Novinky Mediální výstupy

Zemanových 100 dní

Měl jsem pro jakési české noviny napsat na pár řádků to, co si myslím o prvních 100 dnech prezidenta Miloše Zemana ve funkci hlavy státu. Napsat pár řádků bývá ošemetnější než delší souvislejší text: do několika vět se totiž nedá obvykle vtěsnat vše, co chcete říci. Tím méně Zemanových 100 prvních dní.

 

Přímá volba 

Prezident Zeman od prvních dnů využívá síly, kterou mu svěřila přímá volba. S úžasem i děsem sledují česká média a zbytek české politiky, jak obratně a s jakým sebevědomím pracuje prezident s mandátem 2,7 milionu hlasů, které získal. Takovou podporu nemá žádný český politik ani žádná česká politická strana. Zeman srší dominantním sebevědomím, které mu nechybělo ani v letech, kdy byl brutálním vůdcem českých socialistů v opozici i ve vládě. 

Mandát vzešlý z přímé volby tuto jeho politickou charakteristiku znásobil. A prezident si je toho vědom a zjevně si toho užívá. Tahanice o jmenování velvyslanců, spor o jmenování profesorů, testovací pokusy vládnout skrze Senát – to by si jeho předchůdce Václav Klaus nikdy nedovolil. Lze si proto ve světle svým způsobem banálních a povrchních sporů, které si Miloš Zeman uměle vytváří k ovládnutí a uloupení co největšího politického území, představit, jak si bude za rok počínat při sestavování vlády? Navíc ve světle třaskavých problémů české politické scény z posledních dnů bude zajímavé sledovat, jak potenciál vzešlý z přímých voleb prezident Zeman použije. A aby mi bylo dobře rozumět -počínal by si v roli prezidenta jiný úspěšný kandidát jinak? 

Na prvních 100 dnů vládnutí prezidenta Zemana tedy pohlížím v první řadě jako na důkaz důsledků, které může způsobit přímá volba. Ti, kteří po celá léta vnucovali veřejnosti, že nepřímá volba je plná ohavné a všudypřítomné korupce, se přesvědčili, že volební kampaň vedoucí ke zvolení prezidenta všemi občany byla ošklivě osobní, nenávistná a brutální. Ti, kteří považovali přímou volbu jako formu očistného pramene pro českou demokracii si musí poctivě přiznat, že přímá volba vytvořila nové pukliny ve společnosti, natolik osobní, že štěpily lidi na pracovištích i uvnitř vlastních rodin. Ne, přímá volba se nevyhnula drsným politickým trikům, dokonce je v přímém přenosu posunula na odpudivější úroveň. 

Levičák do morku kosti 

Svých prvních sto dnů si jaksi symbolicky završil prezident Zeman setkáním s předsedkyní Evropské odborové konfederace, francouzskou socialistkou Ségolovou. Rozuměli si, stejně jako si Miloš Zeman rozumí s českými odboráři. To není překvapující a není na tom ani nic k podivení. To, že si přitakávali v názorech uvalit vyšší daně na úspěšnější, je pro levičáky jejich střihu přirozené. Smutné ovšem je, s jakou lehkostí český prezident souhlasil s názory evropské odborové levice zavést v EU jednotnou minimální mzdu či uvalit na firmy jednotnou evropskou sazbu daně ve výši 25 %. 

Byli jsme v minulých letech zvyklí na to, že českému prezidentovi ležela na srdci prosperita jeho země a posvátná nedotknutelnost svobodného výkonu demokratické politiky uvnitř hranic České republiky.  To bude Miloši Zemanovi jedno (mimochodem, stejně jako by to bylo jedno Karlu Schwarzenbergovi – to jenom pro pořádek). K tomu všemu si vyvěsil nový český prezident před Pražský hrad také vlajku EU. Zjevně jako demonstrativní příklad, že bude vším jiným než Václavem Klausem. To ale nemusí být nijak špatné, neboť bude-li se česká politika napříště tvořit jako spor dvou – zásadně odlišných – ideových množin – světa svobodných a nezávislých lidí (Klaus) a růstu intervenční moci státu (Zeman) – a současně světů, které shodně odmítají "třetí cesty", může to směřování české politiky pomoci. 
Ať tak, nebo tak, po prvních 100 dnech prezidentování Miloše Zemana je zcela jasné jedno: nebudeme se nudit a o překvapení nebude nouze.