5. března 2013

Senátorská velezrada

„Věrné nazývají zrádci a zrádce věrnými,“ prohlásil kdysi Ferdinand Peroutka na vlnách Svobodné Evropy. Jak nadčasové, jak příznačné pro soudobou českou realitu!

 
Svérázný příspěvek 38 senátorů, kteří žádají Ústavní soud, aby přezkoumal jejich pocity o tom, že se odcházející prezident Václav Klaus dopustil velezrady, snad ani nelze jinak vykládat.
 
Přestože má pojem velezrada své přesné právní vymezení, má obsah, kterému rozumí každý prostý občan. Dopustit se velezrady, říká nám selský rozum, znamená dopustit se něčeho strašného. Něčeho, co souvisí s pokusem změnit režim, snahou zbourat demokratické uspořádání země, vyjednávat s cizáky o otevření hraničních závor ve prospěch zahraniční moci. Čin velezrady je cosi nikdy neodpustitelného, patřícího za okraj společnosti či rovnou na šibenici.
 
Vážně si tak pan prezident Václav Klaus počínal? Skutečně mu šlo o destrukci demokratického uspořádání České republiky? Byl to on, kdo pracoval na ztrátě suverenity naší země? A lze brát zarputilou (médii vyvolanou a podněcovanou) kritiku obsahu amnestie vyhlášené panem prezidentem jako vážně míněný důvod k tak ohavnému obvinění odcházejícího prezidenta? 
 
Touha části českých senátorských exhibicionistů položit rovnítko mezi Václava Klause a velezradu je politická i primitivně lidsky nízká. Je vedena záští k myšlenkovému světu prezidenta. Je výrazem nenávisti k prezidentem tvrdohlavě obhajované soutěži politických stran a blahodárnosti parlamentní demokracie. Je po léta skrývanou nesnášenlivostí smíchanou s traumatizující neschopností vést kultivovanou a svobodnou debatu s tímto člověkem. Je výrazem strachu „co udělá Klaus“, až přestane být prezidentem.
 
Jak snadné je na něho útočit jako na vlastizrádce,  jak obtížné je v debatě s ním obhájit své názory. Však by se poté mohlo lehce ukázat, že právě tito „vymýtači vlastizrádců“ žádné uchopitelné či smysluplné názory možná ani nemají. 
 
Vyčítají panu prezidentovi, že nepřipojil svůj podpis k dodatku tzv. Lisabonské smlouvy o přistoupení ČR k novému záchrannému fondu eurozóny (tzv. Evropskému stabilizačnímu mechanismu). Je škoda, že nedodávají, jak má tento fond fungovat. Je škoda, že popravdě lidem neřeknou, že onen „fond“ je pouze hledáním těch, kteří zaplatí dluhy jiných. 
 
Je takové zdráhání prezidenta podepsat pro Českou republiku dlouhodobě dramaticky nevýhodný (a drahý) akt činem  vlastizrádným?
 
Obviňují pana prezidenta, že otálí s podpisem dodatku tzv. Evropské sociální charty. Četli ji vůbec? Zamysleli se nad tím, jaké další kornatění české ekonomiky může přinést „nová“ generace sociálních práv? 
 
Je takový postoj v rozporu se zájmy obyčejných lidí v této zemi? 
 
Trápilo se oněch 38 senátorů tím, jak na zemi s „prezidentem velezrádcem“ bude pohlížet vnější svět?
 
Pouze letmý průchod nejvýznamnějšími světovými informačními zdroji nám nabídne představu o tom, k jakému mezinárodnímu poškození České republiky došlo. 
 
Zprávy vykreslují snahu části českých senátorů postavit prezidenta před soud za jeho toleranci či dokonce schvalování korupce, uplácení, daňových podvodů a „kreativity“ v účetních výkazech firem. 
Jistěže se mnohým v „evropském“ zahraničí hodí tlouci Václava Klause jakoukoliv holí, ale roztroubit o nás do světa zprávu, že jsme zemí prolezlou skrz naskrz korupcí je nejen lživé, je to poškozující tuto zem. I tenhle „zářez“ si může oněch 38 senátorů připsat do svého politického životopisu.
 
Odchod prezidenta Klause, přesvědčeného obhájce svobody, je symbolicky provázen výronem nesnášenlivého fanatismu i obyčejnou přízemní pomstychtivostí. Jako by za Klausovým světem svobodných idejí a volné soutěže jejich obhajoby padala zvláštní opona. 
 
Jak rád bych se mýlil!