100 let od atentátu na Aloise Rašína a jedna historická nespravedlnost
6. ledna 2023

Jan Skopeček: 100 let od atentátu na Aloise Rašína a jedna historická nespravedlnost

(ECHO24.cz) Je tomu 100 let, co byl proveden atentát na prvního československého ministra financí Aloise Rašína. Jediný dokonaný atentát na vysokého politika v moderních dějinách naší země se udál 5. ledna 1923 v Žitné ulici v Praze před domem, kde Alois Rašín žil. Na následky politicky motivovaného atentátu provedeného anarchokomunistou Josefem Šoupalem tento pravicový, konzervativní politik, jeden ze zakladatelů naší novodobé státnosti, otec národní měny a hlavní autor směřování hospodářské politiky nového státu 18. února v pražské podolské nemocnici zemřel.

Je ironií osudu, že při 100. výročí a vzpomínání na Aloise Rašína dnes bojujeme s vysokou mírou inflace, strašlivými rozpočtovými deficity, přebujelým státem a bráníme samostatnou českou měnu. To je vše, co Alois Rašín dokázal zvládnout a vybojovat přes nesmírné politické, ekonomické i sociální složitosti tehdejší doby se zarputilostí, zásadovostí, pevností a bez očekávání pochval konkurentů i lidových mas. V tom je jeho odkaz nejen suše historickým, ale zároveň i silným inspirujícím impulzem pro dnešní tvůrce hospodářské politiky, jakkoliv se ekonomická věda, a tedy i hospodářská politika za těch 100 let výrazně posunuly dál.

Alois Rašín, ale i další muži 28. října, to mají z onoho hlediska zápisu do historické paměti národa poněkud složité. Přes nesporné zásluhy o vznik i následnou životaschopnost nového státu je jejich dějinný význam zastíněn až mytizovaným prezidentem Osvoboditelem T. G. Masarykem. Aniž bych chtěl jakkoliv umenšovat zásluhy a význam tehdejšího zahraničního odboje a zejména politického velikána, prezidenta Masaryka na vzniku samostatného Československa a jeho následném směřování, přeci jen se mi to jeví jako nemalá historická nespravedlnost. Účastníci domácího odboje přitom často riskovali mnohem více. Nakonec Alois Rašín i pozdější předseda vlády Karel Kramář a mnozí další byli za protirakouskou činnost v roce 1915 zatčeni a odsouzeni k trestu smrti. Před jejich vlastní ztrátou života je zachránila až smrt císaře Františka Josefa I., který rozsudek nestačil podepsat a následný nástup jeho synovce Karla I, který je nakonec amnestoval. Výsledkem bylo jejich okamžité opětovné zapojení se do politické činnosti, což bylo pro Rašína charakteristické prakticky celoživotně. O dřívějším Rašínově působení v Omladině, založení státoprávní radikální strany, působení ve vídeňském parlamentu, podílu na založení odbojové organizace Mafie atd. je možné psát rozsáhlé historické texty, nicméně i tento prostý výčet aktivit ukazuje, o jakého homo politicus šlo, stejně jako to, že mu ani zdaleka nechyběla osobní odvaha. O síle jeho ducha a charakteru svědčí i fakt, že o amnestii či milost císaře sám nikdy nežádal a ve vězení studoval odborné knihy, cizí jazyky a psal.

V revolučních říjnových dnech roku 1918 to byl právě on, kdo vzal do ruky tužku a papír a sepsal první zákon o vzniku Československa (kopie tohoto rukopisu je spolu s dalšími významnými historickými listinami vystavena v jedné z chodeb Poslanecké sněmovny). Tím ale jeho zásluhy zdaleka nekončí. Namísto preferovaného ministra vnitra se stává ministrem financí a novému Československu ordinuje dnešníma očima nebývale přísnou hospodářskou politiku. S Rašínem je spojena v ekonomickém slova smyslu měnová reforma, resp. vytvoření silné, samostatné národní měny, rozpočtová odpovědnost a později i deflační politika.

Alois Rašín byl tím, komu vděčil nový stát za silnou, národní měnu. Jeho měnová reforma byla založena na oddělení československé měny od rakouské okolkováním a následném stažení velké části oběživa (50 %). Byl to sice odvážný, radikální krok, ale díky němu se Československo oddělilo od rakouské inflační měny ničené emisí nekrytých peněz rakouskou centrální bankou, kterou Rašín pejorativně označil za „tiskárnu na peníze.“ I tady jistá paralela s dneškem existuje. Co jiného uplynulé roky dělaly centrální banky západního světa prostřednictvím kvantitativního uvolňování? Snažily se zachránit předlužené subjekty včetně států a v důsledku toho vyvolanou vyšší inflací smazat těžko splatitelné dluhy, stejně jako se poválečné Rakousko snažilo smazat dluhy válečné.

Rašín šel naštěstí cestou opačnou, cestou pevné, neinflační měny. Bylo to důležité nejen pro ekonomický rozvoj nového státu, ale také pro udržení jeho existence a fungování na demokratických principech ve chvíli, kdy v okolních zemích hyperinflace destruovala hospodářský život, rozpadal se peněžní oběh a kvůli tomu se politicky radikalizovaly masy. V měnově-politické terminologii byl Rašín metalista, věřil v pevnou měnu krytou drahými kovy, a proto usiloval i o návrat ke zlatému standardu. I v tomto směru se ekonomická věda i realita posunula dramaticky dál, přesto jeho zásluha o stabilní a pevnou měnu, a tedy i stabilitu a rozvoj nového státu byla zásadní. Jsem proto rád, že se na můj návrh podařilo v r. 2019 v Poslanecké sněmovně prosadit usnesení: „V době stého výročí české národní měny a zároveň v době nedávného výročí úmrtí jejího otce, prvního ministra financí Aloise Rašína, se Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, vědoma si důležitosti národní měny, usnáší na tomto slavnostním prohlášení: Doktor Alois Rašín se zasloužil o národní měnu – českou korunu.“ Usnesení bylo přijato 154 z 172 hlasů. Nepodpořili ho komunisté a třetina Pirátů.

Rašínova měna neměla nicméně od počátku navzdory úsporným rozpočtům a postupnému zvyšování oběživa – nikoliv tištěním nekrytých peněz, ale vydáváním peněz proti obchodním směnkám – vyhráno. Kurz koruny padal až do r. 1922, kdy i v důsledku dění na mezinárodních trzích přichází první rok deflace a růstu měnového kurzu československé koruny. Rašín deflaci vítá jako prostředek ke zpevňování měny a návratu ke zlatému standardu a při druhém angažmá v roli ministra financí od r. 1922 v ní aktivně pokračuje. Je přitom schopen čelit lobby průmyslníků a obchodníků, které pokles cen a růst kurzu poškozuje, ale i recesi a dramaticky rostoucí nezaměstnanosti, která je s deflací spojená. V politické i teoretické rovině je největším oponentem jeho deflační politiky Engliš, další výrazná postava českého ekonomického myšlení a další prvorepublikový ministr financí. Rašín ale nebyl mužem kompromisu a stál si za svým, což vůči němu vyvolává hlubokou nenávist, která nakonec dospěje až k atentátu a jeho smrti.

Aby byl politik důvěryhodný, musí tomu, co říká, nejen rozumět, ale i věřit a sám se podle toho chovat. To první Rašín splňoval, byl považován za jednoho z největších finančních odborníků v zemi. Za to, v co věřil, byl schopen položit i vlastní život. Byl i tvrdý, ale byl tvrdý hlavně vůči sobě a vyžadoval to i po ostatních, své nejbližší nevyjímaje. V publikované korespondenci se svým synem je až úsměvně nesmlouvavý vůči jeho přání pořídit si nový společenský oděv do divadla. Je pak mnohem více autentické a uvěřitelné, když úspory realizoval i ve státním rozpočtu a vyžadoval je i od zbytku společnosti. Když v lednu r. 1919 píše Rašín Edvardu Benešovi na pařížská versailleská mírová jednání, že se obává o budoucnost, zmiňuje, že republika, přesněji její obyvatelstvo, je nemocné třemi těžkými chorobami: dvě třetiny obyvatelstva si myslí, že je bude živit stát, většina lidí věří ve všemocnost státu a všichni si myslí, že svoboda se obejde bez poslušnosti. Jak moc jsme se v tomto za sto let posunuli, nechť posoudí každý z nás. Každopádně Aloisi Rašínovi vděčíme za mnohé. Kéž by se dnešní tvůrci hospodářské politiky dokázali jeho ideovou pevností, tahem na bránu a zásadovostí alespoň inspirovat. Dnešní vysoká míra inflace a obří deficity k aktivnímu návratu k Rašínovu odkazu přímo volají.

Komentář vyšel na serveru Echo24.cz.

Jan Skopeček
místopředseda Poslanecké sněmovny
místopředseda poslaneckého klubu ODS
poslanec PČR
ekonomický expert ODS
předseda ODS Hořovice

Více o autorovi