Listopad bez komunistů? Jen zdání…
(Aktuálně.cz) Letošní výročí „sametové revoluce“ sice nebude kulaté, od událostí listopadu 1989 uplyne 32 let. I tak to ale bude výročí výjimečné. Poprvé se totiž bude připomínat bez komunistů v parlamentu.
Trvalo to o hodně déle, než mnozí v roce 1989 doufali. Představa, že komunisté zmizí z politické scény tak nějak samovolně, byla hezká a velkorysá. Ukázala se ale jako naivní a mylná. V parlamentních lavicích strašili ještě přes tři desetiletí, poslední roky dokonce drželi u moci – či přesněji, pod krkem – vládu.
Nakonec se to ale „rudým“ vymstilo jako labutí píseň, přinejmenším prozatím. Ale i když to určitě mnozí budou i v souvislosti se 17. listopadem kvitovat, bylo by předčasné to přehnaně oslavovat, byť je právě tento symbolický význam mimořádně důležitý.
A proč ta zdrženlivost? Jednak nevíme, jestli se komunistům pod novým, omlazeným vedením nepodaří sněmovní comeback. Předně ale nejde jen o KSČM. Lidí, kteří se kdysi honosili rudou stranickou knížkou nebo jsou ušpiněni komunistickou minulostí, je ve vysoké politice stále hodně. Končící premiér Andrej Babiš byl koneckonců jen jedním z nich. Ale nejde o žádné nálepkování, samotné členství v někdejší KSČ mělo hodně podob – od různé role a pohnutek dotyčného po konkrétní dobu, kdy dotyčný do Strany vstupoval.
To mnohem horší je ovšem stále přetrvávající komunistická mentalita. Ostatně, právě končící vláda může být dobrým příkladem i tohohle – svým utrácením a zadlužováním naší země v duchu komunistického zaklínadla „každému podle jeho potřeb“. Výsledkem ale bude spíš „po nás potopa“. Zahryznutí komunistických principů je stále hluboko v naší společnosti, ať už nabývá podob a diskuzí o totalitních praktikách, cenzuře, omezování svobod a zejména jejich zlehčování…
A nejde jen o vrcholnou politiku. Nedávno jsem zopakoval požadavek na odebrání pětimilionové státní dotace Českému svazu bojovníků za svobodu, z nějž se pod vedením soudruha Vodičky bohužel stal pofidérní spolek s neprůhledným fungováním a bezcitným vztahem k minulosti.
Stačí připomenout chyby v hospodaření za statisíce korun, které tam našli přímo kontroloři ministerstva financí, nejčastěji spojované s papalášským způsobem hospodaření. Anebo vyznamenání, které spolek udělil Zdeňku Ondráčkovi, končícímu poslanci KSČM, který byl v lednu 1989 během tzv. Palachova týdne u mlácení demonstrantů. A to, že tenhle pofidérní spolek mohl být jedním z pořadatelů nedávných oslav 28. října na Pražském hradě, jen potvrzuje, co říkám…
Ale zpátky k výročí listopadu 1989. Odehrává se nejen konečně na pozadí vypadnutí KSČM z polistopadového parlamentu – a doufejme, že i pod novým vedením adieu definitivního. Ale i v době, kdy tu dochází k výměně vládnoucí garnitury, což někomu může evokovat 32 let staré události. Sympatické, byť nesrovnatelné.
Dneska už jsme naštěstí dál. Komunistů se můžeme zbavit ve svobodných volbách, stejně tak se dá demokratickým hlasováním odstavit od moci jakákoliv nenáviděná vláda. I když to třeba teď bylo setsakra těžké.
Ani to by ale k ochraně svobody nestačilo. Je třeba se zbavit komunistické, totalitní a vůbec jakékoliv ideologicko-fanatické mentality ve všech oblastech našeho života. Ať už má barvu rudou, hnědou nebo třeba zelenou. I o tom – anebo právě o tom – je připomínka 17. listopadu 1989…
poslanec PČR
