Jsme 15 let v Evropské unii. Přínosy jsou značné, ale Unie stojí na křižovatce
1. května 2019

Alexandr Vondra: Jsme 15 let v Evropské unii. Přínosy jsou značné, ale Unie stojí na křižovatce

(FORUM 24) V letošním roce si připomínáme 15 let od vstupu do Evropské unie. Jak jsme se za tu dobu změnili my? A jak se změnila EU? Stručná odpověď může znít: změnili jsme se – my i Unie, a to hodně. My v něčem k horšímu a v něčem k lepšímu, Unie bohužel spíš jen k horšímu.

Nejprve k tomu, jak jsme se změnili my a jaký na tom má podíl EU. Momentální domácí politické poměry představují zjevně změnu k horšímu. Duopol stárnoucího „monarchy“ na Hradě a všudypřítomného oligarchy ve Strakovce je problém, z něhož se česká demokracie bude vzpamatovávat dlouho. Nástup jejich patriarchátu ovšem není výsledkem vlivu EU. Můžeme si za něj my sami. Jednak je to vina části polistopadové politické elity, která si příliš pouštěla k tělu různé politické podnikatele a šíbry, což se jí v době krize a utahování opasků vrátilo jako bumerang. Z části je to i vina jakobínských vyšetřovatelů a prokurátorů, kteří velkou protikorupční revolucí způsobili politické zemětřesení, jehož rozsah absolutně nekorespondoval se „zločiny“, které se jali vyšetřovat. V hysterické atmosféře, na níž měli velký podíl někteří novináři a politicky dezorientovaní intelektuálové, pak lidé ve volbách vynesli k moci ty, kteří svou vládu opírají o komunisty a zároveň operují v daleko větším konfliktu zájmů než jejich předchůdci. Je to problém, ale EU je v něm nevinně.

Co všechno nám EU dala

Momentální stabilita našeho mocensko-politického kartelu se opírá o ekonomický růst a stoupající životní úroveň obyvatel. „Je to o ekonomice, hlupáci,“ říkával rád James Carville, poradce prezidenta Clintona, když v médiích vysvětloval, proč jeho šéf úspěšně přežíval vlastní skandály. Ano, v posledních letech, po odeznění krize, se Česku daří. Hospodářství roste, firmy prosperují. Míra nezaměstnanosti i míra chudoby patří k nejnižším v Evropě. Praha je plná mladých Španělů nebo Portugalců, kteří si tu našli práci jako náhradu za nemožnost najít ji doma. Ve světě uznávaný ukazatel Global Peace Index nás řadí mezi sedm nejbezpečnějších zemí na světě. Social Progress Index, který hodnotí celkovou kvalitu života ve světě, řadí ČR kolem dvacátého místa, hned vedle USA.

V této dobré kondici se nepochybně podílí naše začlenění do dvou klíčových západních institucí. Díky nim jsme plnohodnotnou součástí Západu. NATO, jehož jsme členy už dvacet let, nám poskytlo bezpečnostní garance, o kterých se našim předkům ani nesnilo. Kolektivní obrana je nejen účinnější, ale i finančně efektivnější, než kdybychom se o svou bezpečnost museli starat sami. Transatlantická vazba a přítomnost USA poskytuje menším evropským státům pojistku proti dominanci jedné evropské mocnosti. Stejný raison d´etre stál i u kořenů evropské integrace.

Česko, jako země ve středu kontinentu, která je při tvorbě svého národního produktu a bohatství z 80 % závislá na exportu, přirozeně těží z plnohodnotné integrace do jednotného vnitřního trhu EU, s volným pohybem zboží, lidí, služeb a kapitálu. Díky němu a díky Schengenské dohodě mohou Češi v Evropě svobodně cestovat, studovat, pracovat a podnikat. V tržní konkurenci se těšíme z dostupnosti prakticky jakéhokoli sortimentu, základní potraviny i spotřební zboží jsou levnější, nežli tomu bylo před naším vstupem do EU. Česká města i venkov kvetou i po funkční a estetické stránce a nezanedbatelný vliv tu mají nejen inspirace zahraničními vzory, ale v některých případech i využití prostředků z evropských fondů. Vliv EU je v tomto ohledu jasně pozitivní.

Razantní odmítání EU nebo její tvrdá a generální kritika na každém kroku a za každou cenu není proto na místě. Použijme jednoduchý přípěr, který chápe každý obchodník. Je evidentní, že na evropském trhu má většina našich firem své hlavní, náročné, ale i věrné zákazníky. Každý byznysmen si takových zákazníků váží, snaží si je předcházet. Kdyby je každý den urážel, neplnil spolehlivě dodávky nebo jim neplatil, brzy o ně přijde.

Od doby našeho přijetí se ale změnila také EU. Před 15 lety byla na vrcholu – silná, sebevědomá a akceschopná. Dnes je naopak zmítána hlubokou krizí, někteří dokonce mluví o tom, že její systém kolabuje. EU čelí sílící opozici zdola, a to jak v tradičních zemích jako Francie nebo Itálie, tak v nových státech jako Maďarsko či Polsko. Britové se dokonce v referendu rozhodli z EU odejít. Zatím všichni ukazují prstem na druhého. Jednou jsou na vině žluté vesty, jindy Salvini či Orbán anebo Angličané. To je ale k ničemu. Ptejme se spíš sami sebe, co jsme udělali špatně, že EU už nefunguje tak jako dřív: jako měkká, atraktivní síla.

Jsem přesvědčen, že na vině jsou nepřiměřené integrační ambice. Příkladem budiž Lisabonská smlouva. Měla z EU učinit globálního hráče. Výsledek je tristní. Přišli jsme o Velkou Británii, zemi, která nám vojensky, ekonomicky i jazykově dávala skutečně globální dosah. Po brexitu jsme slabší. Výsledek je opačný než byl deklarovaný záměr.

Problém evropské rovnováhy

S odchodem Velké Británie přichází EU o vnitřní rovnováhu, která ji drží pohromadě. Až dosud dominantně určovaly agendu i výsledky vyjednávání tři klíčové evropské mocnosti: Francie, Německo a Velká Británie. Vnitroevropská rovnováha byla výsledkem komplexního balancování uvnitř pomyslného trojúhelníku s vrcholy v Berlíně, Londýně a Paříži. V oblasti obrany a bezpečnosti hrály Británie a Francie roli jestřábů, kteří disponují jaderným odstrašením a intervenční schopností, zatímco pacifistické Německo bylo pověstnou holubicí. V oblasti ekonomiky byly tahouny rozvoje a inovací výkonné a bohaté Německo a liberální a dynamická Británie, zpomalovala je naopak etatistická a protekcionistická Francie. A v oblasti politické integrace měl nohu na plynu tandem Francie a Německa, zatímco Británie šlapala na brzdu. Menší nebo ekonomicky slabší státy měly jistotu, že jejich životní zájmy byly v zásadě ošetřeny, i když ony samy neměly sílu a vliv je prosadit. Díky Británii a jejím zvláštním vztahům s USA celý trojúhelník držel EU v gravitačním poli Západu. Vnitřní soudržnost a vzájemnou komunikaci posilovala angličtina jako unijní lingua franca.

Bez Británie bude integrační jádro spočívat na tandemu Německo-Francie. Trojúhelník nahradí osa Paříž-Berlín. Němci i Francouzi sice udělali v minulosti hodně pro vzájemné smíření, ale to ještě nic nevypovídá o interakci v širším rámci. Za prvé je otázka, jak bude tandem atraktivní a srozumitelný pro ostatní, zda dokáže působit jako měkká, magnetizující síla. Anglie byla sexy, určovala populární trendy. Německo je se svou formalistní kulturou sice důsledné, ale těžkopádné. Francie dokáže inspirovat, ale bývá málo srozumitelná. Jednoduchá komunikace v angličtině bude odsunuta do pozadí. Za druhé je neoddiskutovatelnou realitou nerovnovážný vztah Německa a Francie. Němců je víc, hospodářsky jsou silnější a výkonnější. Člověk nemusí být ornitolog, aby pochopil, jak se může pomyslný dialog mezi orlicí a kohoutem vyvíjet. A za třetí je tisíciletou tradicí mezinárodních vztahů, že slabší má tendenci vyvažovat silnějšího. Osa Paříž – Berlín vede od západu na východ a sahá až někam do Moskvy. Obavy posilují emancipační tendence v Berlíně a Paříži, pokud jde o vztah k USA. Merkelová i Macron opakovaně prohlašují, že se na Donalda Trumpa nechtějí spoléhat.

Tendenci k vyvažování budou mít i ostatní členové EU. Bude-li unijní agendu jednostranně určovat severozápadní osa dvou mocností, přirozenou korekcí bude snaha posilovat osu ve směru sever – jih. Ideově nastavená „konzervativní kontrarevoluce“ Polska a Maďarska je přirozenou reakcí na lavinu západního levicového progresivismu. Spolupráci Visegrádské čtyřky posílil nesouhlas s imigrační „vítací kulturou“ ze strany Německa, politicky podporovaného Francií (velmi licoměrně, protože ta své azylové zákonodárství zpřísnila). Česko, Maďarsko, Polsko i Slovensko nacházejí společnou řeč s nově zvolenými politiky v Rakousku (Sebastian Kurz), v Itálii (Matteo Salvini) nebo v Dánsku. Určitě se to projeví v koalicích po volbách do Evropského parlamentu.

V hospodářské oblasti začalo Polsko společně s Rumunskem a Chorvatskem organizovat tzv. Trojmoří, které sdružuje dvanáct zemí mezi Baltickým, Černým a Jaderským mořem. Klade si za cíl posílit dopravní, energetickou a digitální infrastrukturu spojující sever a jih EU. Až dosud většina evropských prostředků směřovala do modernizačních projektů spojujících západ a východ Evropy, což bylo primárně v německém a ruském hospodářském zájmu. Německá podpora plynovodu Nord Stream dala iniciativě nový impuls. Nejde jen o finanční zdroje, ale i vitální bezpečnostní a strategické zájmy východní Evropy v konfrontaci s hybridními hrozbami ze strany Ruska.

V reakci na brexit a eurokrizi zformovalo Nizozemí tzv. „Novou hansovní ligu“ (Nizozemí, Dánsko, Švédsko, Finsko, tři baltské státy, Irsko). Fiskálně konzervativní státy v severní Evropě se přirozeně obávají, že po odchodu Británie ztratí klíčového spojence v zadržování fiskálně neodpovědné politiky příznačné pro Francii a jižní křídlo EU. Jejich návrhy podpořily také Česko a Slovensko.

Dvě vize EU: Cáchy, nebo Florencie?

Občas slyšíme, že EU chybí vize, jak z krize ven. A ještě častěji slyšíme, že žádnou takovou vizi nenabízí nikdo ani u nás doma. Pomiňme nyní argument, že kdyby každá členská země nabízela nějakou speciální vizi, byla by možnost shody ještě obtížnější. Ale především: není nutné nic hledat, protože dva základní koncepty jsou k mání. Stačí si vybrat.

Prvním je koncept imperiální, k němuž se nejvíc hlásí Emmanuel Macron. V září 2017 zformuloval své záměry na pařížské Sorbonně. Budoucí EU vidí jako „suverénní stát“, který se „nesmí spoléhat na USA“. Prostředkem mu k tomu je vytváření společné evropské obrany a společné imigrační a azylové politiky. Macron také vychází z přesvědčení, že příčinou chronických problémů eurozóny je stávající architektura měnové unie. Navrhl proto její komplexní reformu s ekonomickou vládou, ministrem financí, harmonizovanými daněmi a společným rozpočtem. De facto by šlo o vytvoření fiskální, transferové, a tedy i politické unie. Své vystoupení shrnul slovy: „Nemám žádné nepřekročitelné čáry, divám se jen na horizonty.“

Německá reakce byla zprvu vlažná. Státy severního křídla EU se obávají, že by přistoupením na Macronovy ekonomické návrhy na sebe vzaly zodpovědnost trvale doplácet na chudší jižní státy EU. Německá kancléřka Francii vyzvala, ať nejprve předvede reformní úsilí doma. Macron však s prvními návrhy doma tvrdě narazil. Muž, který se v počátcích prezidentství přirovnal k božskému Jupiterovi, se musel sklonit před protestním hnutím žlutých vest. Jeho podpora doma klesla za jediný rok z rekordně vysokých 61 % na rekordně nízkých 23 %. Vzpomněl si proto na socialistické začátky a vzbouřenou veřejnost uklidňoval slibem, že jí rozdá peníze. To však má své následky. Jestliže v prvním roce vlády se mu podařilo po dlouhé době snížit rozpočtový deficit pod limitní hranici Paktu stability a růstu, je nyní jasné, že ji zase překročí.

„Nepřekročitelné čáry“ Macron nevidí a neváhá je překročit, jde-li mu o přežití. Na „horizonty“ ale rezignovat nehodlá. V lednu 2019 podepisuje v Cáchách s německou kancléřkou nový francouzsko-německý pakt. K ceremonii dochází symbolicky přesně 56 let po podpisu Elysejské smlouvy, která položila základ k francouzsko-německému usmíření. Byl to důležitý akt, který ukončil tisíciletou rivalitu mezi dvěma evropskými velmocemi. Cášská smlouva naopak vypadá spíš jako poselství ujišťující Němce, Francouze i svět, že tu v důsledku očividných rozporů neklíčí nový konflikt. Podrobnější čtení však naznačuje, že ani Francie, ani Německo nerezignovaly na myšlenku přetvořit EU v „suverénní“ stát. Vypovídající je i volba místa ceremonie. Cáchy se staly v roce 800 sídelním městem římského císaře Karla Velikého a centrem karolínského impéria, které Němcům i Francouzům slouží jako inspirace pro evropské sjednocení. Právě Macron byl vloni za své vize v Cáchách oceněn Cenou Karla Velikého.

Historické analogie ale bývají dvojznačné. Karolínská říše jako celek vydržela jen 46 let, aby pak svým rozdělením založila tisíciletou francouzsko-německou rivalitu o Alsasko, Lotrinsko a Burgundsko. Dvojznačnost nese i symbolika Cách. V roce 1748 byla podepsána jiná Cášská smlouva, která ukončila války o rakouské dědictví. Pro nás je důležitá tím, že jsme v ní definitivně ztratili Slezsko. Frustrace z jeho ztráty dovedla kancléře císařovny Marie Terezie, moravského aristokrata Václava Antonína Kounice, k tzv. diplomatické revoluci. Kounic rezignoval na spojenectví s Anglií, která mu se Slezskem nepomohla, a v roce 1756 uzavřel alianci s Francií, do té doby hlavním rakouským nepřítelem. Prusko v obavě z francouzsko-rakouské dominance reagovalo preventivním útokem proti Rakousku. Tím byla zahájena Sedmiletá válka, první skutečně globální konflikt, který měl zásadní důsledky pro celý svět: přímo vedl k dominantnímu postavení Anglie na moři, k velkému oslabení Francie na kontinentu a k mocenskému vzestupu Pruska. Nepřímo pak vyústil do francouzské a americké revoluce včetně vzniku USA.

Druhá vize je renesanční. Po brexitu ji nabídla britská premiérka Theresa Mayová, když si jako místo k projevu o vztahu Británie k Evropě zvolila Florencii. V úvodu projevu řekla: „Právě zde, víc než kdekoli jinde, začala renesance – období, které inspirovalo příští staletí kreativity a kritického myšlení napříč kontinentem“. Britský přístup je od francouzského a německého odlišný. Nikoliv budování centralizované říše, ale svobodná soutěž a flexibilita spolupracujících států, která má předobraz v renesanční Itálii. Právě tato doba dala Evropě velikány, jakými byli Galileo, Leonardo, Michelangelo nebo Machiavelli. To je cesta, jak v Evropě zvýšit inovační potenciál a posílit její konkurenceschopnost v globálně propojeném světě.

Macronova imperiální vize Evropy nebude fungovat. Je nerealistická. Je to koncept centralistický, distributivní, řízený dirigisticky z Bruselu. Bude narážet na odpor uvnitř jednotlivých států EU a bude také narušovat vztahy mezi nimi navzájem. V Evropě není, ani dlouho nebude zformován jeden společný politický národ, který by lidi emocionálně spojoval a udržel je pohromadě i v těžkých dobách. Poslední krize ukázala jen slabou schopnost jedněch se obětovat pro druhé. V příští krizi to může být ještě horší. Ano, občany a evropské národy racionálně spojují sdílené zájmy, které mohou lépe hájit ve společenství, než kdyby se o to snažily osamoceně. Právě proto má velký význam EU chránit a nedopustit, aby se kvůli nepřiměřeným ambicím některých politických hráčů začala rozpadat.

Czexit je nesmysl, ale EU se nesmí stát svěrací kazajkou

EU je různorodý, hybridní celek sui generis. Každý člen sleduje jiný klíčový zájem. Francouz nebo Španěl v ní spatřuje sen o dávno ztracené slávě a restauraci impéria s globálním vlivem. Angličan v ní vidí příležitost dělat byznys na větším trhu, ale odmítá, aby o něm rozhodoval někdo jiný. Řek nebo Ital chce získat peníze a přilepšit si na životní úrovni. Holanďan nebo Švéd rád soutěží, ale odmítá morální hazard a nechce, aby si jiní přilepšovali na jeho úkor. Litevec a Polák hledá ochranný deštník před ruskou rozpínavostí. Německo dost možná touží po ochraně před sebou samotným.

Pro Česko jsou důležité všechny tyto zájmy. Naši obranu a bezpečnost musíme řešit ve spolupráci s většími státy. Náš blahobyt potřebuje otevřené, lukrativní a náročné trhy. Naši studenti, vědci i podnikatelé potřebují mít možnost svobodného pohybu v konkurenčním prostředí. Naše dopravní a energetická infrastruktura, která propojuje kontinent a hojně z ní těží ostatní Evropané, potřebuje investice. Jsme národ spořivých lidí s tradicí fiskální obezřetnosti a stabilní koruny a nechceme sponzorovat nezodpovědné. Zkušenosti z minulosti nás vedou k velké obezřetnosti ve vztahu k Rusku. Máme životní zájem na tom, aby bylo Německo začleněno do systému mezinárodní spolupráce.

Nemůžeme se ve středu Evropy izolovat. Czexit je nesmysl. Velmi bychom na něm prodělali, ostatní by nám ho tvrdě osolili a opepřili. Domácí obavy z něj jsou ovšem přehnané. Není totiž v české povaze takové dobrodružství rozpoutat. Češi mají staletou zkušenost se soužitím v širším celku. Rakousko-Uhersko bylo také hybridním útvarem sui generis. Když se začátkem dvacátého století začalo rozpadat, zůstali jsme jeho loajální součástí až do konce, přestože poměry a své postavení v něm jsme vytrvale, tvrdě a často právem kritizovali. V době, kdy T.G. Masaryk vyjednával v USA o budoucí samostatnosti, sloužil jeho syn Jan loajálně v rakouské armádě. Ve vztahu k EU to není a nebude jiné.

Umírněná tradice nás však nezbavuje odpovědnosti. Musíme si v EU aktivně hledat spojence, zejména mezi zeměmi, které s námi sdílejí postoj, že překotná integrace naráží na své limity a ohrožuje EU jako celek, nebo že cílené oslabování transatlantické vazby je riskantní a nežádoucí. Poroste význam spolupráce zejména v severojižní ose. S visegrádskými státy, Rakouskem a Itálií nás pojí historie a geografie, bezpečnostní zájmy, kulturní tradice a nechuť k politickému progresivismu. Se severskými státy a Německem máme společný zájem na zodpovědné fiskální politice. Polsko a Itálie mají v severojižní ose klíčové postavení.

Úspěšná, prosperující a bezpečná EU je v našem vitálním zájmu. Její dnešní stav není uspokojující. Vykazuje strukturální nedostatky a prochází krizí důvěry. Strmě se rozevírají nůžky mezi tzv. elitou, která se v byrokratické džungli cítí jako ryba ve vodě, a většinou ostatních, kteří ji přestávají rozumět. EU potřebuje reformu. Jejím výsledkem musí být EU, která se nestane svěrací kazajkou, v níž se budou lidé dusit, ale trampolínou, která usnadní evropským národům svobodný a úspěšný rozvoj.

Komentář vyšel na serveru Forum24.cz.

Alexandr Vondra

Alexandr Vondra

kandidát do Evropského parlamentu
člen výkonné rady

Více o autorovi