0
9. července 2018

Miroslava Němcová: Babiš povzbudil všechny, kdo nechtějí demokracii

(FORUM 24) Máme tu živoucí důkaz o nesmyslnosti Babišových útoků na osobnosti, které věnovaly desítky let života politice. Miroslava Němcová oslavila právě v den, kdy jsme spolu hovořili pro Revue FORUM, dvacáté výročí svého poslaneckého mandátu. V sobotu 20. června 1998 byla zvolena do poslanecké sněmovny. Mluvili jsme s ní o tom, jak tato léta prožila, co ji přinesla a zejména o ohrožení demokracie, jehož jsme svědky. A také o našich nadějích.

 
Jaké máte pocity po dvaceti letech v parlamentu?
 
Dívám se dozadu a myslím, že to budu muset v sobě ještě celé probrat. Uvědomila jsem si, jaká je to část života, a k některým věcem není lehké se vracet. Ale čeká mě to. Zatím jsem se vracela spíše k těm příjemnějším stránkám. Třeba k tomu, že jsem potkala vynikající lidi ze všech možných oborů.
 
Z toho tedy plyne, že jste ve sněmovně zažila i bolestivější fáze. Kdy to bylo?
 
Až v poslední době. V těch prvních deseti letech převažovaly celkem běžné zážitky. Někdy se politika vyvíjela lépe, jindy hůře. Dohromady to mělo normální ráz, protože jsme byli standardní parlamentní demokracií. Od roku 2009 se ale situace začala postupně dramatizovat, až to vyvrcholilo rokem 2013. Je to rok, se kterým si společnost až do teď neví rady, protože vlastně není jasné, co se to tehdy vlastně všechno stalo: Kdo spustil tu celou akci a kdo byl v pozadí.
 
Co máte přesně na mysli?
 
Mám na mysli jednak celkový úpadek demokratických poměrů a hlavně to, že se zčista jasna podařilo na naší politické mapě zdecimovat pravici. Dnes dochází navíc i k tomu, že se daří ještě dorazit levici, zatímco pravice se z mého pohledu již přenesla přes krizovou dobu a znovu nabírá dech. Mám za to, že během té druhé poloviny mého poslaneckého období došlo k útoku na samotné demokratické zřízení v naší zemi.
 
Čím se tento předěl vyznačuje?
 
Viděli jsme nástup nových politických sil, které zjevně nevidí oporu našeho společenského života v ústavě demokratického státu. Tyto síly našly naopak oporu v osobě prezidenta Zemana. Je to Andrej Babiš, Tomio Okamura a nesmíme zapomínat na komunisty. Vidíme, jak zase zvedají hlavy a s neobyčejnou arogancí se derou k moci. Je to stále ta samá komunistická strana, která tu kdysi vládla a která představuje značné riziko pro demokracii i dnes.
 
Babišovská média vykreslují situaci tak, že před rokem 2013 zde selhala pravice a nakonec i všechny tradiční demokratické strany.
 
Nikdo nezastírá, že pravice udělala mnoho chyb. Řada voličů od nás odešla proto, že s naší politikou nesouhlasila. Když se ale podívám na naši scénu dnes, tak je přece všechno mnohem horší. Máme trestně stíhaného premiéra, který je neustále ve zjevném střetu zájmů a navíc je vedený jako agent Státní bezpečnosti. To je zcela nesouměřitelné s pochybeními, která provázela někdejší normální politické poměry. Měli jsme tu dříve ministry, kteří se ocitali v různém podezření. Ale oni ihned odstupovali. Třeba i do tří dnů poté, co to média otevřela. Vzpomeňme si na Martina Kocourka nebo ministra Drobného. Často se jejich pochybení ani řádně nepotvrdilo a přesto odešli. Stanislavu Grossovi to trvalo déle, ale nakonec ho veřejný tlak také přinutil odejít. Nesouměřitelné je to, co dnes prochází. Představte si, že by se zjistilo, že byl Mirek Topolánek v StB anebo že je Petr Nečas obviněný, že zneužil evropské dotace. Veřejnost by je okamžitě smetla. Dnes se ale měřítko přijatelnosti posunulo neuvěřitelně daleko.
 
Co se to stalo s českou společností, že mohlo dojít k takovému úpadku?
 
Sehrálo v tom roli několik faktorů. Jednak jsme podcenili nástup nových „jakoby hnutí“, která se tvářila, že dosud bylo všechno špatně a že s nimi přicházejí spasitelé, kteří dají všechno do pořádku. S tímto modelem přišly nejprve Věci veřejné. Bylo zřejmé, že záměrně nabourávají klasické uspořádání demokratické politiky. Tato metoda se pak markantně znovu projevila u hnutí ANO. Veřejnost na to slyšela ještě více, protože ANO bylo důkladně vyfutrováno penězi Andreje Babiše. Klíčovým faktorem je ale to, že Babiš svým nástupem povzbudil ty vrstvy společnosti, které se do té doby s demokracií nesžily a ve skutečnosti ji nechtěly. Jen jim to předtím bylo hloupé říkat na veřejnosti.
 
Nyní je už situace jiná.
 
Nyní mohou tito lidé demokracii otevřeně zpochybňovat a už jim to hloupé nepřijde. Vezměme si třeba Zdeňka Ondráčka, který přiznává, že tehdy před Listopadem mlátil holky na Václavském náměstí a klidně by to dělal znovu. Je tu mnoho lidí, které rok 1989 postavil na druhou kolej. A oni vidí, že ten jejich vlak zase znovu přijíždí. A také vidí, že v tom vlaku sedí mašinfíra, který se jmenuje Andrej Babiš, a že je to člověk jejich krve. Když se estébák Falmer setká s estébákem Burešem, tak se přece snadno domluví. To, že je jeden miliardář a ten druhý má ve svém kódu boj proti kapitalismu, to jde stranou, protože oba vycítili, že je spojuje odpor proti demokracii. Část společnosti tomu tleská, líbí se jim destrukce demokracie a nastolování prezidentského systému a oligarchie.
 
Co k sobě přitahuje Miloše Zemana a Andreje Babiše? Proč prezident na Babišovi tak lpí?
 
Tito dva pánové potřebovali jeden druhého. Ukázalo se to v prezidentských volbách. Babiš vyslovil před druhou volbou Zemanovi jasnou podporu. Značné procento z jeho příznivců pak Zemana volilo. Babiš si spočítal, že pro jeho zájmy je Zeman nejvhodnější. Proto na něj vsadil. Pak přišla doba, kdy musel Zeman za tuto podporu zaplatit. Ta doba přišla teď. Zeman si ovšem zároveň diktuje, jak má vláda vypadat. Žádnému jinému premiérovi by nemohl říkat, kdo bude jmenován a kdo ne. Zeman navíc stále vystrkuje růžky v otázce zahraničněpolitického směřování. Jde o to, zda budeme nadále pevnou součástí NATO a zda budeme ukotveni v Evropské unii, nebo zda se tyto vazby rozvolní. Jeho aktivity směrem k Rusku jsou přitom jednoznačné. Babiš a Zeman si prostě vyhovují. Oba dva jsou bezskrupulózní, oba dva je spojuje ohromná touha po moci a ohromné ego. Vzpomeňme si třeba na větu, kterou řekl Andrej Babiš, když se ho ptali, zda odstoupí, aby mohla vzniknout normální vláda. A on řekl: Já nikdy neodstoupím a budu premiérem až do smrti.
 
Miroslava Němcová

Miroslava Němcová

poslankyně PČR

Více o autorovi