Novinky Mediální výstupy

 

Na prvním místě jde o to, jak dlouho soud věc posuzoval – bezmála tři roky. A to jsme zatím v první instanci. Poznamenejme k tomu, že správní soudnictví funguje jinak než soudnictví obecné. Je pouze dvoustupňové, proti prvoinstančnímu rozsudku lze sice podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, ta však nemá automaticky odkladný účinek, takže už prvoinstanční rozhodnutí je v zásadě pravomocné. Tři roky jsou však stejně hodně, a to se bavíme o věci, kde nebyla žádná sporná fakta a zůstávalo pouze provedení právního výkladu.

 

Podobná délka řízení ve správním soudnictví je dnes relativně běžná. Když k tomu připočteme případné návazné řízení u Nejvyššího správního soudu (rok či dva), uvědomíme si, že občan může významnou část svého aktivního života strávit čekáním na soudní rozhodnutí, které úřadu přikáže o jeho žádosti rozhodnout znovu a pořádně. Správní soudy totiž nemohou úřední činnost nahradit, v podstatě jen potvrzují či ruší administrativní rozhodnutí. Ochrana občana před úřední zvůli tak sice existuje, ale je nepříjemně pomalá.

 

 

Druhou věcí hodnou pozornosti je, jakou právní a hodnotovou pozici prezident republiky v tomto sporu hájil. Nemám na mysli samotné nejmenování, ale filozofický náhled prezidenta na výkon jeho úřadu. Prezident v podání k soudu tvrdil, že soud vůbec nemůže jeho rozhodnutí přezkoumávat, protože prezident není podle Ústavy z výkonu funkce odpovědný. V absolutní monarchii by takové stanovisko nikoho nepřekvapilo, a u současného prezidenta asi také úplně nepřekvapí, protože jeho mentální nastavení lze přinejmenším tak nějak tušit. Ale přece: prezident demokratického právního státu, který jde k soudu hájit své údajné právo jednat jako orientální despota, je úkaz nebývalý a odráží problém mnohem širší než jmenování či nejmenování několika konkrétních lidí profesorem.

 

Je mimochodem zajímavé, jak prezidentovi právníci argumentaci odflákli. Teze, že ústavní neodpovědnost hlavy státu znamená soudní nepřezkoumatelnost jeho konkrétních rozhodnutí, totiž byla soudy na našem území odmítnuta již téměř před sto lety, a to za v tomto bodu prakticky stejné právní úpravy. Prvorepublikový nejvyšší správní soud v roce 1928 vyslovil, že u přezkoumávání rozhodnutí vydaných prezidentem ve vztahu ke konkrétním osobám nejde o uplatnění odpovědnosti hlavy státu, ale o posouzení zákonnosti a platnosti daného rozhodnutí.

 

Ti, kdo se snažili zavést absolutistické vládnutí, své počínání kdysi podpírali sofistikovanými teoriemi. O čem svědčí, že prezident Zeman a jeho okolí se o nic takového ani nepokouší? Jedno možné vysvětlení je, že natolik pohrdají lidem a státními institucemi, že to považují za zbytečné. Druhá možnost, která se s první vlastně ani nevylučuje, by byla, že toho intelektuálně nejsou schopni. Umí už jen držet a vykonávat holou moc.

 

 

Třetím aspektem příběhu je, že soud sice nejmenování profesorů řešil tři roky, ale zdá se, že úplně nepochopil její pravou podstatu. Příliš se nechal unést kulisami dané věci a své rozhodnutí postavil na otázce autonomie vysokých škol a způsobilosti prezidenta (případně kontrasignujících vládních činitelů) odborně posuzovat uchazeče o profesuru. To jsou však v daném případu ve skutečnosti spíše vedlejší věci. U pozice vysokoškolského profesora nejde o nějaké čestné vyznamenání na způsob uznání za akademický život a dílo. Jmenování nebo nejmenování vysokoškolským profesorem znamená především podstatný, právně významný rozdíl pro výkon povolání vysokoškolského učitele. Pouze profesor může bez omezení garantovat jakýkoli studijní program a bez zvláštního schválení zkoušet při závěrečných státních zkouškách. Jmenování profesorem znamená podle mzdových předpisů vysokých škol také zaručený postup ve finančním ohodnocení. Ve výsledku se to příliš neliší od jiných regulovaných profesí (kterých u nás máme zhruba 350). Kromě symbolických aspektů je tedy profesura prostě profesní průkaz k plnohodnotnému výkonu povolání.

 

Zásadní otázka, kterou soud měl položit (ale neučinil tak), proto měla znít takto: Opravdu je v naší zemi podle platné Ústavy a zákonů přijatelné, aby přístup někoho k plnohodnotnému výkonu povolání závisel na povolení uděleném politickým orgánem, kterým je prezident, podle jeho subjektivních kritérií? Nebo možná ještě jasněji: Povoluje česká Ústava kádrování? Současný prezident hájil kladnou odpověď na tuto otázku. A připomeňme také, že všechny vlády a ministři školství, kteří se vystřídali od roku 2015, k tomu mlčeli.

 

 

Proto zde máme tři špatné zprávy najednou. Hlava státu otevřeně obhajuje a aktivně aplikuje principy despocie. Soud se v tom rýpe roky, ačkoli v řadě jiných zemí by takovou věc nevyžadující složité ověřování faktů vyřídili v řádu týdnů – spravedlnost je příliš pomalá, aby účinně chránila občana před státem. Soud navíc nerozeznal univerzální a zásadní povahu sporu a mylně k němu přistoupil jako k otázce stavovských výsad akademiků, což v současném klimatu boje proti „elitám“ může být z hlediska veřejné přesvědčivosti rozhodnutí spíš kontraproduktivní.

 

Celý tento příběh tak odráží mnohem hlubší krizi v českém státu, která se neodvíjí jen od chování konkrétních aktérů, ale především od toho, že na úrovni veřejné debaty i fungování státních institucí si příliš pleteme pojmy s dojmy.