Novinky Mediální výstupy

Zatímco jedni mluví o "dvou rychlostech", druzí mluví rovnou o jádru a jakémsi chvostu. Samozřejmě s nutným dovětkem, že České republice by se nemohlo stát nic jiného, než že by se ocitla na takovém okraji Evropy. K tomu se přidávají dokonce i relikty nacionalismu. Ve zkratce jsou postavené na následujícím principu: "jádro" Evropy bude přece ovládáno Německem a my pak na něm budeme opět závislí, aniž bychom mohli dění ovlivňovat. 

 

Tato líbivá zkratka má ovšem mnohé nedostatky. Kromě výše uvedených klišé (mimochodem právě Německo je dnes v Evropské unii jedním z našich nejvýznamnějších spojenců) je to zejména obsahová mýlka. 

 

Evropská unie je složena z členských států s rozličnými systémy hospodářských a sociálních politik, rozličnými kulturami a tradicemi. Tyto státy se již v minulosti rozhodly některé oblasti svých politik společně koordinovat, a vytvořily proto Evropské společenství, později Evropskou unii. Většina z těchto zemí se po čase rozhodla jít dále a vytvořit mezi sebou i měnovou unii, jiné země se rozhodly do takové měnové unie nevstoupit. V tuto chvíli se ukazuje, že měnová unie nemůže dále fungovat bez vymahatelnější fiskální disciplíny, a dokonce i fiskální unie, a bez společné hospodářské politiky. Je to logický důsledek původního rozhodnutí o společné měně. Není proto důvod zemím měnové unie v něčem takovém bránit. Stejně tak ale není důvod, proč vnucovat stejný systém těm zemím, které zůstávají zatím nebo i napořád mimo měnovou unii. 

 

Je nesmysl bát se více "rychlostí" 

 

Skutečnost, že některé státy společně koordinují více oblastí, z nich ještě nečiní nějaké jádro a z ostatních "chvost". Existence užších spoluprací mezi některými zeměmi Unie je dlouhodobým faktem. Česká vláda je například zainteresována na větší spolupráci s podobně smýšlejícími státy, zejména na severu Evropy, v oblasti integrace společného trhu. V rámci Evropské unie se účastníme řady integračních prvků, kde si jiné země sjednaly výjimku. Je zde zkrátka společný základní rámec, opřený o základní principy vnitřního trhu, který může být doplňován podle principu volby jednotlivých zemí, jaké spolupráce se chtějí účastnit a jaké nikoli. Evropa se přece nemusí vždy omezit jen na nejmenší společný jmenovatel. Stejně tak ale nemůže všem nutit stejný model. Ti, kdo dnes brojí proti vícerychlostní Evropě, tedy fakticky odmítají eurozóně umožnit, aby se její státy spolu hlouběji integrovaly. Jediným důsledkem takového přístupu by bylo, že by tak tyto země beztak učinily, ovšem zcela mimo systém Evropské unie, a tedy i bez jakéhokoliv zapojení zbylých hráčů. Stejně tak nesmyslné je bát se v souvislosti s různou mírou integrace více "rychlostí". Navozuje to dojem, jako bychom všichni různými rychlostmi mířili ke stejné míře integrace. Tak tomu ale není a být nemusí. Tvrdit, že státy, které se nerozhodnou více spojit s ostatními, zůstanou na nějaké druhé koleji, znamená velmi povrchní znalost skutečného fungování EU a jejího rozhodování. Například severské státy – jako Švédsko či Dánsko – dnes patří k velmi aktivním hráčům v Unii i ve srovnání s řadou členů údajného "jádra" v eurozóně. O naší schopnosti prosadit se nerozhoduje, zda budeme s ostatními sdílet dluhy, ministra financí nebo o něco více právních norem, ale naše schopnost učinit hospodářství konkurenceschopnější, využít potenciálu naší země a lidí, ale i schopnost prosazovat a hájit své zájmy navenek, schopnost tvořit koalice. S přístupem, že nás ochrání jen Evropská komise či Evropský parlament, toho nedosáhneme. Stejně tak je neúčinná představa, že za nás tyto instituce necháme jednat. Role členských států jako aktérů v Unii nezaniká, ale naopak roste. Lisabonská smlouva ostatně nejvíce posílila Evropskou radu, tedy fórum členských zemí. Je proto životně důležité udržovat s nimi dobré vztahy a nehloubit příkop mezi státy a Unií. Z výkřiků o údajné "hrozbě" vícerychlostní Evropy při současné závislosti na klíčových hráčích Unie mám trochu obavy.