měsíců pražským primátorem Igor Němec. Měl smůlu. Pár měsíců po jeho nástupu do funkce utopila českou metropoli největší živelní katastrofa v tisíciletých dějinách. 

Situace z letošního roku je vlastně podobná. Sotva pár dní po puči na radnici a nastolení jednobarevné vlády TOP 09 s prozatímním primátorem Hudečkem přichází do metropole velká voda znovu. A povodňový primátor navzdory tomu, že obě povodně jsou naprosto neporovnatelné, navzdory tomu, že máme systém protipovodňové ochrany, navzdory tomu, že protipovodňový plán přesně definuje, co má krizový štáb dělat při konkrétních průtocích vody, a minimalizuje tak lidovou tvořivost politiků či úředníků, učinil několik fatálních rozhodnutí, případně neučinil nic, i když měl. 

Katastrofa na Botiči 

Hlava města, která řídí krizový štáb a povodňovou komisi nese odpovědnost za veškerá rozhodnutí, která jsou činěna ve výjimečných stavech ohrožení. To znamená, že v případě povodní musíme brát v potaz všechny přítoky Vltavy, nikoliv pouze ty největší. Pražské potoky navíc byly vždy součástí povodňového rozhodování a důkazem toho jsou i specifické protipovodňové technologie, které jsou na nich aplikovány. Právě vzdutí těchto přítoků při všech historických povodních v Praze nadělalo obrovské škody, takže každý zodpovědný primátor musí s tímto rizikem počítat. Fakt, že pan Hudeček vůbec neřešil retenční kapacitu hostivařské nádrže, je neuvěřitelné. 

Že z přehrady do potůčku teče téměř stokrát více vody, je nepochopitelný hazard. Navíc o tom nebyl nikdo informován. Rozvodněný Botič protékal nejenom po silnicích, ale také firmami, domy, hotely či penziony. Nikdo nebyl evakuován. Nikdo nic nevěděl. 

Voda teče, zábrany nejsou 

Jeden z mála zázraků jinak tragické povodně v roce 2002 byly protipovodňové hráze na Starém Městě. Upřímně, do té doby jsme netušili, jestli budou fungovat a obrovskou sílu vody udrží. Fungovaly. Proto se začalo s jejich stavbou i jinde v metropoli. Celý protipovodňový systém se aktivuje při průtoku cca 500 krychlových metrů vody za vteřinu. Nepochopitelné je, že Prahou už teklo kubíků tisíc a mobilní hráze nikde. Respektive pouze někde. Ve skladech chyběly jeřáby. Nebyly mobilizovány nakladače a dopravní technika. V některých případech se instalovaly hráze v místech, kde už protékala povodňová voda. To je zásadní problém, protože řada prvků protipovodňové ochrany je specifická a zakládá se podle konkrétních čísel. Pod vodou ovšem čísla nevidíte.

V některých lokalitách v Praze 1 instalovaly protipovodňové hráze jednotky, které to nikdy nedělaly. Ty, co to naopak umějí, byly jinde. Tyto zmatky mohly způsobit katastrofu. Nezpůsobily jen proto, že tentokrát byla příroda ohleduplná. Všechny argumentace, jak byla nakonec protipovodňová opatření instalována v rekordním čase, jsou směšné. Kdyby přišla skutečně velká voda, tak by nás utopila. 

Hurá, máme prázdniny! 

Selhání pana Hudečka v kritický čas nedělního večera vyústila v plošné zavření všech školních zařízení v Praze. Toto rozhodnutí následovalo po úplně jiném rozhodnutí pana Hudečka o několik hodin dříve, kdy starostům postižených městských částí oznámil, že je to v jejich kompetenci. Je absurdní zavírat školy ve Stodůlkách, tedy vysoko na kopci. Navíc do základních škol obvykle chodí děti z blízkého okolí. Takové rozhodnutí nikoho nechrání, spíše celou situaci komplikuje. Rodičům, školám, dětem. Až na ty, které se těší z povodňových prázdnin. 

Zavřeme, co se dá (pro jistotu) 

V Praze je hlášeno téměř 700 tisíc osobních aut, z nichž významná část denně vjíždí do pražských ulic. Způsobují logicky i za úplně normálního stavu dopravní zácpy. Proto Praha už desetiletí považuje za prioritu investice do městské hromadné dopravy. Je jedním ze dvou měst v Evropě, kde poráží přepravní objemy MHD osobní automobilovou dopravu (55:45). Je to jediný způsob, jak nastolit křehkou rovnováhu a ve městě přežít. 

Do tohoto stavu vstupuje neuvěřitelné rozhodnutí: uzavření Strakonické v době, kdy to není potřeba, a nejdříve ještě směrem z Prahy. Uzavírá se celé pravobřežní nábřeží v centru a tyto uzavírky trvají i 14 dní poté, co povodňová vlna odcestovala do Hamburku. Malá Strana je paralyzována. Zavřít pravý břeh a nechat otevřený levý je nelogické. Obě strany řeky jsou povodní ohroženy zhruba stejně. To víme z roku 2002. 

Levá ruka neví, co dělá pravá 

"Molotovův koktejl" nerozhodnosti, nezodpovědnosti a populismu byl letos základním znakem řízení krizového štábu. Štáb prý nemá telefonní čísla, protože je měl někam odnést exprimátor Svoboda. Fantastické konstatování! Kontakty si pochopitelně nemůže nikdo nikam odnést. Problém je v tom, že díky neustálým personálním sporům byl odvolán ředitel Odboru krizového řízení a na jeho místo nebyla snad za půl roku nalezena adekvátní náhrada. Potom se nelze divit, že telefonní čísla, na která posílá krizový štáb v čase tragického zatopení údolí Botiče SMS zprávy starostům, nenachází své adresáty. Proto nikdo nikoho nevaruje ani neevakuuje. 

Starostové? To jsou "pitomci" 

Chceme-li přežít v jakémkoliv mimořádném stavu, musíme poslouchat, někdo musí velet a musíme táhnout za jeden provaz. Hádat se můžeme, až všechno skončí.  "Povodňový primátor" Hudeček měl geniální šanci ukázat všem, jak je schopný rozhodovat a lidi kolem sebe spojovat. Paradoxně, ukázal pravý opak. Nejprve na jednání krizového štábu starosty radši nezval. Ani s nimi nekomunikoval. Když už to bylo za kritickou hranicí, tak je sice pozval, ale namísto společného úsilí přírodě čelit se s nimi hádal. Dokonce je známo, co o nich říkal v ústraní. Toto lidské a manažerské selhání je neodpustitelné. 

Já jsem king, já jsem king 

V průběhu povodní jsme z mediálních vystoupení pana Hudečka museli nutně nabýt dojmu, že je tím největším povodňovým expertem (vždyť to přeci studoval…). Je to k nevíře, jak někdo tak mladý a nezkušený, jenž ani pořádně neví, kde v Praze leží Bohdalec a kde Dívčí Hrady, může s absolutní absencí pokory rozhodovat či promlouvat k milionu Pražanů. Každý trochu soudný člověk na jeho místě by se obklopil týmem expertů a snažil by se především nejprve poslouchat a pak teprve rozhodovat. 

Odpovědnosti by se zbavit nemohl, alespoň by ale mohl minimalizovat škody. V krizových situacích často neexistují dobrá řešení. Pouze ta špatná a pak ta ještě horší. Myslím, že se Hudeček příliš nepoučil za ty tři roky strávené v pražské komunální politice. Tím, co při povodních udělal, o sobě vlastně nechal rozhodnout.