Region se hodně změnil. Ale v Praze si lidé pořád myslí, že v Ostravě těžíme uhlí!
(Moravskoslezský deník) Deník navazuje na šestici rozhovorů s lídry nejsilnějších politických stran a hnutí před krajskými volbami. Skutečnosti, že mohl být vůbec prvním hejtmanem nově vznikajícího kraje, si dodnes velmi cení. Neměl to jednoduché, ale ve stejné pozici podle Evžena Tošenovského bude i nové vedení kraje, které se bude muset vypořádat s největší změnou za posledních nejméně dvacet let. „Karvinsko potřebuje fantaskní a odvážný nápad. Nemá smysl stavět vzdušné zámky, ale je třeba využít stávajících důlních děl,“ soudí současný europoslanec o lokalitě a tématu, kolem něhož se točí předvolební kampaň v podstatě všech kandidujících stran.
Jak s odstupem dvaceti let vnímáte skutečnost, že jste byl vůbec prvním hejtmanem Moravskoslezského kraje?
Setkávám se s tím docela často a je pro mě zajímavé, že lidé si to pořád pamatují. Osm let byla dlouhá doba a vzpomínám na ni docela rád. Jsem hrdý, že jsem byl první, kdo do toho křesla usedl, ale nebylo to vůbec jednoduché období. Když jsem končil, měl jsem toho už plné zuby, jak se lidově říká… Finalizovala se dálnice do Ostravy, stavěl se Hyundai, vyjednával jsem v Bruselu jako předseda Asociace krajů operační programy pro všech 14 krajů, stavěli jsme nové krajské bezpečnostní středisko IBC a celý nový záchranný systém, neustále jsem pendloval mezi Ostravou, Prahou a Bruselem. Bylo toho hodně a bylo to náročné.
Jakých tehdy bylo těch několik týdnů, kdy jste byl současně hejtmanem kraje a ostravským primátorem, než jste z důvodu nabytí nové funkce primátorský řetěz sundal?
Mám pocit, že šlo o nějaké tři měsíce. Bylo to takové zvláštní a divoké až schizofrenní období; měl jsem dvě kanceláře a vždy jsem se nejen sám sebe ptal, kdo v dané chvíli jsem – hejtman, nebo primátor? Tohle už asi nikdo nezažije. Všechno se teprve tvořilo, na čas jsem byl jediný, kdo v krajském úřadě existoval, než přišlo prvních deset lidí. Měl jsem velkou výhodu, že jako hejtman jsem mohl využívat zázemí magistrátu a profesionální úrovně tamních lidí. Docela se mi ulevilo, když to skončilo.
Neosočil vás tehdy někdo z prosazování zájmů?
Když se na to dívám zpětně, sám bych to nyní kritizoval, protože nejsem přítel sezení na více židlích, ale skutečně jsem se s takovým nařknutím tehdy nesetkal. Všichni věděli, že kraje nejsou připravené, že je to trochu "blázinec". Neměli jsme ani svou budovu, proto jsem seděl na radnici a přes chodbu jsem měl dvě vyčleněné kanceláře. Sekretářky se rozdělily na půl a střídaly se po týdnu, aby to ve zdraví přežily. Podepisoval jsem smlouvy za kraj i za město…
Jedním podpisem?
(směje se) Dvakrát jsem se podepisoval, ale právníkům jsem pořád říkal, že to je neetické. Překvapivě nenastal žádný větší problém, pokud si dobře pamatuji. Ale i pro mě to bylo nepříjemné, protože úřad věděl, že jako primátor končím a mnozí se tam na mě dívali ve smyslu: a co ty nám tu do toho budeš ještě kafrat. To bylo velmi nepříjemné. Sám jsem tlačil, aby se situace rychle vyřešila a skončilo to. Zastupitelstvo se ale muselo domluvit na novém primátorovi, což nebylo tak jednoduché. Odehrávalo se to jen rok před volbami a oni nebyli schopni se dohodnout…
Která politická úroveň je vám nejbližší? Zažil jste všechny od primátora a hejtmana až po místopředsedu strany a europoslance…
Docela s nostalgií vzpomínám na primátorské období, možná tím, že je nejvzdálenější. Vlítl jsem do toho jako ucho nepřipravený. Nikdo na takovou funkci není připravený a v té době obzvlášť. Psal se rok 1993. Vzpomínám si jen na to dobré, na to špatné už ne. Měl jsem velkou pokoru a před tou funkcí docela úctu, protože můj tatínek pracoval na útvaru hlavního architekta a já jsem to tam znal už jako dítě. Takže pozice primátora byla asi nejunikátnější. Při těch dalších funkcích už jsem byl politicky zaběhnutý, znal jsem už dopředu plusy a minusy. Ne jako za dob primátorství, kdy hned v druhém týdnu ve funkci za mnou přišel anglický velvyslanec a dal mi školu života. On si ze mě dělal vyloženě legraci, protože viděl, jak jsem rozhozený. Pak jsme se ale velmi spřátelili a dlouho jsem si s ním ještě dopisoval.
Chcete uvést na pravou míru všeobecný názor, že primátor či hejtman může ve svém okolí ovlivnit v podstatě vše, zatímco europoslanec spíše zemi jako celek? Nebo je to fakt?
To je pochopitelné. Když se člověk dostane do Bruselu, je vnímán jako někdo mimo dění. A jak málo lidé rozumí tomu, co se děje na kraji, tak o to méně rozumí složitému dění v Evropské unii. Lidé mají pocit, že člověk odešel a nemá na nic vliv. A tak to v podstatě i je. Nemám žádný vliv na dění v regionu, kromě toho, že tady žiju a bavím se s lidmi z kraje o tom, co se připravuje. Žádný poslanec EU ale nemá vliv na to, kam jaké finanční prostředky jdou nebo co se kde bude odehrávat. Ale jak se Evropská unie svým vlivem posouvá a začala hru proti uhlí a fosilním palivům, mohl jsem zúročit svou zkušenost z kraje a s kolegy Poláky, Italy, Francouzi a Rumuny se nám podařilo vytvořit balík pomoci regionům, které musejí projít ukončením těžby. Což bude zásadně ovlivňovat další budoucnost našeho kraje. Tuto zkušenost jsem chtěl předat do našeho regionu. Jsem patriot, byl jsem tu primátor, hejtman, krajský zastupitel, žiju tady a chci tady žít. Nejsem jako někteří europoslanci, kteří se přestěhovali do Bruselu.
Jaký kus cesty za oněch dvacet let ve vašich očích moravskoslezský region urazil?
Myslím si, že velký. Není to možná jen za těch dvacet let, ale za celou dobu od roku 1989. Málokomu dochází, že poslední uhlí bylo v Ostravě vytěženo už v roce 1994, a v Praze to neví vůbec nikdo. Pořád si tam myslí, že se v Ostravě těží uhlí. Ale už je to bezmála 25 let, co tomu tak není! Kraj už není tím, co býval, kdy celé Vítkovice žily v režimu 6 – 14 – 22. Když jsem na šestou ráno šel do práce, tak ti, co šli ze šichty, už seděli v hospodě, a Vítkovice žily! Žily zase ve dvě a pak v deset až do půlnoci. Kraj se stylem života velmi změnil, přišly nové ekonomické aktivity, na druhé straně kraj svou změnou pořád prochází, není ukončená. Region však ukončováním těžby, udržováním výšky hladiny důlních vod a dalšími procesy bude žít ještě nejméně dvě generace. Když jsem se však jako nastupující primátor v roce 1993 dozvěděl, že se ukončí těžba, říkal jsem si: to bude průšvih. Také jsem své ženě říkal, že mine rok, zavřou se doly a já to v primátorském křesle nepřežiju.
A přežil jste…
K mému údivu jsem to přežil. Lidé to zvládli, nastoupili do nových funkcí a změna regionu nabrala na obrátkách. A stále pokračuje. O to více si myslím, že bude výzva pro politickou scénu, aby to tady tlačila dopředu, přišly nové ekonomické výzvy a nápady. Už když jsem jako primátor začínal, byl jsem srozuměn s tím, že by to mělo být na dvě období a dost. Člověk je vyšťavený, za těch osm let všechno řekl a prostoru na přemýšlení je čím dál méně. Když jste jako primátor nebo hejtman ve funkci dvě období, do některých válek už nejdete, protože máte zkušenost, že je stejně prohrajete, že se nedají vyhrát. Proto je čas, aby přišli noví idealisté a v dobrém slova smyslu naivky, aby to tlačili dopředu a přinášeli nové nápady – odvážné a fantaskní. Tento region to potřebuje víc než který jiný. Spravování Prahy je o dopravě, turismu, udržení historického města v obrovském ekonomickém boomu. Ale toto je něco jiného. Půl Ostravy bylo postaveno v letech první republiky – úžasné dílo. Stejně tak Havířov byl postaven v krátkém období, takže pominu-li historický kontext, je vidět, že vytvořit dobré místo k žití jde. Dnes jen o dost víc potřebuje novou myšlenku. Lidé musejí mít novou zábavu, důvod k optimismu, perspektivu a náplň nového života. Náš kraj je tak nádherný, pestrý a zábavný, že si to zaslouží.
Novou myšlenku bude potřebovat i Karvinsko. Jak se tváříte na záměr ukončit těžbu v horizontu roku až dvou?
Někdy na přelomu let 1992 a 1993 bylo na vládní úrovni rozhodnuto o zastavení těžby v Ostravě a během dvou let se také zastavila. To skutečně možné je a může to nastat.
Tehdy se však ještě těžilo jinde v regionu. Nyní by to byl úplný konec těžby a dopady energetické či sociální by mohly být dramatické…
Těžilo se i jinde, ano. Proto je velká výzva přijít s konceptem, jak dál. Je to čistě politické rozhodnutí, ne ekonomické, stejně jako směřování Evropské unie a odklon od těžby. Nemá však smysl myslet si, že tento proud se dá vyhrát. Stala se z toho nová nosná ideologie. Těch myšlenek měli politici tak málo, že přišli s touto ekologickou bitvou. Teď bude výzva přijít s velmi odvážnými myšlenkami pro náš region.
S jakou byste přišel vy, kdybyste nyní kandidoval?
O pozici už se neucházím a záměrně už nekandiduju ani do zastupitelstva, protože agenda v Bruselu je čím dál složitější. Myslím si však, že je třeba využít toho, co vypadá jako negace nebo zátěž. Zavřený důl bude žít ještě sto, dvě stě let. Dají se do něj nabouchat tepelná čerpadla a jiné nové technologie. Udělejme z dolů příležitost pro start-upy. Svět má k dispozici hodně peněz a hledá, kde se bude něco dít. Nejhorší by bylo, kdyby se řeklo, že je krize, a lidé by chodili a stávkovali. Do takových oblastí peníze nejdou. Ale jestliže svět uvidí, že se tady něco staví, že tady jdou velké peníze z Evropy a využije se toho k investičním aktivitám různých nápadů, tak je to další obrovská šance. Vždy se dá vydělat líp na místě, které startuje, než když jdete do zaběhnutého Londýna nebo Prahy. Karviná potřebuje takový nápad. Nemá smysl stavět vzdušné zámky, ale je třeba využít stávajících možností, třeba i těch nešťastných důlních děl. Je vidět, že jste s Jakubem Unuckou z jedné strany. Navrhuje něco obdobného – přenést zde anglický Eden a postavit na dolech skleníky. Znám ten projekt. Je možné důlním teplem vyhřívat skleníky a simulovat v nich životní prostředí. Takové nápady jsou důležité. Byla by velká chyba, kdyby to sklouzlo jen k rekultivaci. Vysadit trávníčky a zasadit lesy, to vám nic nepřinese. Je to vražení peněz do nové krajiny, která vám už negeneruje nové aktivity. Přitom tu máme obrovskou výhodu volného území po důlní a hutnické činnosti. Skleníky samozřejmě nepokryjí celé území, proto těch nápadů musí být celá řada. Když se zavíraly doly v Ostravě, rozhodli jsme se postavit dálnici, která přinese nový život. A to se odehrálo. Ale je pravda, že z dálnice mám dodnes žaludeční vředy. Každopádně výhodou kraje je, že když jedete z Ostravy do Karviné nebo Havířova, máte pocit, že jedete jedním městem. Nebo třeba mrakodrap v Ostravě, to by byl jasný signál pro další investory: ano, tady se něco staví.
Takže jsou vám jistě sympatické i další ostravské projekty u krajského úřadu…
Mám obavy, zda se vůbec ještě dožiju nové budovy vědecké knihovny v Ostravě, takzvané Černé kostky. Pro mě je velké zklamání, že se doposud nepodařila. Když jsem odcházel, zastavili jsme Černou kostku jen proto, že stavební firmy měly nereálné podmínky a chtěly z projektu vytřískat ještě něco víc. A to jsem čekal, že se bude do dvou let stavět. Dodnes nic. Zrovna ona nepřinese další velké podnikání, ale může být symbolem města a další signálem, že se v Ostravě, v kraji něco děje.
Dal jste si nějaké předsevzetí, jak dlouho chcete zůstat politicky činný?
Naučil jsem se v politice žít v období, ve kterém jsem a příliš dopředu neplánovat. V Evropském parlamentu mám před sebou ještě čtyři roky, pak se uvidí.
A tuzemská politika?
Upřímně řečeno, česká politika sklouzla do pro mě nezajímavé oblasti. Je to boj o to, kdo upeče větší koblihu a více pocukrovanou. Nemá to žádnou myšlenku, co s Českou republikou dál. Je to jen o přesvědčování (přetahování) lidí na svou stranu. Takzvané tradiční strany v nějaké fázi přestaly generovat myšlenky a lidi. A to je i případ mé rodné ODS. Pro mě jsou přitom jen dvě úlohy politické strany – generovat schopné lidi a dobré nápady. Jednotlivé strany se utopily ve vlastních bitvách, čehož využily nově vznikající politické start-upy, které to však postavily jen na těch koblihách.
(Autor: Petr Jiříček)
místopředseda strany
europoslanec
