Přesvědčený demokrat musí být antikomunista
28. června 2020

Miroslava Němcová: Přesvědčený demokrat musí být antikomunista

(FORUM 24 ) Miroslava Němcová vystoupila s projevem u symbolického hrobu doktorky Milady Horákové na Vyšehradě při vzpomínce na 70. výročí jejího zavraždění, jakož i na další oběti komunistického totalitního režimu. Projev přinášíme v plném znění.

Každým rokem si víc a víc uvědomuji, jak obtížné je mluvit tak, aby z toho, co máme na srdci, se častým opakováním nestaly prázdné fráze, plochá konstatování, která neproniknou do našich myslí a nepřimějí nás k soustředění, k přemýšlení nad tím, co z minulosti je naším úkolem dnes i zítra.

A tak jsem si řekla, že by snad bylo nejlepší nemluvit, v tichosti se ponořit každý sám do sebe a vypořádat se po svém s odkazem doktorky Horákové a všech zavražděných, vězněných a ze země vyhnaných spoluobčanů v letech 1948 až 1989. Že by to bylo možná pietnější a obsažnější.

Avšak děje se mnoho věcí, o nichž se mluvit má a musí.

V posledních dnech jsem zaznamenala divnou a pro mne nepochopitelnou debatu, která reaguje na velkoplošné plakáty připomínající 70. výročí popravy Milady Horákové. Ty plakáty jsou umístěny na řadě veřejných i soukromých budov v Praze i mimo ni. Je na nich fotografie Milady Horákové z procesu a dvě slova: „Zavražděna komunisty“. A nad tímto nejstručnějším popisem holé pravdy se vede z mého pohledu absurdní debata. Objevují se zpochybňování:

Co tím autoři zamýšlejí?

Není to pouze projev primitivního antikomunismu?

Nejedná se umístěním plakátů na fakultních budovách o politizaci akademického prostoru?

Protože jsem nemohla pochopit, proč se kolem výročí zabití Milady Horákové strhlo tolik relativizujících debat, podívala jsem se na plakát pořádně:

Ano, je na něm fotografie doktorky Horákové z procesu. Je to opravdu ona, nikdo jiný. Její výročí si připomínáme, takže v tomto ohledu je plakát správně.

Potom je tam slovo „zavražděna“. Ve všech odborných textech, knihách, v reportážích, které mohly vzniknout v čase svobody, se mluví o tom, že se jednalo o politickou justiční vraždu. Všichni badatelé se shodují, že byla k smrti odsouzena pro své názory. Když se někdo dopustí vraždy, znamená to, že někdo jiný byl zavražděn. Takže slovo „zavražděna“ je na plakátech správně.

Další slovo je „komunisty“ (zavražděna komunisty). Byli to sovětští komunisté v roli „poradců“, které řídil přímo Stalin, a českoslovenští komunisté, zejména komunista-prezident Klement Gottwald, který rozsudek smrti podepsal. Bylo to v roce 1950, dva roky po státním převratu, kdy komunisté převzali veškerou moc v naší zemi. Takže slovo „komunisty“ je na plakátech také správně.

Na otázku, „co tím autoři zamýšlejí“, si tedy odpovídám snadno a jasně. Jejich úmyslem je říci holou, ryzí pravdu, která nemůže být zpochybněna či relativizována. Prostě pravda.

Druhá otázka: není to nějaký zastřený útok na dnešní komunisty? Je Milada Horáková zneužita v tomto aktuálním (někdy též „primitivním“) projevu antikomunismu?

Milada Horáková byla ryzí, přesvědčenou demokratkou. To vadilo nacistům, proto ji věznili, to vadilo komunistům, proto ji zavraždili. Oba totalitní režimy spatřovaly ve svobodném, nezávislém a demokraticky smýšlejícím člověku svého nejnebezpečnějšího nepřítele. U symbolického hrobu doktorky Horákové se mi to říká opravdu těžce. Musím totiž konstatovat, že jsou to opět komunisté, kteří se poprvé od revoluce 1989 ujímají vlády. Zatím ji jenom podporují, nejsou přímo jejími členy, ale postupují stejně jako v minulosti. Stupňují své požadavky, napadají demokratický systém, obracejí nás od svobodného světa směrem k Rusku a Číně. Požadují vystoupení České republiky z NATO, obdivují vraždící totalitní režim Severní Koreje, vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 podle nich nebyla okupace, mrtví občané Československa v době této okupace byli oběťmi dopravních nehod, Horáková se přece přiznala…

Postavit se minulým i dnešním komunistům je jednoznačně projevem antikomunismu, jak by ne? Je to stejný postoj, jaký vůči nim měla Milada Horáková. Nemůže být tedy řeč o zneužití, řeč je o přesvědčení. A přesvědčený demokrat musí být antikomunista. Jinak to nedává smysl.

Třetí otázka míří na akademickou půdu. Zaslechla jsem, že umístění plakátů na fakultní budovy může být „znesvěcením“ akademické půdy politickým bojem.

Vzpomínám si na rok 1989, na vysokoškolské studenty, kteří se stali spolutvůrci obnovy demokratického režimu u nás. Na plakáty, jimiž byly fakulty polepeny v rozhodujících dnech listopadu 1989. Chodím kolem busty Jana Palacha, umístěné na průčelí Filozofické fakulty UK. Vzpomínám na osud Jana Opletala. Před půl rokem uplynulo osmdesát let od jeho smrti. Kdyby byla Praha v listopadu 2019 polepena velkoplošnými plakáty s tváří Jana Opletala a slovy „zavražděn nacisty“, divil by se někdo? Zpochybňoval by to někdo? Kladl by stejné otázky, které se objevují v souvislosti s Miladou Horákovou? Akademická půda je prostorem svobody. Nejenom pro vědecké bádání, ale svobody jakožto základního pilíře života každého z nás. Kde jinde by apel k její ochraně a varování před jejím ohrožením měl znít silněji?

To je můj pohled na dnešek, mé trvání na prosté pravdě, můj celoživotní postoj – odpor ke komunismu. Složila jsem slib poslankyně poprvé před dvaadvaceti lety. Zvolena jsem byla šestkrát. Šestkrát jsem přísahala věrnost demokratické vlasti. Chci to zdůraznit právě zde, u symbolického hrobu doktorky Milady Horákové, zavražděné komunisty.

Komentář vyšel na serveru Forum24.cz.

Miroslava Němcová

Miroslava Němcová

poslankyně PČR

Více o autorovi