Ústava jako úkol
15. prosince 2022

Miloš Vystrčil: Ústava jako úkol

(www.senat.cz) Projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila u příležitosti 30. výročí Ústavy České republiky.

Vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo Ústavního soudu, vážení nejvyšší představitelé české justice, vážené senátorky a senátoři, vážené poslankyně a poslanci, vážení členové vlády, vzácní hosté – pamětníci a tvůrci první české Ústavy, dámy a pánové, vážení a milí televizní diváci,

své vystoupení jsem nazval Ústava jako úkol.

Inspirovala mě k tomu vzpomínka na esej Václava Havla, která má název Evropa jako úkol, což je také motto našeho předsednictví Radě Evropské Unie. Jsem totiž přesvědčen, že Ústava je naším nikdy nekončícím úkolem a že práce s ní a na ní nikdy nekončí.

Je proto pro mě velkou ctí, že k vám mohu v předvečer 30. výročí přijetí Ústavy České republiky promluvit a vyjádřit se k některým otázkám, které si mnozí opakovaně klademe.

Otázka první je možná trochu provokativní: Je po třiceti letech pořád skutečně zřejmé, že českou Ústavu potřebujeme?

Vojtěch Cepl, jeden z tvůrců naší novodobé Ústavy, správně připomínal, že v době socialismu byla Ústava jenom cárem papíru. Asi se shodneme na tom, že cár papíru svobodná a demokratická společnost nepotřebuje.

S uspokojením si však troufám říci, že naše třicetiletá zkušenost říká, že dnes je tomu zcela jinak. Máme Ústavu, která má dobrý rodokmen, neboť vychází například z první Ústavy samostatného Československa nebo myšlenek amerických otců zakladatelů.

Máme Ústavu, která chrání své občany, která všem garantuje základní lidská práva a svobody, která všem stanoví rovné základní povinnosti. Máme Ústavu, která vyjadřuje představu o tom, co je dobrá vláda. Máme Ústavu, která nám umožňuje se nespoléhat pouze na dobré vlastnosti lidí, a doplňuje vládu lidí vládou pravidel. Máme Ústavu, která je z velké části ve stejné podobě, jako byla přijata před třiceti lety.

Taková Ústava není a nemůže být cárem papíru, takovou Ústavu Česká republika potřebuje, neboť je základním kamenem naší svobodné, demokratické a samostatné republiky.

Proto si na tomto místě také dovolím poděkovat tvůrcům Ústavy, neboť je zřejmé, že v překotné době, ve které vznikala, odvedli velmi dobrou práci. Děkuji.

Otázka druhá: Co my a Ústava?

Co my dnes - daří se nám žít naši Ústavu? Nepřichází čas něco změnit, opravit, nemůžeme nebo neměli bychom něco dělat jinak nebo lépe?

Doposud byla naše Ústava měněna celkem osmkrát. Z hlediska ústavního systému měly zásadní důležitost změny dvě. Jednalo se o zakotvení možnosti vstupu České republiky do Evropské unie a druhou změnou byla přímá volba prezidenta. Dle mého názoru se zejména druhá změna příliš nepovedla a nebyla provedena s ohledem na princip brzd a protivah dostatečně promyšleně. Důsledky dnes trpce sklízíme společně a budiž to pro nás poučením. Myslím, že zde je správné sebekriticky přiznat, že v této věci český Senát promarnil příležitost významněji zasáhnout.

Abychom do budoucna dokázali správně přistupovat k případným změnám Ústavy, považuji za důležité zopakovat jednu klíčovou myšlenku – a to, že přijetím naší Ústavy před třiceti lety naše cesta nekončí, ale začíná. Měli jsme tedy třicet let na to, abychom postupně začali vnímat, že naše Ústava již není cárem papíru, ale výzvou a závazkem, který jsme si sami uložili a odsouhlasili.

Stačí se jenom podívat do preambule naší Ústavy, kde většinu otázek k dodržování této výzvy a tohoto závazku nalezneme:

můžeme se sami sebe tázat – a tažme se - zda budujeme a chráníme a rozvíjíme Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku. Ptejme se sami sebe, zda děláme dost proto, abychom byli svobodným a demokratickým státem, založeným na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií. Ptejme se, zda jsme skutečně dostatečně odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství a zda jsme skutečně odhodláni se řídit všemi osvědčenými principy právního státu. Ptejme se a nezapomínejme na naši preambuli.

V případě Ústavy mnohem více než u běžných zákonů platí, že její smysl a význam není jen v jednotlivých větách, hlavách, oddílech, článcích a odstavcích.

Ústava jako celek je výzvou a závazkem ke způsobu života, který vychází ze zkušeností našeho bytí, naší historické paměti, našich znalostí, našich tradic a našich přání. Tak, jak se mění a přibývají naše zkušenosti a znalosti, tak, jak se mění péče o naši historickou paměť, tak, jak se mění naše přání, tak se může a možná i musí – nebo by měla - měnit naše Ústava.

Když se tedy ptáme Co my a Ústava?, nabízí se přirozeně i otázka, zda se nám daří Ústavu udržovat ve stavu, aby obrazně řečeno dýchala s dobou. Dýchala s námi. Dýchala s našimi životy, s naší společností.

Nabízí se otázka, zda jsme schopni provádět takové změny, které zachovávají naši celkovou zkušenost, moudrost a historickou paměť a zároveň reagují na nové výzvy, kterými mohou být například potřeba zvýšit ochranu přírody, napomoci integraci v rámci Evropy nebo posílit naši bezpečnost.

Osobně jsem přesvědčen, že ne všechny změny Ústavy dostatečně promýšlíme, že bohužel máme někdy tendenci podléhat náhlým výzvám a trendům, které dlouhodobě nejsou až tak významné, jak se nám v danou chvíli může jevit. A možná naopak někdy podceňujeme jiné závažné výzvy, kterým naše země a její občané čelí nebo někdy mohou čelit.

A konečně otázka třetí, kterou jsem skoro povinen zodpovědět: Co česká Ústava a český Senát?

Všichni víme, že bez souhlasu Senátu se Ústava nedá změnit. V tomto smyslu lze v nadsázce prohlásit, že česká Ústava bude taková, jaký bude český Senát. Samozřejmě si uvědomuji, že totéž lze prohlásit i o Poslanecké sněmovně, neboť ani bez jejího souhlasu nelze Ústavu měnit. Tím se dostávám k jednomu ze stěžejních úkolů Senátu. Senát by měl být místem hledání souladu, být tvůrcem a navrhovatelem promyšlených změn Ústavy, být někým, kdo umožní širokou diskusi.

Obrovský potenciál českého Senátu vidím ve spolupráci s odbornou veřejností a s mladými lidmi. Senát se nesmí zapouzdřovat sám do sebe, musí se otevřít, musí hledat. Za sebe jsem příznivcem toho, abychom právě na půdě Senátu společně diskutovali naše nové životní situace a potřeby. A abychom je po důkladné diskusi do Ústavy promítli způsobem, který bude myslet na budoucnost a který přispěje ke generačnímu souladu našich zkušeností, poznatků, potřeb a možností.

V tom je budoucnost, v tom vidím úkol Senátu. V tom je Ústava náš společný úkol.

Vážené dámy a pánové, i přesto, že práce na našem ústavním pořádku nikdy nekončí, máme dnes co slavit a na co vzpomínat, na co být hrdí. Přeji nám všem, abychom zásady a myšlenky, které jsou do české Ústavy vtěleny, dokázali odvážně uvádět v život v jeho každodenní realitě.

Je to moje, vaše, naše zodpovědnost. Přeji Vám požehnaný vánoční čas.