Poučení z okupační dočasnosti
26. února 2020

Jakub Janda: Poučení z okupační dočasnosti

(Aktuálně.cz ) Častokrát říkám, že jsem patriot. Nejen, co se naší země týká, ale i ve vztahu ke svému rodišti. A vůbec k regionu, v němž jsem vyrůstal a kde i navzdory svým pracovním povinnostem můžu naštěstí trávit dost času. Nyní bych se rád zmínil o události, která ve mně tuto hrdost posiluje.

Jak známo, Frenštát pod Radhoštěm byl prvním místem v tehdejším Československu, odkud se podařilo dostat pryč sovětské vojáky. A dost možná i prvním takovým místem ve východní Evropě. Byla to zřejmě dílem náhoda, ale zároveň i výsledek snah, které započaly hned v prosinci 1989. A které se staly i vodítkem pro zajištění hladkého odchodu sovětských posádek jinde v republice.

Podle dobových záznamů odjel první vlak se sovětskými vojáky, jejich technikou a jejich rodinami z Frenštátu 26. února 1990, zhruba v 14:40 hodin. A další následovaly dvakrát za den, celý příští měsíc. Někomu to může připadat jako dlouhá doba. Je ale třeba mít na paměti, že sovětská posádka tu čítala více než čtyři tisíce lidí. Tedy více než třetinu obyvatelstva města. A poslední sovětský okupant území Československa opustil až mnohem později, za rok a čtvrt – v červnu 1991.

Sovětským vojákům se tu navíc líbilo, a tudíž odsud nechtělo. A svůj odjezd pochopitelně zdražovali. Za jiných okolností by to bylo pochvalou, oceněním hostů směrem k hostitelům za jejich služby. Jenže sovětští vojáci nebyli hosty. Zůstala po nich nejen historická pachuť, ale i zdevastované budovy a hlavně zničené osudy mnoha lidí v celém Československu. Některé, bohužel, nenávratně.

Usídlení okupačních posádek bylo bagatelizováno jako dočasné, ale ukázalo se jako téměř trvalé. Naštěstí nikoliv na věčné časy, jak bylo psáno na transparentech o spolupráci se SSSR. Vojáci pocházeli ze zemí, které byly iluzorně považovány za spřátelené. Dnes s nimi máme naštěstí vztahy jiné. Nemusíme nikomu podlézat. Nikomu poklonkovat. Nikoho se bát. I když… A k tomu bych rád řekl několik slov. Anebo - abych dostál historickému kontextu - několik vět.

Od doby, kdy sovětští vojáci začali opouštět Frenštát a jeho okolí, nyní uplývá 30 let. Což je nejen kulaté výročí, které stojí za připomenutí, ale i docela dlouhá doba. Zhruba jedna generace. Když se ale podívám na současnou globálně-bezpečnostní situaci, není to žádná minulost. Jistě, Rusko jakožto nástupce Sovětského svazu a hnací motor tehdejší Varšavské smlouvy nás přímo vojensky neohrožuje. Jako nikdo jiný, naštěstí. Což ale neznamená, že bychom měli nynější hrozby ignorovat. Ať už ty konvenční, či ty nové, které se teprve učíme poznávat a čelit jim.

Shrnul bych to jako „tři proti“. Jako tři důležitá témata, která ve světle tohoto výročí vnímám.

Tím prvním je varování před relativizováním. Není vojenská přítomnost jako vojenská přítomnost. Nemůžeme vše označovat jako okupaci, jak se nám přívrženci staré i nové levice snaží vnucovat. Měli jsme tu ruské, sovětské i další „spřátelené“ vojáky. A za druhé světové války Němce z nacistické Říše. To vše byli okupanti. Bez jakýchkoliv adjektiv, bez jakéhokoliv zjemňování. Jsem ale šokován, když slyším přirovnávání k možné vojenské přítomnosti Američanů – mluví se například o letecké základně v Ostravě. Proboha, kam jsme se to dostali, když své spojence, kterým vděčíme za podporu při zakládání Československa, osvobození od nacistického zla i současný bezpečnostní klid házíme do jednoho pytle s představiteli dvou totalitních režimů? Nenechme si tyto nesmysly vnutit.

Mé druhé „proti“ míří proti lehkomyslnosti. Může se zdát zbytečné a marnotratné vydávat spousty miliard na obranu. A zvyšovat tyto výdaje na slíbená 2 procenta HDP. Jenže to není jen slib daný nějaké organizaci, nějakému NATO. To je hlavně v zájmu naší bezpečnosti. Neznamená to, že bychom měli vyhazovat peníze z okna za vojenské nákupy, jen abychom vylepšili své obranné účetnictví a ukonejšili své alianční spojence. Dělejme to transparentně, s rozvahou a rozumem. Ale hlavně v zájmu své vlastní bezpečnosti. Až budeme svoji a spojeneckou sílu potřebovat, může být pozdě.

A konečně, má třetí výzva. Je proti zapomínání. Nepodceňujme historická ponaučení. Važme si skutečných spojeneckých svazků a odmítejme falešné pakty, kde jsme jen v podřízené pozici. Neberme na lehkou váhu vlastní bezpečnost, jakkoliv to může z dnešního pohledu vypadat už zmíněná marnotratnost. Reflektujme nové hrozby, včetně těch digitálních, ale nezapomínejme ani na konvenční nebezpečí. A konečně, buďme hrdí, že žijeme v regionu, kde začal konec přítomnosti sovětských vojsk. Přítomnosti, která – jak známo – byla označována za dočasnou. Toto je to hlavní poučení z událostí, které proběhly před 30 lety. A které můžeme šťastně nazývat minulostí.

Blog Jakuba Jandy.

Jakub Janda

Jakub Janda

poslanec PČR

Více o autorovi