Školství: Marné hledání svatého grálu
11. září 2018

Jiří Nantl: Školství: Marné hledání svatého grálu

(Pravý břeh) Vzdělávací politika v Česku se vyznačuje častým spoléháním na Velké řešení, tedy na jeden zásadní tah, který by měl vyřešit mnoho problémů najednou. V minulé dekádě to byla státní maturita, která měla zavést transparentní ukončování středoškolského stupně vzdělání, vrátit závěrečné zkoušce vážnost, zvýšit motivaci studentů a kvalitu výuky a také nahradit přijímací zkoušky na vysoké školy. Nic z toho se nestalo.

 
V zajetí sylogismu
 
Velkým řešením současného českého školství je zvýšení platů učitelů. Očekává se od něj, že posílí vážnost a atraktivitu učitelské profese, a tím také kvalitu uchazečů o učitelská místa a zájem o studium učitelství. To všechno by v důsledku mělo vést k lepší kvalitě výuky. Zvýšení platů (respektive obecně veřejných výdajů na vzdělávání, z nichž valná část jde právě na platy) si za cíl vytkly nejen odbory, ale také různé think tanky a odborná sdružení. Mnoho lidí v jejich řadách si uvědomuje, že zvyšování výdajů bez systémového řešení samo o sobě nestačí, uvažují však podle bohužel velmi častého politického sylogismu: Něčím se začít musí. Tohle je něco. Tímto se tudíž musí začít.
 
Časté diskuse o tom, že úroveň výdajů na vzdělávání ve vztahu k HDP je základním indikátorem úspěšného vzdělávacího systému, přitom ignorují zkušenost, že v řadě zemí tomu tak není. Některé státy s velmi vysokým podílem HDP investovaným do vzdělávání a (v rámci regionu) velmi dobrými platy učitelů patří současně mezi nejhorší vzdělávací systémy na světě, například Jižní Afrika nebo Mexiko. Je jistě pravda, že daná teze v zásadě platí v rámci západní Evropy. Na tomto místě se však musíme filozoficky zamyslet, zda je dnes kultura České republiky a fungování jejích institucí bližší Dánsku, zemi známé poctivostí a absencí korupce, nebo spíše Jižní Africe, kterou jako stát fakticky převzaly byznysově-mafiánské struktury (říká se tam tomu „state capture“).
 
Ďábel se skrývá v kontextu
 
Kvalita státních institucí a jejich schopnost formulovat a provádět systematickou politiku je přitom zásadní i ve vzdělávání. Podobně jako u otázky státní maturity ani u zvyšování učitelských platů nejde o to, zda dané opatření samo o sobě a priori hodnotíme jako správné. Jde o to, zda to bude fungovat v celkovém kontextu.
 
A kontext je takový, že Česká republika má dnes velmi nevyrovnanou kvalitu výsledků vzdělávání mezi jednotlivými regiony, školami i třídami, a podle nedávné odborné studie také značně proměnlivou kvalitu učitelů. Systém není celkově dobře vyladěný: do značné míry byl vyprázdněn smysl druhého stupně základní školy, střední školství je dále značně neefektivní (probíhá tu rozsáhlá fluktuace žáků mezi obory a celkově se středoškolské studium většinou míjí s další studijní a pracovní dráhou absolventů). A tím výčet problémů nekončí.
 
Období největšího zvyšování rozpočtových výdajů na školství máme zřejmě teprve před sebou, pro pochopení toho, co se děje, se však můžeme podívat do uplynulých let. Zatímco v roce 2013 resort školství hospodařil se 138 miliardami korun, v letošním roce je to už 182 miliard a pro příští rok vláda navrhuje 194 miliard. To znamená, že rozpočtové výdaje MŠMT se v porovnání se stavem do roku 2013 zvýšily přibližně o 40 procent; absolutní rozdíl zhruba 50 miliard odpovídá rozpočtovým kapitolám ministerstev vnitra či obrany. Čtenáře tyto obrovské sumy mohou zarazit, snadno si položí otázku, co se tedy vlastně v českém školství změnilo. Vyřešily si nějaké problémy, nebo se spíše vrší nové?
 
Je dnes kultura a instituce České republiky bližší Dánsku, zemi známé poctivostí a absencí korupce, nebo Jižní Africe, kterou jako stát fakticky převzaly byznysově-mafiánské struktury?
 
Nad zvyšováním výdajů na vzdělávání zatím panuje relativní konsensus, mělo by nás však varovat, že naprosto zásadní zvyšování rozpočtových alokací neprovází formulace naprosto žádného cíle, jak se má ve výsledku zlepšit kvalita vzdělání. Už v loňské volební kampani byla tématem hlavně výše platů učitelů a technika jejich určování (tarify vs. rozhodování ředitelů škol).
 
Proto si teď řekněme předpověď: za pár let zjistíme, že se výdaje na školství a platy učitelů zvýšily, ale nic jiného se nezměnilo. A v atmosféře stále naštvanějších rodičů, rostoucí nedůvěry a rozpočtových omezení po ukončení bonanzy strukturálních fondů, které dnes zachraňují celkovou bilanci českého rozpočtu, bude hledání skutečných řešení ještě mnohem obtížnější.
Jiří Nantl

Jiří Nantl

expert ODS pro výzkum a inovace

Více o autorovi