Novinky Mediální výstupy

Nesouhlasím s fundamentalistickým principem "Co bylo ukradeno, musí být navráceno". Tento princip je možné uplatňovat pouze v situaci, kdy se jedná o časové úseky trvající relativně krátkou dobu, tj. maximálně roky. Není to však možné uplatňovat v situaci, kdy se mají řešit křivdy vzniklé před 60 a více lety, a navíc bez společenské podpory. 

 

Nesouhlasím s tím, že církvím má být poskytnuta finanční náhrada, která je mnohem větší než v případě restitucí provedených po roce 1989. Výpočet této náhrady je naprosto neadekvátní. Připomínám, že restituenti byli v 90. letech zatíženi řadou závazků, včetně nutnosti ponechat v nájmu po dobu 10 let dosavadní nájemce z řad sociálních, školských a kulturních zařízení. Na církve se žádné takové závazky vztahovat nemají. Rovněž finanční kompenzace za nevydané pozemky byla v 90. letech mnohem nižší. 

 

Nesouhlasím rovněž s tím, že církve budou jedinou kompletně a nadstandardně odškodněnou částí společnosti, zatímco řada oprávněných nároků na vrácení půdy ze strany soukromých osob nebyla dosud dořešena, třeba veškerý český velkokapitál znárodněný již v roce 1945, včetně například majetku pana Bati, který nedostal v žádné restituci ani korunu. 

 

Vláda KSČ přinesla velké křivdy různým skupinám občanů a dalším subjektům. O odškodnění a restituci proběhla v 90. letech velká diskuse, kde se vyprofi lovaly tři základní postoje. Mluvčím prvního postoje byl Josef Lux, jenž říkal, že "vše, co bylo ukradeno, musí být vráceno". Mluvčím druhého postoje byl Václav Klaus, který Luxův přístup odmítal a prosazoval princip "zmírnění majetkových křivd". Konečně třetí přístup, prosazovaný levicí, jakékoliv restituce odmítal. 

 

Nakonec byla z těchto variant v zásadě prosazena ta, již reprezentoval Václav Klaus a ODS. Restituce byly provedeny, ale pouze dle principu zmírnění některých škod. I tak byl však jejich rozsah ve srovnání s ostatními státy jeden z největších. Jedinou položkou, která nebyla úplně vypořádána, jsou právě restituce církevního majetku. 

 

 

Zde je nutné říci, že velká část tohoto majetku byla již v 90. letech církvím vrácena. Rovněž je třeba říci, že demokratický český stát poskytuje všem církvím každoročně se zvyšující rentu, jež slouží k jejich financování. Dnes tak prakticky všechny církve působící u nás mají největší početní stavy svých duchovních v celé historii, a to v situaci, kdy obsluhují historicky nejnižší početní stavy věřících. Zároveň jsme v situaci historicky největšího zadlužení českého státu. Kladu si otázku, zda to církvím stojí za to, aby v této situaci žádaly o tak obrovskou naturální a finanční restituci. 

 

 

Zastánci církevních restitucí často argumentují tím, že pokud vláda ten majetek nevydá, tak se církve začnou se státem soudit a stejně tento majetek získají. Důvodem má být jedno z rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Já této interpretaci nevěřím. Především nevěřím tomu, že by církve chtěly opakovat nechutnou soudní tahanici, kterou jsme zažili v případě pražské katedrály. 

 

Pokud by k takovým sporům došlo, tak by církve neměly žádnou šanci vysoudit finanční náhradu, a pokud by přece k takové situaci došlo, tak může stát provést okamžitou odluku církví od státu a přestat financovat jejich provoz. Žádné takové vyhrocení vzájemných vztahů si nepřeji, ale myslím si, že neadekvátní požadavky nyní vznášejí ke své škodě české církve. 

 

Ty se bez výjimky odvolávají na autoritu Ježíše Nazaretského. Měly by si tedy položit zásadní otázku, zda by právě On pro takový návrh hlasoval.