Novinky Mediální výstupy

(www.reflex.cz) Amerika nebo chcete-li Spojené státy americké se mění. Stejně rychle, možná ještě rychleji, se mění i celý svět. Úměrně tomu se ve světě mění postavení a vliv Evropanů, tedy i nás, Čechů. Zítra nebude nic jako včera. Je proto namístě situaci správně reflektovat a vyvodit z ní racionální závěry.

Veřejnému diskursu už dva roky dominuje Donald Trump. Sítě jsou ho plné ráno i večer. Ofenzívně nastoluje agendu, zatímco Evropa jen opožděně reaguje. Jako by v pomyslné šachové partii hrál bílými figurami a my černými. Na první dobrou to vypadá, jako by Trump byl hlavní příčinou a hybatelem změn. Příčiny jsou ale strukturální, nikoli ­personální.

Za prvé se mění distribuce moci, bohatství a vlivu v celém světě. Unipolární svět v čele s USA je minulostí. To, co jsme zažívali poslední dekády, byl z hlediska dějin jen „okamžik“, jak o tom předvídavě po konci studené války psal americký novinář Charles Krauthammer. Čína atakuje pozici nejsilnější supervelmoci. Indie je jí v patách, počtem obyvatel ji už překonala. Roste síla Brazílie, Indonésie, Nigérie. Probudili jsme se do formujícího se multipolárního světa, který bude charakteristický velmocenským soupeřením a hledáním stabilní rovnováhy jako metody, jak eliminovat sebevražedné ­konflikty. Jako každá velká dějinná změna je a bude provázena otřesy a nejistotou. Uspěje ten, kdo bude disponovat ekonomickou i vo­jenskou silou.

Za druhé, svět, který jsme měli, byl světem předvídatelným, v němž se jakž takž hrálo podle domluvených pravidel. Mírová řešení sporů, lidská práva, liberalizace světového obchodu, informační a technologická revoluce přinesly mnoho dobrého. My Češi jsme na tom rozhodně vydělali a zbohatli. Jenže žádný konec dějin v podobě vítězství liberálních demokracií nenastal. Mezinárodní právo, jakkoli je důležité, nemá jednoznačného arbitra. Tím se liší od práva vnitrostátního, kde platí nejen zákony, ale i vynucovací prostředky spravedlnosti, jakými jsou policie, žalobci a soudci. Svět, v němž jsme léta žili, těžil z toho, že roli arbitra se ujímali svou silou i vlivem Američané. Mělo to daleko do ideálu, ale dlouho to fungovalo. Teď jsme v situaci, kdy USA už nemají ani sílu, ani vůli řešit všechno za ostatní. Dospěly k přesvědčení, že se musí primárně postarat o sebe.

A za třetí, mění se i Amerika jako taková. Demo­graficky, ekonomicky, politicky i kulturně. Svým založením přistěhovalecká země, po více než století otevřená vlivům zvenčí, už nezvládá bezproblémově vstřebat vysoký příliv migrantů. Pověstný „tavicí kotlík“ nefunguje. V reakci na domácí problémy přijímá Trumpova Amerika drsná protiimigrační opatření. V zemi oslabené domácími kulturními válkami a ohromným obchodním deficitem to vyvolává další problémy. Skvěle proměnu Ameriky, jak jsme ji znali, zachytil scenárista a režisér Taylor Sheridan ve filmové sérii Yellowstone. Svět kovboje a farmáře Johna Duttona už není takový, jaký býval.

Pokud Amerika nedokáže své problémy vyřešit, budou ji oslabovat dovnitř i navenek. Dlouho ji navenek zdobila síla příkladu, tzv. měkká moc. Nemusela nikomu nic vnucovat, protože ostatní ji dobrovolně následovali. Angličtina jako lingua franca, McDonald’s, Apple, Google, Netflix… V deglobalizovaném světě, kde třeba Čína používá jiné mocensko-ekonomické nástroje a kde se bude víc prosazovat „hra s nulovým součtem“, už to nemusí tak jednoduše fungovat.

Řád rozkopal Putin

Vinit z toho všeho Trumpa ani Ameriku není namístě. Pokud někdo skutečně rozkopal světový řád, bylo to před čtyřmi lety Putinovo Rusko, které bezohledným útokem na Ukrajinu porušilo všechna pravidla hry. Mezinárodní trestní tribunál sice na Putina jako válečného zločince vydal zatykač, ale nikdo si pro něj do Kremlu nepřišel. Západ, tedy Amerika i Evropa, logicky nechtěl riskovat eskalaci k nukleární válce. Bránící se Ukrajině po počátečním váhání poskytl pomoc – dostatečnou na to, aby nezkolabovala, ale malou na to, aby vyhrála. Čína, Indie a další mocnosti zaujaly buď neutrální postoj, nebo Rusku dokonce pomáhají. Nevedou je k tomu ideologické, ale mocenské důvody. Totální izolace velikého Ruska se ukázala jako nemožná. Tehdejší německý kancléř Olaf Scholz pojmenoval změnu jako „Zeitenwende“, tedy „epochální zlom“. Měl pravdu.

Výše řečené neznamená, že se Amerika uzavře do sebe a ze světa se stáhne. USA jsou stále supervelmocí číslo jedna a o tuto pozici nebudou chtít přijít. Nemohou se proto izolovat. Budou si ale vybírat, kde a jakým způsobem se budou angažovat, a vodítkem jim budou jejich zájmy. Už nebudou fungovat jako světový četník ani jako vzorový maják pro ostatní, ale budou si chtít – na bázi transakční výhodnosti – udržovat spojence. Budou se také snažit, aby jiné velmoci neměly mezi sebou lepší vzájemné vztahy, než mají s USA. O něco takového se v 19. století celkem úspěšně snažil v Evropě kancléř Bismarck.

Doufat v to, že až jednou Trump z Bílého domu odejde, se všechno vrátí do starých kolejí, je iluze. Trump, ať nás svým obhroublým vystupováním a narcistním chováním jakkoli štve, je posledním americkým prezidentem s pamětí starého světa a evropským sentimentem. Každý jeho myslitelný nástupce už tento sentiment mít nebude a ve své politice bude sledovat čistě americké zájmy. Musíme se proto adaptovat.

Jediná naše alternativa

Jako Češi to nebudeme mít jednoduché. Jsme středně velký stát, který nemá vojenské ani ekonomické páky, aby určoval běh světa. Kvůli geografické poloze a struktuře hospodářství se nemůžeme izolovat. Jedinou alternativou je evropská spolupráce a jednota. Nelehké časy ­ovšem čekají i Evropskou unii, jejíž institucionální konstrukce se přímo odvíjí od domluvených pravidel a respektu k nim. Složité vyjednávání je handicapem ve vztahu k mocnostem, které jsou akceschopné a dokážou se rychle rozhodovat. Existuje pokušení překlopit EU do nějaké říše. Evropa je ovšem velmi diverzifikovaný kontinent, a proto všechny takové pokusy v minulosti měly jepičí život nebo skončily tragicky. Dovnitř můžeme pravidla ve shodě inovovat, ale nemáme-li čelit rozkladu, nemůžeme je zrušit nebo revolučně překopat. Ale především – musíme se ekonomicky i vojensky posílit, máme-li mít ve světě respekt.

Bez spojenců se ještě neobejdeme. Máme-li na vybranou mezi USA, Ruskem a Čínou, existuje stále dost důvodů dát přednost Američanům. Jen musíme opustit představu, že nám automaticky přispěchají na pomoc, kdykoli si to budeme přát – jako pověstný šerif, kterého ztvárnil Gary Cooper ve slavném westernu V pravé poledne. Má-li spojenectví vydržet, musíme pro ně něco nabízet nebo i obětovat. Ne nutně na bázi hodnot, ale spíš s přihlédnutím k oboustranným zájmům a na transakční bázi něco za něco. Nejde o sprostý kšeft, ale o náš výsostný strategický zájem.

Jako příklad může posloužit diskuse kolem Grónska. To je legální součástí Dánska, a když čelí tato menší země nevybíravému Trumpovu vydírání, je v našem zájmu se za Dánsko vší vahou postavit. Zároveň ale musíme chápat jednu rovnici. Grónsko je pro USA strategicky mnohokrát důležitější než Ukrajina. Pro nás je zas daleko důležitější zabránit kolapsu Ukrajiny a jejímu pádu do ruského chřtánu. Je proto v našem životním zájmu hledat shodu v rámci NATO tak, aby byly ošetřeny legitimní evropské a americké zájmy. Včetně našich i amerických zájmů v Arktidě (Evropa tam má zájmy také). Idealista může namítnout něco o právu Eskymáků na sebeurčení. Realista ale odpoví, že takové právo je možné jen tehdy, když ho ostatní akceptují. Což není ani dlouho nebude případ Grónska.

Alexandr Vondra

místopředseda klubu Evropských konzervativců a reformistů (ECR)
poslanec EP
místopředseda strany