Novinky Mediální výstupy

Alarmující. Tak by se dala milovníkem masa popsat série zpráv zahraničních novin z konce srpna, které opakovaně upozorňovaly na závěry studie „Feeding a thirsty world“, která byla publikovaná v rámci World Water Week organizací Stockholm International Water Institute (SIWI). V ní autoři uvádí, že do roku 2050 budeme muset jíst až čtyřnásobně méně masa, než jíme dnes.

Neomalthusiánství opět v akci

Je již tradicí, že se ekologické skupiny snaží načrtnout ponurou budoucnost lidstva. Navazují v tom na učení Thomase Roberta Malthuse a jeho populační teorii. Byť je již všeobecně známá, připomeňme si v krátkosti, že dle Malthuse vzniká nesoulad mezi exponenciálním růstem populace a lineárním růstem zdrojů potravin. Lidstvo by se tedy řítilo do hladomoru, který by redukoval populaci asi tak, jak se děje v Huxleyho románu Krásný nový svět.

Vize konce zdrojů spojuje environmentální skupiny ve všech odvětvích – ať už je to energetika (která musí být udržitelná a její zdroje obnovitelné), nebo třeba právě potraviny (lokálně pěstované a eko). Ekologický poté musí být samozřejmě i design a architektura (žádné žárovky, energetické štítky) a zelený musí být v novém světě dokonce i soukromý sektor (CSR ve prospěch ekologických skupin, zelené programy).

Na drahá a nezřídka neefektivní „k přírodě přátelská“ opatření vlády rozdávají peníze daňových poplatníků plnými hrstmi. Nezbývá nám, než zvedat obočí například nad novým kolem projektu „Zelená úsporám“ za několik desítek miliard zrovna v době zvyšování daní a narůstajícího státního dluhu.

Tlak na zelená řešení přitom ignoruje základní informaci ve společnosti, kterou je cena vytvářená na svobodném trhu. I když se většina alarmistických eko-studií tváří, že jsou postavené právě na ekonomické kalkulaci, není tomu většinou tak. Vzpomeňme si například na projekce vývoje cen ropy během celého XX. století, které permanentně předpokládaly dramatické nárůsty ceny. Realita byla přitom úplně jiná – ceny ropy rostly pozvolna a dobyvatelné (tj. komerčně využitelné) zásoby se zněkolikanásobily.

Masový McCartney-ismus

Problémy (ne)ekologie konzumace masa si vzal v posledních letech za své i Paul McCartney. Jeho hnutí „Meat-free Monday“ upozorňuje, že 18 % skleníkových plynů produkuje právě masný průmysl. Jako řešení globálního oteplování proto rocker navrhuje vynechání jakéhokoli masa z pondělního jídelníčku. Je otázkou, zda má McCartney výběr dne podložený nějakou empirickou analýzou (konzumují-li lidé v pondělí nejvíce masa, jejich snaha vedla k minimalizaci produkce CO2 při zachování fixních nákladů na jeden den bez masa), nebo mu prostě pondělí přijde sexy den. Možná by bylo zajímavější, kdyby jako bývalý beatlesák upozorňoval, stejně tak jako autoři magazínu New Yorker, na výhody konzumace hmyzu.

Je s podivem, že environmentalisté stojí na barikádách právě proti masu. Nic proti vojtěšce s droždím, ale pokud bychom mohli něco označit za opravdové civilizační vítězství, tak právě to, že minimálně v rozvinutých částech světa je již zcela eliminován problém hladu a výživy. A k tomu velkou měrou přispívá i dostatek masných bílkovin.

Veganství naznačují jako řešení budoucího nedostatku vody i autoři studie „Feeding a Thirsty World“. Jejich predikce, která používá odhady OSN o nárůstu počtu obyvatel o dvě miliardy do roku 2050, vede k závěrům, že aby bylo farmářství udržitelné a nedocházelo k hladomorům, budeme muset přehodnotit náš vztah k masu a snížit jeho konzumaci z dnešní jedné pětiny na jednu dvacetinu denního energetického přísunu. Připomíná to starou známou písničku o tom, že zvířata vzhledem ke své další potravinové využitelnosti spotřebovávají neomalené množství rostlinné stravy, kterou by místo nich mohl využít člověk. „Odříznutí“ prostředních článku potravinového řetězce tedy environmentalisté označují za klíč k udržitelnému zemědělství.

Graf 1: Ceny potravinových komodit

Zdroj: Food and Agriculture Organization, UN;  (www.fao.org)

Tabulka 1 jasně ukazuje na základním indikátoru (kompozitní index cen koše daných komodit), že obavy nejsou na místě. Data agentury OSN pro problémy potravin a zemědělství očištěná o inflaci ukazují, že zatímco cena masa je v průběhu posledních 22 let víceméně stabilní a dokonce klesající, cena obilovin, které tvoří většinu „spotřebního talíře“ zaznamenala dramatický vzestup relativně k letům 2002-2004. Stojí za tím jednak série neúrod ve světových obilnicích, ale také logický útěk investorů ke komoditám po roce 2007. Zdražující obilniny se promítají do cen téměř všech dalších potravin, což vede k cenové inflaci (výpočet podle CPI).

Jasnovidci nebo šarlatáni?

Vytvořit kvalitní projekci, jak bude vypadat svět za 40 let je poměrně problematické. Například technologický pokrok se netýká jen a pouze toho, že nová elektronika už při svém uvádění na trh patří téměř do starého železa, nebo že jezdíme stále (nebezpečněji [i]) bezpečnějšími auty. Inovace se týkají i – a možná právě -agrárního sektoru, který po tisíciletí stále a stále překonává své meze, o jejichž existenci jsou „zelení lidé“ přesvědčeni.

Malthus si v době před zavedením umělých chemických hnojiv také neuměl představit, jak lidstvo přežije a bude se dál rozvíjet s omezenými kapacitami výroby. Historie ale dává zapravdu ne pesimistům, kteří malují potemnělou budoucnost, ale podnikatelům, kteří vidí světlou budoucnost plnou příležitostí.

Možná by proto bylo nejlepší, kdyby OSN, SIWI [ii] a podobné organizace neprojektovaly design společnosti ve vzdálené budoucnosti za dvě generace a zaměřily se na to, co může pomoci teď. Řešení jsou přitom většinou triviální - stačilo by pouze více trhu bez přívlastků, mezinárodní spolupráce postavené na volném obchodu a osobní odpovědnosti za svůj osud a blahobyt.

Článek vyšel v ekonomickém časopisu Terra libera, červenec-srpen 2012

[i] Tzv. Peltzmanův efekt
[ii] Nechejme autorům na začátku zmíněné studie SIWI ke cti, že jako jedním z pozitiv, která nabízejí, je volání po soukromých řešeních nedostatku vody. Vyzdvihují malé, soukromě nebo komunitně provozované studny, které nabízejí efektivnější řešení nakládání s vodou, než megalomanské vládní zavlažovací projekty. Ty ničí přirozené krajinné poměry a většinou jsou, stejně jako mnoho jiných státních politik, neúčinné.

Ivo Strejček

Student ekonomie na Národohospodářské fakultě VŠE a ředitel Institutu pro studium ekonomiky a politiky