Novinky Mediální výstupy

Argumentář k výsledkům Evropské rady

Víceletý rozpočtový rámec EU 2014 - 2020

Výsledek „rozpočtového“ summitu je pro Českou republiku úspěchem

Česká delegace na summitu vyjednala pro Českou republiku alokaci na politiku soudržnosti ve výši 23 mld. euro v běžných cenách (20,5 mld. ve stálých cenách r. 2011). Oproti předloženému návrhu Hermana van Rompuye se tak během celonočního negociačního maratonu podařilo díky intenzivnímu vyjednávání podařilo dosáhnout navýšení české národní alokace o více než 1 mld. euro v běžných cenách (900 mil. euro ve stálých cených r. 2011). Díky tomu se Česká republika posunula v alokaci přepočtené na obyvatele z 6. místa na 4. místo (za Estonskem, Slovenskem a Maďarskem).

V celkové národní obálce ČR získá, společně s alokací na rozvoj venkova a na přímé platby, cca 30 mld. eur v běžných cenách (27 mld. ve stálých cenách r. 2011). Výše přímých plateb bude v ČR nejvyšší ze všech zemí Visegrádské čtyřky a vyšší než doposud.

České delegaci se podařilo společně s Polskem a Slovenskem dojednat zajištění uznatelnosti DPH na projekty ze strukturálních fondů v dosavadní podobě. Současně se podařilo společně s dalšími státy dosáhnout zakotvení pravidla N+3 usnadňujícího přístup k fondům i při dobíhání programovacího období, a tak i snazší absorpci.

Díky tlaku na redukci zbytných výdajů v administrativě a dalších částech rozpočtu a v oblastech, kde lze nalézt prostředky snáze v soukromém sektoru, došlo ke snížení původně navrhované výše rozpočtu. V důsledku toho Česká republika ušetří v budoucím programovacím období na příspěvcích do společné poklady skoro 1,3 mld. euro. Oproti původnímu návrhu Evropské komise i negociačním návrhům Hermana van Rompuye jsme tak dosáhli výrazného zvýšení čistého příjmu pro Českou republiku.

Ve srovnání s dosavadním obdobím dojde k radikálnímu navýšení čisté pozice České republiky, tedy rozdílu mezi příspěvky placenými do unijního rozpočtu a příjmy z něj. Zatímco dosud tento „čistý příjem“ činil 1,3 % českého HDP, v budoucím období bude představovat 2 %. Takto razantní nárůst je nesrovnatelný s jinými zeměmi, včetně těch, kterým nominálně narůstá alokace proti současnému období. Česká republika bude mít ve stávajícím období daleko lepší čistou pozici, než tomu bylo v současném období, jehož podobu dojednávala vláda Jiřího Paroubka. Nelze se totiž zaměřovat jen na výši příjmů, ale jejich vztah k výdajům. Díky úsporám na příspěvcích do rozpočtu tu dojde k viditelnému zlepšení.

Bylo samozřejmé, že celková alokace na kohezní politiku pro Českou republiku ve srovnání se současným obdobím poklesne. Je to přirozeným důsledkem růstu HND, tedy relativního „bohatnutí“ českých regionů vůči průměru EU. Zatímco v roce 2003 dosahoval HND na obyvatele 66 % průměru EU, v roce 2010 to bylo již 74 %. Kohezní politika je určena na podporu chudých regionů v chudých zemích. Je tak logické, že s postupným růstem HND vůči průměru EU klesá podpora z unijních prostředků. Skutečným zájmem státu by mělo být přestat být závislý na podpoře z unijních prostředků. Fakt, že státy jako Švédsko, Dánsko, Rakousko či Nizozemsko do unijního rozpočtu platí daleko více, než z něj dostávají, není důsledkem jejich špatného vyjednávání, ale dobré hospodářské kondice. Kritizovat nižší míru alokace pro ČR je podobné, jako by si člověk, který byl dříve závislý jen na dávkách a později získal stálé zaměstnání a příjem, stěžoval, že mu sociální dávky proto poklesly.

Je pravda, že některé státy získaly pro budoucí programovací období vyšší alokaci než doposud, i když za poslední léta rovněž zbohatly (a někdy rostly rychleji než ČR). Jde o státy, jejichž HND je doposud pod úrovní České republiky a jejichž regiony jsou tedy chudší než české regiony. Skutečnost, že u nich dochází k nárůstu, je důsledkem nikoli „lepšího vyjednávání“, ale způsobu výpočtu národní alokace na základě objektivních kritérií.

Teoreticky by měl sice platit prostý princip: čím chudší stát, tím vyšší podpora z kohzení politiky. Česká republika by pak musela získat z unijního rozpočtu daleko méně prostředků (ve srovnání s ostatními), než kolik se nakonec podařilo získat. Fakt, že k tomu nedochází, je důsledkem tzv. zastropování národní alokace v nejchudších státech. Proto, aby nedošlo k tomu, že peníze z Evropské unie nebudou představovat nepřiměřeně vysokou sumu vůči národnímu HDP, existuje jednotný strop podpory z kohezní politiky vůči HDP. V příliš chudých státech je tak potom celková částka alokace snížena právě o sumu, která převyšuje tento strop. Díky tomu dochází k jevu, že relativně nejvyšší celkovou podporu získávají státy, jejichž alokace se ocitá těsně pod či nad hranicí zastropování. Jakmile však jednou alokace poklesne pod tento strop, může (pokud ekonomika roste) později již jen klesat.

Česká republika se díky síle své ekonomiky při vyjednávání současného programovacího období v roce 2005 ocitla těsně pod hranicí zastropování, zatímco alokace Slovenska, Polska, Maďarska a dalších zemí byly výrazně sníženy právě o zastropování. Díky této výhodné situaci byla alokace pro ČR v období 2007- 2013 relativně vysoká. Již tehdy bylo však zřejmé, že v dalším programovacím období bude logicky výrazně nižší. Slovensko se v této výhodné situaci, těsně pod úrovní zastropování, ocitlo nyní. V dalším období bude jeho alokace prakticky jistě nižší. Polsko, jehož vysoká alokace bude i v budoucím období zastropována, se na pomyslný vrchol dostane pravděpodobně až v přespříštím programovacím období.

Nárůst slovenské a polské alokace je tak přirozeným důsledkem objektivní situace. Od chvíle, kdy se stát ocitne těsně pod úroveň zastropování, bude v budoucnu jejich alokace již pouze klesat s tím, jak budou bohatnout. Každopádně tak platí, že zatímco 4 tzv. kohezním („chudým“) státům (Polsko, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko) alokace stoupá a 10 dalším, včetně České republiky naopak klesá, není důsledkem dobrého ši špatného vyjednávání, ale objektivních faktů. Ještě více než v případě České republiky klesá např. alokace bohatšího Slovinska.

Je pravda, že se v závěrečných fázích vyjednávání některým ztrácejícím státům poskytovaly zvláštní dodatečné alokace. Platí však, že tyto alokace byly primárně poskytovány s ohledem na hospodářské problémy těchto států. Největší dodatečné alokace tak získalo Maďarsko, kde přes 90 % všech investic dnes závisí na strukturálních fondech, Portugalsko a Řecko. Podobné dodatečné prostředky byly poskytovány i dalším zemím, které nyní nebo před nedávnou dobou byly výrazně postiženy hospodářskou krizí. Šlo tak o projev solidarity, podobně jako v rámci půjček prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu (na nichž se ČR též podílela). Podobné kompenzace se také poskytly čistým plátcům, kteří nemají nárok na tzv. rabat z příspěvků do unijního rozpočtu (Francie, Španělsko, Itálie).

Česká republika nespadá ani do jedné z těchto dvou kategorií. Přesto se jí podařilo během závěrečné fáze jednání získat dodatečnou alokaci ve výši 1 mld. eur v běžných cenách (v minulém období získal Jiří Paroubek takto dodatečně 200 mil. euro). To lze pokládat za zásadní úspěch. Skutečnost, že je nakonec ČR v přepočtu alokace na obyvatele na 4. místě, překračuje očekávání většiny analytiků. Tato příčka je výrazně výše, než by odpovídalo pozici ČR na stupnici států dle výše HND na obyvatele nebo dle kondice národního hospodářství. Tvrdit, že si Česká republika mohla a měla vyjednat ještě více, může tvrdit jen někdo, kdo nezná základní principy struktury unijního rozpočtu a kdo současně postrádá jakéhokoli ducha solidarity. Bylo by zcela absurdní, pokud by i v budoucím období měla Česká republika získávat z peněž určených nejchudším regionům a státům nejvíce z celé EU. S ohledem na relativní bohatnutí, na zmíněný faktor zastropování a na rozšiřování EU o chudší státy, je vyjednaný výsledek velmi dobrý. A to tím spíše, že během jednání došlo o snížení celkové obálky na kohezní politiku v rámci EU o 11 %.

Defensives:

Hrozba vetem

Vetem hrozilo během jednání více než 20 států, vč. Rakouska, Švédska, Slovenska, Polska, Litvy, Portugalska, Švédska, Dánska, Itálie a mnoha jiných. Je to běžné. Stricto sensu nelze vůbec mluvit o „hrozbě“ vetem. Veto není nic jiného než vyjádření nesouhlasu. Ruku nezvedne žádný stát pro něco, s čím nesouhlasí. "Hrozba" vetem není nic jiného než jasné vyjádření, že nezvedne ruku pro jiný návrh než takový, se kterým může souhlasit. To je úplně normální. Během vyjednávání o rozpočtu se proto vždy musí počítat s možností veta ze strany kteréhokoliv státu. Kdybychom přijeli na summit s tím, že nám návrh víceméně vyhovuje a jsme připraveni pro něj v zásadě hlasovat, již bychom nedosáhli žádného zlepšení. Jen díky tomu, že jsme jasně a věrohodně řekli, že pro tento návrh nikdy hlasovat nebudeme, se podařilo vyjednat více. Kdyby deklarovanému postoji nevěřili, nikdy by se nepodařilo dosáhnout na poslední chvíli takového úspěchu.

Špatná vyjednávací taktika - chtěli jste současně škrty i více peněz

Je úplně normální, že požadujete úsporný rozpočet, i když z něj více dostáváte než do něj dáváte. Jedou budeme také čistými plátci. Ať jde o peníze německého, švédského, dánského či českého daňového poplatníka, musí být vynakládány s rozumem. Chtěli jsme, aby bylo více prostředků dáváno na kohezní politiku nebo na vědu a výzkum, a méně na zbytečné výdaje, jako je unijní administrativa (kde 4400 úředníků má vyšší plat než spolková kancléřka). V unijním rozpočtu by se dala ušetřit spousta peněz, aniž by se to dotlklo kohezní politiky. Koneckonců česká vláda také prosazuje také doma současně úspornější státní rozpočet a současně dává více peněz na vědu a výzkum.

Právě díky podpoře úspor v rozpočtu se podařilo dosáhnout snížení příspěvků ČR do unijního rozpočtu o více než 1,3 mld euro oproti návrhu Evropské komise. Ve spojení s dodatečnou alokací ve výši  mld euro v běžných cenách je tak bilance českého vyjednávání výrazně pozitivní (na rozdíl např. od Slovenska, Polska či Rumunska, u nichž se naopak celková bilance oproti návrhu EK zhoršuje, což je však logické s ohledem na celkový absolutní nárůst jejich alokací).

V článku ve Financial Times byl Petr Nečas označen za „losera“

Za „losera“ zde byla označena i Evropská komise a řada dalších. Jde o subjektivní interpretaci, založenou na mylných faktech. Novinář tu uvádí nepravdivé údaje, jako např. že se české delegaci podařilo získat navíc pouze 300 mil. na rozvoj venkova. Navíc nebere v úvahu výše uvedené důsledky relativního bohatnutí ve vztahu k berlínské metodice výpočtu rozpočtu. Samozřejmě objektivním faktem je, že ČR v alokaci „ztrácí“, ovšem to neopravňuje k tvrzení, že P. Nečas byl loserem. ČR naopak získá daleko lepší čistou pozici než doposud. To je výrazný úspěch. Fakt, že se na summitu podařil posun z 6. na 4. místo v kohezní alokaci na obyvatele, je také úspěch. S ohledem na fakt, že se v minulém období ČR ocitla náhodou (nikoli úspěchem vyjednavačů) těsně pod úrovní zastropování, a získala tak maximální možnou alokaci, je současný výsledek stále velmi dobrý.