Novinky Mediální výstupy

Ministr Standard

Ode zdi ke zdi se od padesátých let minulého století do dneška vyvíjí české školství.

Od doby tzv. "jednotné školy" komunistického ministra Zdeňka Nejedlého k bezbřehému liberalismu posledních dvaceti let. 

Komunisté, kteří se obávali svobodných škol, si při budování socialistického vzdělávacího systému mysleli, že všechny třídy, žáci v nich a jejich učitelé jsou stejní. Proto byly zpracovány podrobné a především pro všechny povinné učební osnovy, jejichž dodržování soudruzi inspektoři přísně a nemilosrdně kontrolovali.

S kolapsem socialismu na konci osmdesátých let vlétl i do českého školství svobodný duch. Natolik rozevlátý do natolik nepřipraveného prostředí, že přes noc smetl "vše staré" a toužil vyplnit prostor "vším novým".

A tak jsme upustili od klasického známkování a nahradili je slovním hodnocením, abychom se po čase vrátili k osvědčené známkovací stupnici.

Domácí úkoly prý příliš přetěžovaly své žáky, proto jsme od nich ustupovali tak důsledně, že se dnes rodiče (i vlastní vinou) obávají požadovat po svých dětech pořádek ve skříňkách s oblečením. Abychom žáky příliš nestresovali, vnutili jsme si myšlenku, že ve vyučovacích hodinách jde více o pěstování a kultivaci osobnosti žáka, což si někteří z nich vyložili po svém a terorizují své učitele hrami na to, "co ještě snesou".

Namlouvali jsme si, že učit se má jenom hrou. Slepá víra ve všemoc televize, videa, multimediálních her a internet ale nenahradí tvrdou práci při získávání vědomostí.

Od rigorózního a nesvobodného komunistického systému vzdělání jsme rázem překmitli k neomezenému liberalismu, který nevyžadoval téměř nic a navíc postupně zničil srozumitelné formy posuzování znalostí, vědomostí a dovedností žáků.

Situace došla tak daleko, že základní školy se obsahem poskytovaného vzdělání a formou jeho výuky natolik odlišují, že přechod žáka v průběhu jednoho roku z jedné školy na školu druhou mu může způsobit významné studijní potíže.

Stát v průběhu let zcela rezignoval na svoji roli kontrolovat úroveň poskytovaného vzdělání, aby tím nebyla narušena "svoboda a nezávislost" škol. Příchod každého nového ministra (ministryně) školství tak učitelé očekávají s obavami a nedůvěrou.

Pokud k tomu přidáme i nesmyslně velké množství středních škol zakončených nenáročnou maturitní zkouškou a vše zarámujeme českou "specialitou" - každé větší město má svoji vysokou školu - nutně pochopíme, proč klesá úroveň poskytovaného vzdělání a proč čeští studenti nestačí v mezinárodní konkurenci (a to i přesto, že si o mnohých mezinárodních srovnávacích žebříčcích myslím své).

Návrh ministra školství Dobeše, který ohlásil letos v říjnu vnést do vzdělávání standardy a v uzlových momentech vzdělávání kontrolovat úroveň znalostí žáků a studentů, je proto z výše uvedených důvodů návrhem správným.

Neříkám tím, že chci návrat k Nejedlého tzv. jednotné škole, nejde mi o zavedení rigorózních vyučovacích osnov, jde mi o definici standardů, které musí žáci v jistém věku svého vzdělávání znát. To považuji za správné.

Dobře pro žáky a studenty samotné. Ne všichni jsou nadáni stejně a především proto je užitečné, aby věděli, co je povinné.

Dobře pro jejich rodiče, kteří se budou moci lépe orientovat v tom, co mají po svém dítěti doma vyžadovat.

Dobře pro učitele, kterým jasnější vymezení vzdělávacího hřiště může jenom pomoci. Standardizace vůbec neznamená omezení tvůrčí aktivity učitelů. Naopak, dává jim příležitost zřetelně a měřitelně nabízet víc.

Dobře pro ředitele škol, kteří mohou průkazněji hodnotit výkony jak žáků, tak svých podřízených.

Dobře pro strukturu vzdělání - ne každý může vystudovat vysokou školu a ne z každého může být šikovný řemeslník.

Vytrvá-li ministr "Standard" v úsilí vnést do vzdělávacího systému měřitelný řád, může tím pomoci nastartovat proces ozdravení českého školství.