Ústavní soudci vstoupili do politiky
8. září 2021

Vladislav Vilímec: Ústavní soudci vstoupili do politiky

(Lidové noviny) Ústavní soud svým rozhodnutím zrušit čtyři roky fungující bezdoplatkové zóny hodil klacek pod nohy starostům mnoha obcí. A spolu s nimi také lidem, kteří žijí v blízkosti lokalit zatížených sestěhováváním nájemníků pouze za účelem výplaty doplatku na bydlení. Vrací tak řešení problému zneužívání této dávky o několik let nazpátek. Jako jeden z iniciátorů bezdoplatkových zón považuji za silně kontroverzní samotné rozhodnutí soudu i argumenty, kterými se po čtyřech letech zkoumání zákona zaštítil.

Je dobré si připomenout, že parlament zřízením institutu bezdoplatkových zón reagoval na zoufalý stav, kdy stát dovolil přímo za bílého dne zneužívání doplatku na bydlení a zavřel oči před tím, že v řadě měst se začínají tvořit uzavřená a kriminalitou zatížená ghetta, v nichž žijí výhradně lidé s nárokem na tuto dávku. Z ODS nejdříve přišel pokus prosadit k jejím výplatám alespoň právo veta pro obce, ve kterých k sestěhovávání nájemníků na dávkách dochází. Vzhledem k tomu, že použití veta nebylo soudně přezkoumatelné, schválila následně sněmovna na můj návrh možnost vydávat soudně přezkoumatelná opatření obecné povahy, kterými obce mohou zřizovat tzv. bezdoplatkové zóny v místech se zvýšeným výskytem nežádoucích jevů. Samotné vydání opatření muselo být projednáno s Policií ČR nebo orgánem sociálně-právní ochrany dětí, pokud důvodem k němu byl v těchto lokalitách vysoký výskyt kriminality nebo nežádoucí vliv na děti. Nešlo o retroaktivní zásah, neboť se opatření dotýkalo pouze nově přistěhovaných nájemníků či podnájemníků. Na stávající obyvatele zmíněné opatření nemířilo. Navíc je potřeba si uvědomit, že zatímco v minulosti se problém dotýkal především ubytoven, postupně se stále více objevoval v klasických formách nájemního či podnájemního bydlení.

Bezdoplatkové zóny samozřejmě nemohly vyřešit vše. Rozhodně ale během uplynulých let utlumily další rozšiřování zón, do kterých se předtím starousedlíci často báli chodit. A v obcích, které zvolily extenzivní řešení a vyhlásily bezdoplatkovou zónu na celém svém území, zasáhl soud a takové opatření zrušil. Zaktivovala se tedy pojistka, kterou předkladatelé do zákona sami zakotvili. Pokud Ústavní soud poukazuje na údajné nebezpečí dominového efektu, kdy budou vznikat bezdoplatkové zóny ve stále větším počtu obcí a zhoršovat vztahy mezi obcemi, míjí se tento umělý argument se skutečností. Nic takového totiž nenastalo.

Přestože jsem nadále přesvědčený, že zřízení bezdoplatkových zón bylo řádně zdůvodněno legitimním veřejným zájmem a ochranou obyvatelstva, nezbývá než rozhodnutí Ústavního soudu respektovat. S čím se však smířit neumím, je argumentace ústavních soudců, která dalece přesahuje právní rozměr celé věci. Ti například poukazují na absenci zákona o sociálním bydlení (to je ten zákon, o němž všichni mluví, ale nikdo vlastně neví, co by měl obsahovat) a vyjadřují pochopení pro frustrované sousedy problémových zón s tím, že však „k věci nelze přistupovat na úkor perspektivy sociální emancipace osob v hmotné nouzi a občanské soudržnosti (sociálního smíru) v obci“. Těmito slovy už nepromlouvají soudci, kteří mají dohlížet na soulad zákonů s ústavou, ale nikým nevolení politici, kteří chtějí nastavovat pravidla sociální politiky v Česku. A proti tomu je třeba se zásadně ohradit.