Progresivní zdanění u nás už dávno existuje. Boj proti bohatým je v rovnostářské zemi falešný
12. prosince 2022

Jan Skopeček: Progresivní zdanění u nás už dávno existuje. Boj proti bohatým je v rovnostářské zemi falešný

(Lidovky.cz) „Boj proti bohatým patří ke standardní výbavě každého představitele levice. Je zvláštní, s jakým entuziasmem se tak děje v zemi, která patří mezi nejvíce rovnostářské na světě,“ píše ve své polemice s Václavem Hořejším ekonom a místopředseda Poslanecké sněmovny za ODS Jan Skopeček.

Molekulární biolog Václav Hořejší, jeden z nejaktivnějších zastánců nejtvrdších lockdownů a povinného očkování, dává nově doporučení, jak konsolidovat veřejné finance .

Podivuje se přitom, proč vláda nepřistoupí k tomu nejjednoduššímu, co se prý nabízí – ke zvýšení daní nejbohatším, tedy k výraznému zvýšení progrese. Jinak totiž podle něj hrozí (již zaznamenal varovné signály!) zkrácení mateřské dovolené, snížení podpory v nezaměstnanosti, rychlá privatizace zdravotnictví a sociálního pojištění.

Svými postoji i doporučeními ukazuje jasně svou výrazně levicovou pozici, pro kterou svoboda jednotlivce není nejvyšší hodnotou. Pozici, která nedůvěřuje lidem a jejich svobodě volby, ale která chce lidi chránit před jimi samotnými prostřednictvím regulací, příkazů, přerozdělování, zkrátka pozici státního paternalismu.

Je to samozřejmě postoj legitimní, každý má ve svobodné společnosti právo větší roli státu prosazovat. My z opačného názorového spektra ale máme právo se před těmito plány bránit a vyvracet při tom používaná klišé a pseudoargumenty.

Cena za zastavenou ekonomiku

Václav Hořejší kritizuje zrušení superhrubé mzdy. Prý se tím připravil stát o 100 miliard korun. Je to falešné číslo neodpovídající realitě. Stačí se podívat na meziroční srovnání inkasa daně z příjmu fyzických osob, abychom zjistili, že je to číslo řádově o desítky miliard nižší.

Když k tomu připočteme efekt vyššího inkasa spotřebních daní po růstu čistých příjmů domácností, negativní efekt této daňové změny na veřejné rozpočty je ještě slabší.

Prý na tom vydělali zejména ti nejbohatší. Realita je ale taková, že na tom vydělali všichni, snad kromě těch, kdo mají natolik nízké příjmy, že jim slevy a odečty na daních zajišťují daně nulové.

Ano, neodvádí-li někdo žádné daně, nelze mu snížením daní pomoci. Drtivá většina ostatních ale vyšší čisté příjmy určitě ocenila, i v kontextu rostoucích životních nákladů. Hořejší by je ale raději zdanil více a pak by je zřejmě dotoval prostřednictvím státních výdajů.

Snížení zdanění práce, v České republice nadprůměrného, určitě není hlavní problém našich veřejných financí. Autor by se měl ale zamyslet nad tím, nakolik přísné a plošné lockdowny a s nimi spojená zastavená ekonomická aktivita zapříčinily slabší ekonomický výkon (a nižší daňové inkaso), a také nad tím, nakolik tato opatření vedla k rozbujení nároků na kompenzace ze státního rozpočtu od těch, jimž bylo zakázáno pracovat.

Právě tehdy došlo k tragické kvalitativní změně, kdy se z deficitů v řádu desítek miliard staly deficity v řádu stovek miliard.

Boj proti bohatým patří ke standardní výbavě každého představitele levice. Je zvláštní, s jakým entuziasmem se tak děje v zemi, která patří mezi nejvíce rovnostářské v Evropské unii, a tím i na světě.

Podle tzv. Giniho koeficientu, jímž se měří příjmová nerovnost, se ČR pohybuje kolem hodnoty 0,25 (koeficient nabývá hodnoty 0–1, hodnota jedna reprezentuje absolutní nerovnost, čím blíže nule, tím je rozdělení příjmu rovnoměrnější). Nižší hodnotu vykazují v EU už jen dvě země. Podíl občanů nedosahujících 40 procent mediánového příjmu se v případě Česka pohybuje kolem dvou procent, opět vůbec jedno z nejnižších čísel v Unii.

Taková míra příjmového rovnostářství má v naší zemi bezesporu hlubší kořeny a struktura daně z příjmu fyzických osob tomu bezesporu napomáhá. Progrese zde totiž dávno existuje. Je zajištěna odečitatelnými položkami a daňovými slevami, vysoce příjmoví poplatníci navíc daní sazbou 23 procent, namísto 15 procent.

I podle dříve publikovaných výpočtů odvede příjemce minimální mzdy na dani a odvodech pouze jedenáct procent své hrubé mzdy, ze statisícové hrubé mzdy to je přes 23 procent.

Nejbohatší, které si bere Hořejší na mušku, platí nejvíce a dominantně se podílejí na inkasu této daně. Stále se mluví o potřebě stát se tzv. ekonomikou s vyšší přidanou hodnotou. Budeme-li vysokými daněmi trestat nejkvalifikovanější zaměstnance, bude to cesta mnohem složitější.

Levice žije

Kdo sleduje hlouběji vývoj našich veřejných financí a jejich strukturu, tuší, že jejich problém je na straně výdajů, zejména mandatorních. V souvislosti s demografickým trendem pak musí také chápat, že beze změny penzijního systému a změny způsobu financování zdravotní péče se neobejdeme.

Nelze očekávat, že v budoucnu ufinancujeme vysokou kvalitu a rozsah zdravotní péče, když se soukromé zdroje na celkových výdajích podílejí pouze cca 15 procenty, nebo že udržíme průběžný systém financování penzí nezměněn. To podíl ekonomicky aktivních v poměru k počtu seniorů jednoduše neumožní.

A před těmito nutnými změnami Václav Hořejší varuje. Alternativní řešení nemá. Ještě větší zdanění bohatých možná na závist funguje, ale udržitelnost penzí a zdravotnictví nezajistí.

Pan Hořejší se obává, že zničená levice nemá šanci jeho představy prosazovat a hájit. Já se obávám opaku – že se v Poslanecké sněmovně nenajde politická většina, která by výše zmíněné odvážné, strukturální změny dokázala prohlasovat. Formálně levicové strany ze sněmovny sice zmizely, na počtu levicově smýšlejících poslanců se to ale ve stejné míře neprojevilo.

Komentář vyšel na serveru Lidovky.cz.

Jan Skopeček
místopředseda Poslanecké sněmovny
místopředseda poslaneckého klubu ODS
poslanec PČR
ekonomický expert ODS
předseda ODS Hořovice

Více o autorovi