Využívání odpadních vod by přineslo úsporu podnikatelům
11. listopadu 2020

Veronika Vrecionová: Využívání odpadních vod by přineslo úsporu podnikatelům

(Ekonomickymagazin.cz ) Česká vláda na jedné straně verbálně bojuje proti suchu, ale zásadním opatřením se brání. V návrhu vodního zákona, který schválila sněmovna, a o něž bude tento týden jednat senát, chybí možnost využívat pro průmyslové a zemědělské účely recyklovanou odpadní vodu. Jak říká v rozhovoru pro EM europoslankyně za ODS Veronika Vrecionová, EU přitom na opětovné využití recyklovaných tlačí, zveřejnila také letos standardy a způsob použití recyklovaných vod a od roku 2023 by to měly členské země zabudovat do své vlastní legislativy.

Jak hodnotíte současný systém ochrany krajiny před suchem v ČR? Je podle Vás dostatečný?

V první řadě bychom neměli samostatně vytrhávat problém sucha. Je třeba mluvit obecně o hospodaření s vodou. Tam kromě sucha spadají i rizika povodní, které se stavem krajiny souvisí úplně stejně jako sucho.

A rozhodně bych nemluvila o systému. Spíš bych aktuální stav hodnotila jako soubor jednotlivých opatření, často nesouvisejících mající spíš marketingový charakter, ale skutečné důsledky pro krajinu jsou minimální. Můžeme vypsat tisíce programů Dešťovka, který zachytí dešťovou vodu ze střech, ale tím hlavním zásobníkem by měla být krajina. A pokud nezlepšíme stav krajiny jako celku, tak žádná opatření nepomůžou. Je třeba změnit myšlení a u každého projektu, který v přírodě realizujeme, se ptát, jak daný projekt ovlivní hospodaření krajiny s vodou a jak můžeme tyto dopady minimalizovat, nebo ještě lépe stav zlepšit.

Jak výrazné jsou podle Vás dopady sucha na průmysl či zemědělství? A jakými opatřeními by je stát měl motivovat k úspornému nakládání s vodou?

Díky robustní vodohospodářské soustavě a velkým zásobám povrchových vod v přehradách u nás zatím skutečné dopady sucha moc nepociťujeme. Což je také důvod, proč stát k prevenci rizik sucha podnikatele příliš nemotivuje, kromě drobností typu dešťovka, podpor vsakování vody v intravilánech obcí a měst či dotací na výstavbu a odbahňování rybníků. Úspory vody jako prevenci rizik sucha řeší většina podnikatelů spíše jako úsporu nákladů a tedy vlastními aktivitami, opatření k zadržování vody v krajině nejsou zatím systémová, mnohá z nich vznikají na dobrovolnické bázi nebo vlastní aktivitou nevládních organizací. Stát sice pro zemědělce stanovil zásady DZES (dobrého zemědělského a environmentálního stavu), zjednodušilo se také budování drobných rybníků na soukromých pozemcích, ale nedostatek vody evidentně není tak velký, aby se problém systémově řešil. V praxi pociťují nedostatek vody nejvíce vlastníci soukromých studní, v nichž vysychá voda, a v období sucha také některé obce, kam se musí pitná voda dovážet cisternami.

Do jaké míry řeší tyto problémy novela vodního zákona, kterou schválila sněmovna, a je nyní v Senátu?

Novela vodního zákona řeší bohužel spíše restrikce poté, co se sucho projeví, než prevenci rizik sucha. To znamená například činnost a kompetenci komisí pro sucho, které by měly rozhodovat o tom, kdy a komu dodávky vody v době sucha vypnout, případně jaký privátní zdroj vody využít k veřejné potřebě.

Považujete za nedostatek tuzemské legislativy skutečnost, že v ní na rozdíl od evropské úpravy nemáme zakotvenu recyklaci odpadních vod? Hrozí kvůli tomu ČR nějaké sankce?

Je to zásadní nedostatek, bohužel nebyl přijat ani v rámci stále ještě projednávané novely vodního zákona. EU přitom na opětovné využití recyklovaných (vyčištěných odpadních vod na čistírnách odpadních vod) tlačí, zveřejnila také letos standardy a způsob použití recyklovaných vod a od roku 2023 by to měly členské země zabudovat do své vlastní legislativy.

Jaký význam by pro boj se suchem využití odpadních vod mělo?

Zásadní. Když máme k dispozici vodu, kterou můžeme dále využívat např. k zalívání veřejné zeleně, závlahám na polích, v průmyslu atp. a my se jí dobrovolně zřekneme a místo ní používáme často vodu pitnou, nedává to smysl a je to obrovské plýtvání se zdroji. Přičemž je doloženo, že takto použitá recyklovaná voda nezatěžuje tolik životní prostředí jako jiné formy použití zdrojů vody. V zahraničí naprosto běžná praxe, u nás legislativou zakázaná. Novela vodního zákona mohla tento potenciální zdroj využít, ale vláda se z nějakého důvodu rozhodla jej odmítnout.

Přineslo by to i úsporu nákladů podnikatelům, kteří jsou nuceni při své výrobě jiných vodních zdrojů, a případný finanční prospěch obcím, které by prodejem odpadní vody získaly zpět alespoň část financí investovaných do čistíren?

Samozřejmě, využití odpadní vody je levnější (pokud se tedy nemusí zpět upravovat na vodu pitnou a tedy moderními technologiemi vyčistit), je to ale také zdroj energie (využití rozdílných teplot), ba dokonce zdroj cenných surovin a nutrietů, které lze z odpadních vod těžit.

Spatřujete některé výrazné odchylky mezi tuzemskou a evropskou úpravou v rámci nakládání s vodami? Co funguje v zahraničí a u nás ne? V čem by se mohla ČR v EU inspirovat?

V zahraničí, a to i v rámci EU, je využití recyklované vody vyšší než v ČR, a stále roste – každých pět let se objem využívaných recyklovaných vod zdvojnásobí. Nedostatečně se také vymáhá povinnost vodohospodářských společností vytvářet zákonem stanovenou rezervu na opravy a investice do vodovodních a kanalizačních sítí, což vede k vybydlování „trubek“ a riziku poklesu kvality vody v budoucnosti. Přesto je vodárenství v ČR hodnoceno v rámci EU i ve světě jako vyspělé, což se týká i kvality vyráběné pitné vody.

Jak by podle Vás mohl při boji se suchem pomoci soukromý sektor? Například velké společnosti, zemědělci, spolky apod. Jsou podle vás dostatečně zapojeni do ochrany krajiny před suchem?

Abychom nebyli vůči těm velkým společnostem úplně nespravedliví. Právě tyto společnosti mají velmi často dostatek finančních zdrojů k tomu, aby používaly moderní technologie, a také se v praxi podílí na zlepšení stavu krajiny, za všechny zmíním např. Veolii s projektem „Vraťme vodu přírodě“, jehož prostřednictvím financuje ve spolupráci s Českým svazem ochránců přírody výkup cenných lokalit například pro budování mokřadů. Ale hlavně je třeba změnit přístup při budování infrastruktury, např. skladů s rovnými střechami, aby méně ohřívaly krajinu, zachytávaly vodu atp. Je také třeba změnit přístup obcí a měst, které by měly přijímat opatření proti vzniku tepelných ostrovů. Jednotlivé malé projekty pomůžou, ale vodu je třeba mít na paměti při všech činnostech, od výstavby zařízení, po jeho provoz.

Bylo by vhodné, aby se více zapojil soukromý sektor do ochrany vod např. formou realizaci kompenzačních opatření ve svých regionech působení (podpora rozšiřování rašelinišť, výstavba vodních nádrží atd.)?

Vhodné by to bylo, jak už bylo řečeno, částečně se to děje, nejaktivnější jsou ale nevládní organizace, například brněnská Nadace Partnerství, která shodou okolností tento týden vyhlásila vítěze soutěže Adaptarra Awards, což jsou projekty k zadržování vody v krajině a adaptace na změny klimatu.

V rámci opatření se objevovaly i návrhy na omezení dispozice se soukromými zdroji jako jsou studny. Jak s tím novela naložila?

Zatím neschválené znění novely nepočítá s takovým omezením, omezení dispozic se má týkat jen takových zdrojů vody, které jsou dostatečně mocné (vydatné), což drtivá většina soukromých studní není.

Rozhovor vyšel na serveru Ekonomický magazín.

Veronika Vrecionová

Veronika Vrecionová

poslankyně EP
členka Programového týmu ODS životní prostředí a zemědělství

Více o autorovi