Visegrád nám pomohl do NATO
13. února 2021

Alexandr Vondra: Visegrád nám pomohl do NATO

(Lidové noviny) Středoevropská spolupráce ve visegrádské skupině se Česku několikrát vyplatila, říká Alexandr Vondra, který stál jako poradce prezidenta Václava Havla u jejího zrodu. Podle Vondry bez spolupráce, jako je Visegrád, nelze zajistit bezpečnost a stabilitu našeho regionu.

Začněme historicky. Kde se vlastně vzala myšlenka visegrádské skupiny a co bylo jejím původním cílem?

Myšlenka Visegrádu, a tedy středoevropské spolupráce, vznikla v okruhu lidí kolem prezidenta Václava Havla. V té době se hroutilo blokové uspořádání světa a vládla tu obava, že ve střední Evropě vznikne jakési geopolitické vakuum. Nebylo jasné, jestli Západ bude připraven se střední a východní Evropě otevřít, ani to, jaký bude vývoj v ještě existujícím Sovětském svazu. A puč v SSSR v létě 1991, kdy se vzbouřenci pokusili zbavit Michaila Gorbačova a vrátit se k tvrdému komunistickému režimu, dal těmto obavám za pravdu. Zároveň jsme měli strach, aby některé větší země nezačaly středoevropské státy stavět proti sobě. S rozdělením střední Evropy mělo Československo zkušenosti mezi světovými válkami. A také jsme chtěli využít nové politické zkušenosti, že v nových svobodných poměrech se vyplácí postupovat společně při odbourávání komunismu. Například při spolupráci disidentů z Polska a Československa.

Vznikaly přitom nějaké potíže?

Problém byl v tom, že Poláci nechali jako prezidenta komunistu Wojciecha Jaruzelského, který kdysi vyhlásil v Polsku výjimečný stav a zavedl vládu vojáků, aby zachránil komunismus. Představa, že by nějakou iniciativu dával s Havlem dohromady právě Jaruzelski, byla nepřijatelná. Výsledkem bylo, že na Havlův podnět byla svolána schůzka do Bratislavy. Nebyla to schůzka na úrovni hlav států, byli tam ministři zahraničí, ale také různí další politici, spisovatelé a historici atd. Bylo to velmi chaotické, ale vznikla tam základní myšlenka pozdějšího Visegrádu, který po volbách nového prezidenta v Polsku skutečně oficiálně vznikl v maďarském Visegrádu. Odtud i jméno visegrádská spolupráce.

Kdo vymyslel ten název?

Vymyslel to Géza Jezsenszky, tehdejší maďarský ministr zahraničních věcí. Chtěl tím odkázat na schůzku českého krále Jana Lucemburského, uherského krále Roberta z Anjou a polského krále Kazimíra III, která se konala právě ve Visegrádu. Tehdy ve střední Evropě docházelo k dynastickým změnám a schůzka měla určitým způsobem zafixovat poměry v této části světa. Jejím cílem bylo také odklonit obchod od Vídně do těchto zemí, získat větší podíl na mezinárodním obchodě. Takže tu určitá podobnost se situací na začátku devadesátých let byla.

Poláci a Maďaři s tím hned souhlasili, nebo měl někdo námitky?

Společný étos překonal staré spory a hlavně všichni měli obavu z Ruska. Na tuto iniciativu se trochu nevraživě dívali Němci a také Italové, protože Itálie se na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jako potenciální mocnost pokoušela organizovat prostor mezi Německem a Ruskem. Jejich snahy vedl italský ministr zahraničí Gianni de Michelis, který vytvořil takzvanou dunajskou spolupráci Itálie, Rakouska, Maďarska a Jugoslávie, do níž se pod vedením ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera o něco později přihlásilo i Československo. Vnitřně to ale bylo problematické uskupení. Byla tam rozpadající se Jugoslávie, Itálie, která je oproti ostatním velkou zemí a sledovala své zájmy, naopak tam chybělo Polsko, aby svojí vahou nekonkurovalo Itálii. Nakonec se nám, tedy lidem kolem prezidenta Havla, podařilo prosadit vstup Polska, čímž to přestalo být zajímavé pro Italy. Pozůstatkem této iniciativy je dnes Středoevropská iniciativa, kde je dnes mnohem více zemí. Český premiér Václav Klaus se později zasloužil o to, že Středoevropská inciativa vytvořila zónu volného obchodu, a to ještě před naším vstupem do Evropské unie. Bylo to cenné ekonomicky, zároveň ale to pozbylo jakéhokoli geopolitického významu.

Pomohl nám Visegrád při našem vstupu do Severoatlantická aliance a Evropské unie?

Ano, pomohl, to byl první velký úkol Visegrádu. Jeho členské země společně přiměly Spojené státy ke slibu, že nám otevřou možnost členství v NATO. Celou věc urychlil puč v Moskvě, který byl pokusem odstranit Gorbačova. Havel tehdy vyslal mne a Michaela Žantovského na jednání s Poláky do Tater, kde jsme začali vytvářet deklaraci Visegrádu, jež požadovala otevření NATO a bezpečnostní záruky pro středoevropské země. To byl rok 1991. Společně jsme postupovali až do vstupu do Severoatlantické aliance a schválení tohoto kroku americkým Kongresem. Polsko nabídlo svůj strategický význam, my hodnotový rámec prostřednictvím životního příběhu prezidenta Václava Havla, Maďaři dodali základnu v Taszáru, kterou NATO využívalo pro své snahy zastavit války na Balkáně. Fungovalo to a přesvědčilo nejen Američany, ale ve výsledku i Angličany, Francouze a Němce.

Do NATO jsme vstoupili v roce 1999, ale už pár let nato si tehdejší český prezident Václav Klaus stěžoval, že Visegrád nestojí za moc a že pokud tam chceme něco dělat, máme to dělat pořádně. Začal pak Visegrád umírat, zejména po vstupu Česka do Evropské unie?

Václav Klaus byl skeptický k většině kolektivních akcí s nějakým geopolitickým základem už od poloviny devadesátých let. Bezpečnostní záležitosti měl tendenci podceňovat. Visegrád byl nadále důležitý, byť nehrál tak zásadní roli třeba při rozšiřování Evropské unie. Měl ale vliv při dalším rozšiřováním NATO, kdy se do něj dostaly baltské země. Visegrád se za jejich členství zasazoval, i když v Americe někteří nechtěli dělat nic, hlavně nedráždit Rusko a počkat, co udělá. Byla to ovšem špatná myšlenka, jak jsme viděli, když Rusko obsadilo ukrajinský Krym. A Visegrád potřebujeme i po našem vstupu do Evropské unie. Minimálně dvakrát ukázal svůj nesmírný užitek.

A kdy to bylo? Není Visegrád v EU brán spíš jako spolek potížistů a negativistů protestující proti uprchlíkům či zelenému údělu?

Něco takového odmítám. Visegrád poprvé ukázal svoji důležitost v letech 2006–2008, kdy se v Evropě debatovalo o energetice. Západoevropské země měly zájem na tom, aby plynovody a ropovody fungovaly ve směru východ–západ, tedy aby tyto státy mohly dovážet energetické suroviny a umísťovat své zboží na východoevropský trh. Úplně však ignorovaly propojení sever–jih, což je pro země ve střední a východní Evropě klíčová bezpečnostní pojistka. Visegrád donutil do propojení sever–jih Unii investovat, a proto nejsme tolik závislí na Rusku a jeho surovinách.
A pak Visegrád má svůj velký význam v evropských debatách o migraci. Byl to zdvižený varovný prst vůči Německu a představám, že uprchlickou vlnu bez potíží absorbujeme. Všichni nám nakonec dali za pravdu, vlastně i většina Němců. A Švédsko změnilo svoji imigrační politiku.

Švédsko změnilo imigrační politiku kvůli Visegrádu?

Muselo to začít řešit. EU opustila kvóty na rozdělení imigrantů uvnitř Unie.

Vždyť rozhodnutí o kvótách vypršelo, protože bylo přijaté jen na omezenou dobu…

Ale vypršelo, protože jsme je odmítli plnit. Většina zemí uznala, že je to nesmysl, a alternativou se stalo zastavit uprchlíky na hranicích. Podle mě to byl zásadní příspěvek Visegrádu ke konci „vítací kultury“, která by jinak rozložila Evropu.

Jaká je budoucnost Visegrádu? Část velkých plánů třeba oblasti vyzbrojování se nerealizovala a kritici namítají, že Česká republika už ve skupině neprosazuje svoje zájmy, protože ji ovládli spíše Maďaři a pak Poláci.

Jsou to jen řeči lidí, kterým vadí způsob maďarského či polského konzervatismu. Byl jsem u tvorby české zahraniční politiky od devadesátých let a tehdy jsme prosadili, že pokud tady má být klid a stabilita, musíme obrazně řečeno jíst u stolu, který má tři stabilní nohy: jednou je noha atlantická, jednou noha evropská a jednou noha sousedská, kam patří i Visegrád. Bez toho to nejde.

(Autor: Marek Hudema)

Alexandr Vondra
místopředseda strany
europoslanec

Více o autorovi