Vesničky naše střediskové
5. února 2013

Karel Šebek: Vesničky naše střediskové

Zeptáte-li se na významné osoby našeho národa, málokdo si vzpomene na nositele Nobelových cen, ale každý bude znát Josefa Švejka, Járu Cimrmana a Otíka Rákosníka.

Neznám lepší příklad toho, jak si navzdory běsu vnějšího světa zachovat vnitřní svět harmonie a čistého štěstí. Je příznačné, že tento vnitřní svět jednotlivce je úzce propojen se světem našeho venkova.
 
Čas od času se v temných zákoutích ministerstev, Úřadu vlády nebo Poslanecké sněmovny vyklube myšlenka, že je potřeba náš venkov nějak vylepšit, přeskupit to, co se přirozeně utvářelo celá desetiletí. Mezi oblíbená klišé patří úvahy, že naše republika v porovnání s Evropou má příliš mnoho malých obcí, příliš mnoho pošt, matrik a stavebních úřadů. A protože, řečeno slovy Jana Wericha, pomocí statistiky si každý hlupák dokáže, co chce, stačí malé zaváhání rozumných politiků a najednou tu máme mezirezortní komisi a analýzu dokončení reformy veřejné správy, která se pokouší dokázat, že zrušením 1200 matrik a více než 400 stavebních úřadů v menších sídlech ušetříme státnímu rozpočtu miliardy. Tento postup přirozeně vyvolal odpor především stovek zkušených starostů, kteří dobře vědí, že pokud bychom tohle dopustili, nejen že se nic neušetří, ale také se nenávratně vymaže část společné paměti našeho venkova.
 
Je na místě pochválit vládu, že zpackanou analýzu reformy veřejné správy odmítla. Je na místě pochválit premiéra Petra Nečase, že dopřál sluchu Svazu měst a obcí i Sdružení místních samospráv a ujistil je, že tudy cesta nepovede. Je na místě, že byl zahájen opravdu věcný dialog mezi politiky nejvyšší i základní úrovně. Ve vztahu k životu měst a obcí je jistě možno ledacos vylepšit, není však v současné době jediný důvod k radikální změně zaběhnutého systému platného zákona o obcích. Mimo jiné i proto, že s odstupem času můžeme se slzou v oku vzpomínat na úplně první zákon o obcích č. 367 z roku 1990, který byl lepší, jednodušší a srozumitelnější, než současně platný a mnohokrát vylepšovaný zákon č. 128 z roku 2000. Totéž se dá říci o vývoji zákona stavebního, který vůbec nepřinesl slibované zjednodušení a již deset let se zoufale snažíme odstraňovat nedostatky, které předchozí zákon neměl.
 
Útěchou by nám nemělo být ani to, že podobných omylů se dopouštějí i ostatní země Evropské unie. Německá vláda například soustavně racionalizuje výkon státní správy a samosprávy - stanovila limit pro nejmenší obce, které musí mít minimálně 3000 obyvatel a vyvíjí tlak limit ještě zvýšit na 6000 obyvatel. A jak na tento administrativní krok reaguje obyvatelstvo? Německý venkov se vylidňuje, malá sídla opouštějí tisíce obyvatel. 
 
Pamatuji se také na "moudré rady", které k nám proudily počátkem devadesátých let dvacátého století z Francie, jak máme koncentrovat naše venkovská sídla. A po dvaceti létech jejich vlastní zkušenosti by nám zase chtěli radit, jak podle principu subsidiarity obce dělit a přibližovat stát občanům. 
 
Nejrozumněji se podle mého názoru chovají v sousedním Rakousku. Nechávají věcem volný průběh. Kde je to účelné, nechť se dvě obce dohodnou a sloučí v jednu, ale odloučená vesnička s několika sty obyvatel ať si žije svým životem, se svou samosprávou a se svým starostou. Jak se zdá, skrze Švejka, Járu Cimrmana a nakonec i Otíka Rákosníka v podání maďarského herce, se v naší současnosti propojuje to nejlepší z někdejšího Rakousko-Uherska. 
 
Hlavně je však dobře, že dnešní tak často kritizovaná vláda vyslyšela hlas svých starostů a nepodlehla falešným rádcům. Koneckonců nejeden ministerský úředník nebo poslanec, který by chtěl dnes organizovat život z centra, časem zatouží po venkovské chalupě. Pak se i  jemu bude hodit, že poštu, matriku a stavební úřad má nadosah vesničky své, pěkné, střediskové.
Karel Šebek

Karel Šebek

místostarosta Neveklova
předseda místního sdružení
předseda oblastního sdružení
místopředseda regionálního sdružení

Více o autorovi