Novinky Mediální výstupy

(PrahaIN.cz) „Domov pro seniory nemá být vnímán jako poslední zastávka života,” říká Lenka Kohoutová (ODS), ředitelka Domova Sulická. V čele zařízení, které nyní spojuje péči o seniory i osoby s mentálním postižením, stojí už jedenáct let. V rozhovoru pro PrahaIN.cz popisuje, jak proměňuje přístup k péči, proč se klienti těší na buchty a proč je smích tou nejlepší terapií.

Kdo je Lenka Kohoutová, když zrovna není ředitelkou?

Jsem žena, která nerada sedí se založenýma rukama. Vždycky mám nějaký plán, který potřebuji zrealizovat. Doma, kde mě bohužel moc nevídají, jsem partnerka, máma a prarodič. Pracuji nejen jako ředitelka Domova Sulická, ale jsem poradkyně ministra financí pro sociální oblast a neziskový sektor. Jinak jsem úplně normální člověk, který má rád lidi. Věřím, že každý den má smysl. Věk pro mě není strašák, snažím se být aktivní a když náhodou nic nedělám, mám ráda kolo, plavání nebo lyže. Často tam, kde ostatní říkají, že „to nejde“, se většinou o dané téma začínám zajímat víc.

Domov Sulická dnes zahrnuje i péči o seniory, ale nebylo tomu tak vždy. Jak k tomu došlo?

Od roku 2014 vedu Domov pro osoby se zdravotním postižením Sulická. K 1. lednu 2024 jsme k němu připojili Domov pro seniory Krč a nově vystupujeme pod zjednodušeným názvem Domov Sulická. Znamená to, že poskytujeme služby jak lidem s mentálním postižením, tak seniorům.

Přiznám se, že některé přístupy v oblasti péče o seniory mě při příchodu do domova pro seniory překvapily, působily dojmem, že se od devadesátých let nic moc nezměnilo. My jsme se rozhodli to dělat jinak. U nás život příchodem do domova nekončí. Naopak, snažíme se nabídnout prostor pro novou životní etapu, která má smysl a naplnění. Důležité pro mě je, že to kolegové vnímají stejně, a postupně tak tvoříme domov, který je skutečně domovem.

Co konkrétně to znamená pro klienty?

Nechceme být jen místem, kde lidé „dožívají“. Chceme, aby si pobyt u nás užili, aby to byla prostě další pěkná a důstojná etapa v jejich životě, a to i když je člověk upoután na lůžko. Vytváříme běžné prostředí, klienti si mohou sami vařit a péct i vyprat, pokud chtějí. Výlety, kulturní programy, tvoření, ale i posezení u kávy nebo jen obyčejný lidský kontakt, prostě jako doma.

Pomáháme tam, kde už to bez pomoci nejde, ale nechceme brát lidem důstojnost a rozhodování. Naopak, podporujeme je v tom, aby si vyzkoušeli i to, na co dřív neměli čas. Je to o sdílení, přátelství, podpoře i radosti.

Máte pocit, že se to daří?

Určitě ano. Tu vidím klienty venku na procházce nebo na opalovačce, u kadeřníka nebo na pedikúře. Klienti chodí do kina nejenom k nám, ale prostě zajdou i do kina, které je nedaleko od nás, při tom si v blízké kavárně dají kávu. Jezdí na výlety, pěstují v domově cokoliv, včetně melounů. Mimochodem, právě ty teď má jeden z našich klientů nasázené na terásce.

A co miluji nejvíc – ta lidská setkání. Například kulturní odpoledne, kdy sál zpívá jedním hlasem, nebo debaty o tom, podle čího receptu se má péct buchta. Jednou jsem šla kolem jedné domácnosti a slyšela smích. Když jsem vešla, ptali se mě na moji veselou historku ze života. A tak jsem se přidala. Smích léčí!

Jaká je dnes největší výzva v péči o seniory?

Lidskost, důstojnost a profesionalita. A platí to nejen pro seniory, ale pro všechny, kdo potřebují asistenci, ať doma, nebo v pobytové službě. Musíme změnit přístup. Lidé nejsou „odepsaní“ jen proto, že se už o sebe sami nepostarají. Věk je přirozený vývoj a měli bychom k němu přistupovat s respektem. Snažím se to říkat všem, mladí jsme byli všichni, ale jednou budeme i staří. A stáří si zaslouží úctu.

Dělám se svým týmem maximum pro to, aby druzí pochopili, že domov pro seniory není odkladištěm lidí v určitém věku. Je to život v pobytové sociální službě v určité etapě života a i tato si zaslouží podporu a pochopení.

O váš domov je zájem. Není to na hraně kapacity?

Zájem opravdu máme velký. Ale je to dáno i tím, že v celé republice je nedostatek míst v domovech pro seniory. Jsme příspěvkovou organizací hlavního města Prahy, takže ceny jsou regulované, ale standardy vysoké, za to jsem ráda. Hlásí se k nám klienti, kteří o nás slyšeli od jiných. Někdy dokonce „dohodí“ známou, která by se hodila do party. Ale musíme dodržovat zákonné postupy. Bohužel neumíme dělat zázraky.

Jak je to u vás s financemi? Jsou sociální služby opravdu tak podfinancované?

S financemi bojujeme jako všichni, ale snažíme se si poradit. Základ tvoří příspěvky od města, MPSV, zdravotních pojišťoven, klientů a dary. Každou korunu využijeme efektivně. V Domově Sulická je vidět nejenom rozvoj, ale také máme příjemné platové ohodnocení, zaměstnanci dostávají pravidelné odměny, hradíme přesčasové hodiny a veškeré příplatky, které jsou nedílnou součástí platu. Bez kvalitního týmu by to nešlo.

Vaše energie je nakažlivá. Kde ji berete?

U klientů. Každý den je nový příběh. Ráno řeším, proč někdo rozmontoval koupelnu. Dopoledne mě klientka peskuje, že jsem si nestihla nalakovat nehty. Odpoledne si v kavárně dává víno pán, který má prostě „prima den“. A večer jdu domů, nahlédnu cestou do našeho salonku, kde se promítá a uslyším: „Neruuuš!“ dámy sledují Top Gun, takže to samozřejmě chápu. To vás prostě musí nabít! Doma mě dobíjí rodina a můj vnuk Tony. Je to moje malá „dobíječka“, i když jako babička na baterky často nestíhám.

Kdybyste se měla rozhodnout znovu, šla byste stejnou cestou?

Nepřemýšlím, co by bylo „kdyby“. Nejsem zvyklá žít minulostí. Žiji přítomností, podle svých rozhodnutí. A pokud se mi něco nelíbí, snažím se to změnit. Každá zkušenost má nějaký smysl – i ta, která nás nutí růst.

(Autor: Markéta Grušáková)

Lenka Kohoutová

členka programového týmu pro důchodovou reformu, sociální a prorodinnou politiku