Interpelace na ministra kultury ve věci odvolání ředitelky památníku Lidice
23. ledna 2020

Martin Baxa: Interpelace na ministra kultury ve věci odvolání ředitelky památníku Lidice

(www.psp.cz ) Ústní interpelace místopředsedy ODS Martina Baxy na ministra kultury Lubomíra Zaorálka ve věci odvolání ředitelky památníku Lidice.

Martin Baxa:

Vážený pane ministře, obracím se na vás v záležitosti vynucené rezignace ředitelky Památníku Lidice, Martiny Lehmannové. Vše začíná reportáží České televize, v níž historikové, kteří nejsou zaměstnanci památníku, popsali příběh deportace židovské obyvatelky obce, která se odehrála v předvečer lidické tragédie, a to údajně na základě udání jedné lidické občanky. Než bych se pokoušel vše popsat, přečtu raději část dopisu paní Jaroslavy Skleničkové, dnes třiadevadesátileté pamětnice, který vám poslala.

"Vážený pane ministře, jsem poslední žijící lidická žena. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy. Přes svůj věk spolupracuji s památníkem. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.

Proto mě velmi znepokojila zpráva o ředitelce památníku Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, která sdružuje část přeživších dětí a které předsedá paní Bobošíková. Situace se vyostřila vloni v červnu po odvysílání kontroverzní reportáže ČT, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce, která v reportáži neutrálně vystoupila.

Spolupráce skupiny lidických dětí s památníkem ustala. Nevhodně načasovaná reportáž, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby a práce. Já si však na činnost památníku stěžovat nemohu. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Proto se také obracím na vás, pane ministře, abych vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena, informovala. Velmi bych si proto přála, abyste rezignaci paní ředitelky nepřijal."

Tolik tedy dopis paní Skleničkové. Já chci uvést, že předmětem sporu není historický příběh sám o sobě, (upozornění na čas) k tomu se nejspíše vyjádřit neumíme a nechceme, ale ptám se, pane ministře, proč jste se nepostavil za svoji organizaci a za její ředitelku?

Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek:

Děkuji. Přeji vám dobré odpoledne. Děkuji také za interpelaci a jsem rád na to, že mohu reagovat. Souhlasím s panem poslancem Baxou, že opravdu naším tématem není teď historická debata a snaha si objasnit věci, jak byly, na to si netroufám asi ani já, ani on, ale to, myslím si, na čem záleží - záleží na každém hlasu, té paní, poslední přeživší, kterou jste tady zmínil, a její dopis. Já bych jenom řekl, že mi záleží teď na všech přeživších nebo příbuzných, dětech a přál bych si, abychom se všemi dokázali komunikovat. A problém není teď v nějakých tlacích, protože, přiznám se, těmi se tak moc nezabývám.

Já se zabývám tím, co památník má dělat, a přál bych si, abychom dokázali se všemi těmi, ono jich není mnoho, přeživšími dnes komunikovat. A nechtěl bych o tom přesvědčit jenom vás. Já jsem se dnes setkal s paní Dagmar Kosovou, která je statutární zástupkyní paní Lehmannové. Dnes ráno jsem se s ní sešel a požádal jsem ji o to, abychom na pondělí, po vládě připravili v Lidicích takový kulatý stůl, na který chci pozvat - a zdůrazňuji - všechny přeživší nebo příbuzné a děti. Chtěl bych tam pozvat zástupce obce, památníku a budu tam sám a rád bych chtěl právě tam dát najevo jasně to, co říkám dnes vám tady, že bych si přál komunikovat se všemi, protože já vidím zásadní roli v tom, jestliže památník se snaží pečovat o naši paměť, především v souvislosti s těmi událostmi před sedmdesáti lety, tak si to - dokud žijí - ti, kteří o tom vědí, kteří byli těm událostem blízko, tak si myslím, že si nemůžeme dovolit je ponechat stranou.

A můj názor je, že skoro žádného z nich, a víme, že řada z nich se účastnila debat a besed, a víme, že tohle se začalo měnit, že vlastně tohle bylo vážně narušeno. Já jsem dostával dopisy, že se nebudou účastnit besed, a to dokonce i někteří, kteří v tom sehrávali docela zásadní roli, a já nemám pochyby o významu, který to mělo, i o tom, že se toho všichni účastnili.

Takže já doufám, že už od toho pondělka bude jasně řečeno i přímo jim, a že se toho zúčastní, že mi jde o všechny z nich a že to je to, čím jsem veden já, a přál bych si, aby tím byl veden i do budoucna ten památník. My tam nebudeme vést žádné války s nikým. A vůbec ne tedy s přeživšími nebo s nějakou jejich částí, protože já mezi nimi v tomto nerozlišuji. A přál bych si, abychom se dokázali sejít u jednoho stolu a aby se ukázalo, že jsme spolu všichni schopni mluvit. O to jsem také požádal paní Kosovou, která nyní zastupuje rezignovavší paní Lemanovou, a vlastně bych chtěl co nejrychleji vyhlásit výběrové řízení, ve kterém bychom hledali někoho, kdo právě v tomto duchu ten památník povede.

A já jsem připraven dávat počet a účet z toho, že skutečně to, čím jsem veden, je, aby památník plnil tu původní funkci, kvůli které byl vytvořen nebo kvůli které byl budován, a to je jednak ta role, kterou plní vůči veřejnosti, ale pak si myslím také, velice důležitá role vůči těm, kteří tu paměť ještě stále nesou. A já jsem už mnohokrát řekl, že pokud tam tito lidé žijí, tak to nemůžeme dělat bez nich. A já bych si přál to dát znovu dohromady a doufám, že se to povede, a že i po tom, co se nyní odehrálo, pokud jsme to s paní ředitelkou cítili každý jinak, tak proto to dopadlo, jak to dopadlo, protože mně to připadalo, že mně více než jí vadilo to štěpení.

Více mi vadilo to, že vlastně najednou to zůstává, že část těch přeživších zůstává stranou. A proto hledám, proto jsme se dohodli takto. Já jsem jí nabídl, aby fungovala odborně tam, kde si myslím i v minulosti se jí dařilo, a nyní hledám někoho, kdo má dostatečný cit pro ty složité poměry v Lidicích, protože já nepochybuji o tom, že to místo je i kvůli té těžké historii stále v něčem nejednoduché, a najít takového ředitele nebo ředitelku, někoho, kdo bude schopen to prostředí spojovat, o to se pokusím v pondělí a já věřím, že se to povede.


Martin Baxa:

Pane ministře, děkuji za tuto vstřícnou reakci a určitě se shodneme na fundamentu toho argumentu, že je důležité, aby se ta komunita neštěpila, aby všichni ti, kteří patří do té komunity přeživších, to takto vnímali.

Ale já považuji za důležité znovu zopakovat skutečnost, že paní ředitelka Lemanová se v té situaci neocitla coby aktivní hybatelka nebo aktérka. Ona se v té situaci toho rozkolu ocitla tím, že Česká televize odvysílala reportáž, ve které dva historikové prezentovali závěry svého historického výzkumu, a teprve na základě toho vlastně došlo k rozpoutání určitého odporu vůči ní, který nebyl primárně veden tím, že by paní ředitelka aktivně vystupovala proti nějaké části těch přeživších, ale že zejména role Českého svazu bojovníků za svobodu a paní Bobošíkové, která iniciovala sérii stížností, vyvolala ten stav toho rozkolu a té vzájemné nedůvěry. A proto ta moje otázka zněla, že já si myslím, že byste se za tu organizaci postavit měl...

Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek:

Ano, já jsem se snažil sledovat tu argumentaci poctivě, ale možná bych to viděl jinak v tom, že mně nepřipadá prvotní ta organizace, pro mě je prioritní to, co se v těch Lidicích odehrálo, ti, kteří jsou tam ti svědci, a já bych se nejvíce chtěl starat a pečovat o tohle, o tu paměť vůči té události a třeba určitou asistenci těm, kteří tam zůstali jako svědci. Takže se omlouvám, že já nevidím tu svou první loajalitu v té organizaci. Ta organizace tam vznikla kvůli nim. A já se vlastně snažím tohle nějak, tímhle směrem to tlačit. My tam nejsme kvůli organizaci, kvůli lidickému památníku, a vy dobře víte, že jsem dokonce řekl tu větu, že pokud tam dneska žijí pamětníci, tak já si neumím představit smysl toho památníku, pokud on bude existovat paralelně a bez nich. To je vlastně i určitý spor, který jsem možná vedl i s paní ředitelkou. Já jsem říkal, já se s tím nesmířím, že mi osm, jich je jedenáct, to je strašně málo lidí, ta skupina se scvrkává, jestliže mi osm z jedenácti napíše, že se neúčastní, tak já nebudu hájit ten památník, protože já říkám, bez nich ten památník ztrácí smysl. Dokud žijí, musíme být s nimi. A bez ohledu na to, jak je to třeba komplikované, oni můžou být různí, ale já tohle cítím jako svou povinnost, a proto vlastně jsem se nespokojil možná s tím, jakou památník sehrával v téhle věci roli, protože mi připadalo, že měl udělat něco víc. Měl udělat víc v tom překlenutí toho sporu a v hledání, že ty lidi nesmíme ztratit. A vy dobře víte, že oni odmítli jezdit na besedy a podobně a že někteří z nich by besed udělali spousty, takže oni odvedli z toho, co my jsme chtěli, ohromný kus práce. Děkuji a doufám, že si rozumíme. Děkuji.

Martin Baxa

Martin Baxa

místopředseda strany
poslanec PČR
předseda regionálního sdružení
primátor

Více o autorovi